25 Cdo 3320/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně HOLAS MARKET s.r.o., se sídlem Oudoleň 25, IČO 25529773, zastoupené
JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II/12,
proti žalovanému I. M., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o 15.312.489,20 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 300/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2010,
č. j. 21 Co 462/2009-224, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2010, č. j. 21 Co
462/2009-224, se spolu s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4.
6. 2009, č. j. 17 C 300/2006-202, zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové částečným rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. 17
C 300/2006-172, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
4. 3. 2009, č. j. 25 Co 513/2008-185, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
náhrady škody ve výši 640.984,84 Kč na majetku, 1.398.008,04 Kč na zboží a
1.000.000,- Kč na know-how. Nárok na náhradu škody, která měla vniknout v
důsledku neoprávněného prodeje věcí z prodejny žalovaným při výkonu jeho
činnosti správce konkursní podstaty, shledal soud promlčeným.
Žalobkyně dále požadovala z téhož důvodu náhradu ušlého zisku za dobu od 20. 3.
2002 do 31. 5. 2009 ve výši 15.312.489,20 Kč s odůvodněním, že zásahem
žalovaného došlo k likvidaci prodejny, která mohla v uvedeném období přinášet
zisk až do vyčíslené částky.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, č. j. 21 Co
462/2009-224, potvrdil rozsudek ze dne 4. 6. 2009, č. j. 17 C 300/2006-202,
jímž Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu na zaplacení 15.312.489,20 Kč
s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl dále
o náhradě nákladů řízení odvolacího. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2001, č. j. 48 K
1067/99-122, byl na majetek společníka žalobkyně J. H. prohlášen konkurs a
správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný. Ten poté, co provedl soupis
konkursní podstaty, prodal dne 10. 5. 2002 mimo soudní dražbu sepsané zásoby
prodejny žalobkyně ve Ždírci nad Doubravou, přičemž souhlas k prodeji mimo
soudní dražbu byl udělen až usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
20. 5. 2002, č. j. 48 K 1067/99-199. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru o porušení povinnosti žalovaného jako správce konkursní
podstaty jednak tím, že sepsal věci nepatřící úpadci, aniž učinil poznámku ve
smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, čímž
žalobkyni připravil o možnost excindační žaloby, jednak prodejem věcí mimo
soudní dražbu ve smyslu § 27 odst. 2 citovaného zákona. Nárok na náhradu celého
ušlého zisku však považoval za promlčený, přičemž za událost, z níž škoda
vznikla, považoval okamžik, kdy žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce J.
H. majetek žalobkyně („zabavil jej“), tj. den 20. 3. 2002, kdy tak počala běžet
subjektivní promlčecí doba; žalobkyně nemohla od této chvíle s majetkem
nakládat a omezení vlastnického práva si byla vědoma. Promlčecí doba tedy
uplynula dne 20. 3. 2004, a právo na náhradu ušlého zisku se tím promlčelo jako
celek. Odvolací soud navíc dovodil, že žalobkyně neprokázala vznik škody, neboť
kromě zboží zpeněženého žalovaným neměla žádné zboží nakoupeno ani jeho nákup
neměla smluvně zajištěný, takže tvrzený ušlý zisk není podložen předpokládaným
průběhem výdělečné činnosti, do nějž by zasáhla škodná událost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Má za to, že námitka promlčení
vznesená žalovaným se příčí dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.,
neboť „jde o výraz zneužití tohoto práva na úkor žalobce, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění právě v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a povahou jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas
neuplatnil“. Funkce J. H. jako jednatele dovolatelky prohlášením konkursu na
něj jako fyzickou osobu zanikla ze zákona. Tvrdí, že žalovaný jednal při
soupisu podstaty naprosto vědomě v nepřímém úmyslu, že svým jednáním může
dovolatelce škodu způsobit. V důsledku jednání žalovaného nedochází k
rozmnožování majetkových hodnot dovolatelky přesto, že při pravidelném běhu
věcí by pokračovala v provozování své dosavadní činnosti, ze které by jí plynul
očekávaný zisk. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že jí zisk neušel z důvodu
dosud nesjednaných činností, neboť právě škodná událost jí zabránila pokračovat
v činnosti, kterou provozovala a která by jí umožnila dosahovat zisku; nejde
přitom o ztrátu na výdělku podle § 445 obč. zák., který je specifickým právním
institutem. K určení výše ztráty pak v řízení před nalézacími soudy nabídla
důkazy, které nebyly provedeny. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka nepřichází s žádnou
argumentací, která by dokládala, v čem je napadené rozhodnutí nesprávné a v
rozporu s dosavadní rozhodovací praxí, nezpochybňuje ani počátek běhu
subjektivní promlčecí doby. K jejímu tvrzení o námitce promlčení uplatněného
nároku vznesené žalovaným v rozporu s dobrými mravy uvádí, že dovolatelce byl
znám institut excindačních žalob, takže námitka promlčení nemůže představovat
výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ušlý zisk pak dovolatelka ani nedokládá
žádnými ekonomickými podklady. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu
vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241
o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. k řešení právní otázky promlčení nároku na náhradu škody spočívající v
ušlém zisku obchodní společnosti v důsledku znemožnění výkonu podnikatelské
činnosti. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
V ustálené soudní praxi dlouhodobě platí, že dovolává-li se účastník občanského
soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh
na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody
i v případech, kdy není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody
(srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc
2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004,
uveřejněný pod C 3446 v Souboru rozhodnutí, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). K
posouzení okolností významných pro délku a počátek běhu promlčecí doby je však
zpravidla nezbytné vyjasnit si povahu uplatněného nároku, tj. v čem spočívá
žalobou tvrzená škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v
nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné
události (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně
platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu
děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní
došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření
zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005,
publikované v Souboru pod C 4027). Poškozený tedy musí prokázat, že měl
zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k
provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např.
licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich
dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, Soubor C 2564).
Není ovšem podmínkou, aby se předpokládaný zisk opíral o již uzavřené smlouvy,
jejichž realizace má přinést poškozenému sjednané plnění. Není totiž vyloučeno,
že škodná událost vedla právě k tomu, že nebyly uzavřeny smlouvy, které by
jinak při pravidelném běhu okolností uzavřeny byly a staly by se podkladem pro
dosažení zisku. To je tvrzeno i v daném případě, kdy žalobkyně dovozuje ušlý
zisk ze zaviněného znemožnění provozovat prodejnu a prodávat zboží, které se
pravidelně dokupuje a prodává.
Dovolací soud vyloučil vznik škody argumentem, že žalobkyně žádné zboží k
prodeji nenakoupila ani jeho dodávku neměla nasmlouvanou. Za situace, kdy
předmětem činnosti žalobkyně byla koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a
prodej, není důvodu bez dalšího dovozovat, že by v této činnosti nepokračovala
dosavadním způsobem, nebýt zásahu (byl-li neoprávněný), který tento způsob
dosažení zisku znemožnil tím, že odňal z dispozice žalobkyně vybavení prodejny
a zásoby zboží. Je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu není správný
minimálně k části tvrzené ztráty, byť je správné východisko, že takto daná
ztráta netrvá po neomezeně dlouhou dobu. Tato nepřesná úvaha se promítla i do
závěru o promlčení nároku.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106
odst. 2 obč. zák. se však toto právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o
škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí
promlčecí doba, subjektivní dvouletá a objektivní tříletá, resp. desetiletá.
Jejich počátek je stanoven odlišně a zároveň platí, že ve svém běhu jsou na
sobě nezávislé, skončí-li běh kterékoli z nich, právo se bez ohledu na druhou z
nich promlčí (srov. např. výklad Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn.
Cpj 220/64, publikovaný pod S III, str. 279-280). Počátek běhu objektivní
promlčecí doby se váže k události, z níž škoda vznikla, přičemž tento pojem
zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly
ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Pro počátek běhu subjektivní doby
je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o
protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o
škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu,
kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu
důvodně uplatnit u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4.
2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, Soubor C 1168). V každém případě nemůže běh
subjektivní promlčecí doby začít dříve, než běh doby objektivní, resp. dříve
než škoda vznikla.
Odvolací soud dovodil promlčení uplatněného nároku na náhradu tvrzené škody
spočívající v ušlém zisku od 20. 3. 2002 do 31. 5. 2009 marným uplynutím
subjektivní promlčecí doby běžící od okamžiku, kdy žalobkyně zjistila, že jí
byly neoprávněně sepsány do konkursní podstaty úpadce J. H. věci, které
používala ke své podnikatelské činnosti. S poukazem na to, že nárok na náhradu
ušlého zisku se promlčuje jako celek, považoval odvolací soud tento okamžik za
rozhodný ve vztahu k celému uplatněnému nároku. S tímto závěrem nelze souhlasit.
Odvolací soud v obecné rovině správně dovodil, že v občanskoprávních vztazích
se některé nároky, které mají charakter opětujícího se plnění, promlčují jako
celek, nikoliv jen jednotlivá pravidelná plnění. To platí například u nároku na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě, poskytovaného ve formě peněžitého důchodu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Obdobně je tomu u ztráty příjmu podnikatele, pokud nahrazuje
příjem z jeho podnikatelské činnosti v době po skončení jeho pracovní
neschopnosti, neboť odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví
není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání a jíž se hradí formou
peněžitého důchodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25
Cdo 3947/2008, Soubor C 9737). O takový případ se zde však nejedná.
Ušlý zisk z podnikatelské činnosti může mít různé podoby a může být vyčíslen
různými způsoby, neboť se může odvíjet jak od jednorázových ztracených příjmů z
individuálních podnikatelských aktivit, tak od relativně pravidelně
dosahovaného zisku z průběžně vykonávaných činností. Jestliže v dané věci byla
žalobkyně podle svých tvrzení ztrátou vybavení provozovny a v ní uloženého
zboží připravena o možnost za pomoci těchto věcí dosáhnout předpokládaného
zisku, využít jej pro další nákup a prodej a následně pokračovat ve stejné
činnosti vedoucí k určitému příjmu, nejde o záležitost srovnatelnou s popsanými
případy opětujícího se plnění. Žalobkyni totiž škodná událost sice narušila
výdělečnou činnost, avšak nezbavila ji trvale způsobilosti či schopnosti
dosahovat svou činností zisku. I když ušlý zisk zřejmě pro zjednodušení
vyčíslila jako ztrátu měsíčního příjmu za určité období, nepožaduje žalobkyně
náhradu, která by měla charakter peněžitého důchodu, tj. předem časově
neomezeného opětujícího se plnění. Ušlý zisk v takovém případě musí být (jak
správně uvedl odvolací soud) časově i věcně limitován právě tím, že poškozená
má možnost zcela či zčásti obnovit původní činnost (např. po náhradě škody na
věcech) či vyvinout jinou aktivitu, jíž dosavadní výdělečnou činnost nahradí
(případně tak objektivně neučiní, ač jí v tom nic nebránilo). Z těchto důvodů
nemá náhrada ušlého zisku v posuzované věci charakter opětujícího se plnění ve
formě peněžitého důchodu, které by bylo možno přiznat jako rentu do budoucna a
které by se tak promlčovalo jako celek s počátkem běhu promlčecí doby od vzniku
první dílčí újmy. Kromě toho není správný závěr odvolacího soudu o okamžiku
vzniku škody, neboť tvrzený zisk nemohl ujít jen samotným soupisem věcí ze
strany žalovaného, jestliže za předpokládaného běhu událostí mělo k obchodnímu
prodeji věcí docházet postupně a zcela jistě později.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je
naplněn. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2, věta za středníkem, o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uvedené důvody
dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc
vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud v dalším řízení znovu
posoudí otázku promlčení a vzhledem k podání žaloby dne 11. 5. 2006 se bude
zabývat důvodností nároku na náhradu ušlého zisku, který nemůže být promlčen,
tj. za období po 11. 5. 2004. Vznikala-li v příčinné souvislosti s porušením
právní povinnosti ze strany žalovaného žalobkyni i nadále po tomto datu ztráta,
soud se bude zabývat výší ušlého zisku a dobou, po kterou náleží vzhledem k
reálným možnostem žalobkyně nahradit výpadek příjmu jinou činností. V novém
rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst.
1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu