Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Bulvase, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 1, Jablonecká 322/72, Praha 9 - Střížkov, zastoupeného Mgr. Gabrielou Šťastnou, advokátkou, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2025 č. j. 16 Co 92/2025-102, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti unimatic europe s. r. o., sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8 - Kobylisy, a Jakuba Schicka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 12. 2024 č. j. 54 EXE 18/2017-72 byla zastavena exekuce na majetek povinného (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel jako soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Výroky II. a III. o nákladech exekuce mezi účastníky a o nákladech exekutora odůvodnil obvodní soudu odkazem na § 89 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Obvodní soud dospěl k závěru, že oprávněné ani povinnému (vedlejším účastníkům) nelze přičítat procesní zavinění na zastavení exekuce z důvodu, že až v průběhu exekučního řízení bylo na majetek povinného zahájeno insolvenční řízení, které skončilo splněním oddlužení, a vedlejší účastnice jako oprávněná jej nemohla ovlivnit. Obvodní soud poukázal na usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 14 Co 39/2016, podle kterého za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a k vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému ani oprávněnému. Náklady exekuce (ve smyslu § 87 exekučního řádu zejména odměna exekutora a náhrada jeho hotových výdajů) se svojí podstatou odlišují od nákladů účastníka řízení. Zatímco nárok na náhradu nákladů účastníka řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 29 Cdo 238/2007), soudní exekutor pověřený prováděním exekuce má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů již tím, že v souladu se svým pověřením započal se zjišťováním a zajišťováním majetku povinného (§ 35 odst. 3 exekučního řádu). Exekuce je totiž vždy od počátku vedena nejen k vymožení pohledávky oprávněného, ale automaticky též pro vymožení nákladů exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce (§ 88 exekučního řádu) pak pouze stanoví výši nákladů exekuce pro dané exekuční řízení. S ohledem na důvod zastavení exekučního řízení o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech soudního exekutora rozhodl obvodní soud tak, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce; nevyhověl tak návrhu soudního exekutora.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením městského soudu byl výrok III. usnesení obvodního soudu o nákladech soudního exekutora potvrzen. Městský soud konstatoval, že z § 46 odst. 7 exekučního řádu vyplývá, že pověřený soudní exekutor v případě, že je zahájeno insolvenční řízení vůči povinnému, po rozhodnutí o úpadku usnesením neprodleně rozhodne, že insolvenčnímu správci vydá vymožené plnění, které ještě nevyplatil oprávněnému, a to po odpočtu vyčíslených účelně vynaložených nákladů exekuce. Ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu je zde v pozici lex specialis. Následně insolvenční správce podle pravidel insolvenčního zákona posoudí, komu peněžní prostředky jako osobě s dispozičním oprávněním budou vydány. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018
sp. zn. IV. ÚS 2881/17
(N 91/89 SbNU 365; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), soudní exekutor má nárok na odečet, jak náhrady nákladů, tak své odměny. Z uvedeného městský soud dovodil, že soudní exekutor v předmětné exekuční věci měl po zjištění, že povinný je v úpadku, vydat vymožené plnění insolvenčnímu správci, nevydal-li jej před tím již oprávněnému, a měl vydat usnesení podle § 46 odst. 7 exekučního řádu, kterým by o vydání vymoženého plnění do insolvenční podstaty rozhodl po odečtení svých nákladů, které v průběhu exekuce vymohl. Tímto usnesením by tak exekutor získal pravomocné rozhodnutí, kterým by bylo postaveno najisto, že vymožené náklady, včetně odměny, si může ponechat. Městský soud uzavřel, že nepostupoval-li takto soudní exekutor, nelze tento nedostatek zhojit tím, že je-li po oddlužení následně exekuce zastavena, bude nově exekuční soud rozhodovat o tom, že exekutorovi náleží vymožené náklady, jejichž výši deklaratorním rozhodnutím určí. V této souvislosti městský soud, shodně jako obvodní soud, odkázal na rozhodnutí městského soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 14 Co 39/2016, tedy že za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému, ani oprávněnému.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím městského soudu bylo v důsledku nesprávného výkladu § 46 odst. 7 exekučního řádu porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Podle uvedeného ustanovení se usnesení o vydání výtěžku insolvenčnímu správci vydává pouze tehdy, má-li soudní exekutor v době zahájení insolvence ve své dispozici vymožené prostředky. V předmětné věci však k žádnému zadržení finančních prostředků nedošlo, neboť všechny byly oprávněnému a soudnímu exekutorovi vyplaceny ještě před zahájením insolvenčního řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že § 46 odst. 7 exekučního řádu upravuje postup soudního exekutora poté, co dojde k přerušení exekučního řízení, nevztahuje se tedy k dění před tím. Současně, pokud ke dni zahájení insolvenčního řízení již byly náklady soudního exekutora vymoženy, přiznány pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce a vyplaceny soudnímu exekutorovi, pak soudní exekutor již nemá pohledávku, kterou by měl a mohl přihlásit do insolvenčního řízení.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud v napadeném usnesení tvrdí, že i přesto je třeba vydat usnesení o vydání výtěžku insolvenčnímu správci. Tento právní závěr však podle stěžovatele postrádá zákonný základ a je v přímém rozporu s jazykovým, systematickým i teleologickým výkladem uvedeného ustanovení. Výklad soudu popírá právní jistotu, zasahuje do nabytých práv účastníků řízení a činí právní postavení exekutora nečitelným a právně neudržitelným. Stěžovatel v odvolání proti usnesení obvodního soudu argumentoval tím, že výrokem soudu mělo být určeno, že náklady exekuce ve výši 9 861,50 Kč byly právoplatně přiznány a uspokojeny. Konstrukce soudu, že i přiznané a vyplacené náklady exekuce pozbývají platnosti, nejsou-li výslovně určeny výrokem při zastavení exekuce, je nelogická a odporuje principům právní jistoty a materiální spravedlnosti. Stěžovatel poukazuje na to, že obdobnou věc řešil Ústavní soud již v nálezu ze dne 15. 5. 2018
sp. zn. IV. ÚS 2881/17
a stížnosti soudního exekutora v dané věci vyhověl.
6. Argumentace rozhodnutím městského soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 14 Co 39/2016 je podle stěžovatele nepřiléhavá, neboť k obecnému závěru městského soudu, že "za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a k vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému ani oprávněnému" je třeba uvést, že na daný případ tento závěr nedopadá, neboť nejde o uložení nové povinnosti, která má být teprve hrazena, a řešením by mohl být (a v praxi často bývá) právě i určující výrok o výši nákladů soudního exekutora, kterým bude postaveno najisto, že soudnímu exekutorovi náleží to, co vymohl na své náklady před podáním insolvenčního návrhu. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že v daném případě je předmětem sporu částka nákladů soudního exekutora v bagatelní výši, je však přesvědčen, že takto extenzivní aplikace § 46 odst. 7 exekučního řádu má ústavněprávní rozměr a zaslouží si věcné projednání Ústavním soudem, neboť může mít do budoucna dopad na mnohé další účastníky.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních.
10. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. usnesení ze dne 29. 4. 2002
sp. zn. IV. ÚS 695/01
, ze dne 30. 8. 2001
sp. zn. IV. ÚS 248/01
, ze dne 25. 8. 2004
sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009
sp. zn. II. ÚS 2538/09
, ze dne 13. 10. 2009
sp. zn. I. ÚS 2552/09
či ze dne 27. 3. 2017
sp. zn. IV. ÚS 686/17
atd.]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. I když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů [viz nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)].
12. Obdobné platí i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, kam spadá i rozhodování o náhradě nákladů exekuce, je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005
sp. zn. I. ÚS 457/05
). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001
sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001
sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), či ze dne 24. 5. 2001
sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165); dále viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24, bod 34].
13. V nyní posuzované věci vzhledem k výši částky, která je předmětem sporu (jde o částku 9 861,50 Kč, představující náhradu nákladů soudního exekutora), je zřejmé, že jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo uvedeno výše, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. např. výše odkazovaný nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014
sp. zn. III. ÚS 1161/14
, či ze dne 25. 3. 2020
sp. zn. II. ÚS 762/20
).
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly podání předmětné ústavní stížnosti směřující proti nákladům exekuce v bagatelní výši. V předmětné věci stěžovatel brojí proti názoru obecných soudů, že jako soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Obecné soudy dospěly s odkazem na usnesení městského soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 14 Co 39/2016 k závěru, že za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému ani oprávněnému. Uvedenému závěru obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout [srov. obdobně nález ze dne 1. 7. 2016
sp. zn. IV. ÚS 3250/14
(N 123/82 SbNU 25)].
15. V nálezu ze dne 15. 5. 2018
sp. zn. IV. ÚS 2881/17
, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, se Ústavní soud zabýval problematikou řešící právo soudního exekutora na náhradu nákladů při souběhu exekučního a insolvenčního řízení. Ústavní soud poukázal na to, že ve své judikatuře [viz nález ze dne 6. 9. 2016
sp. zn. IV. ÚS 378/16
(N 166/82 SbNU 609) a navazující nálezy ze dne 17. 1. 2017
sp. zn. IV. ÚS 2264/16
(N 11/84 SbNU 147), ze dne 21. 2. 2017
sp. zn. I. ÚS 2898/16
(N 32/84 SbNU 381), ze dne 18. 7. 2017
sp. zn. III. ÚS 1731/16
(N 126/86 SbNU 161), ze dne 8. 8. 2017
sp. zn. III. ÚS 2372/16
(N 143/86 SbNU 437), ze dne 13. 9. 2017
sp. zn. II. ÚS 3604/15
(N 170/86 SbNU 751) a další] se výslovně vymezil vůči závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, podle kterého je soudní exekutor povinen po zahájení exekučního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásit do insolvenčního řízení. Ústavní soud shledal rozhodovací praxi soudů vycházející z tohoto usnesení Nejvyššího soudu jako protiústavní. Ústavní soud vyzdvihl, že z výše uvedené judikatury vyplývá, že soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci soudní exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce.
16. V nyní posuzované věci je však situace odlišná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že povinný podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení dne 19. 7. 2018. Předmětné náklady exekuce ve výši 9 861,50 Kč byly vymoženy dne 28. 4. 2017 a soudnímu exekutorovi přiznány příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 2. 5. 2017 č. j. 146 EX 1512/16-40, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2017. Částka ve výši 9 861,50 Kč byla z exekučního účtu vyplacena na podnikatelský účet exekutora dne 22. 5. 2017. Vymožené plnění pro oprávněného ve výši 42 671,50 Kč bylo oprávněnému vyplaceno dne 24. 7. 2017. Tedy více než rok před podáním insolvenčního návrhu. Pokud ke dni zahájení insolvenčního řízení již byly náklady soudního exekutora vymoženy, přiznány pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce a vyplaceny soudnímu exekutorovi, pak soudní exekutor již neměl pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení. Navíc právo soudního exekutora na náhradu nákladů při souběhu exekučního a insolvenčního řízení je nutné posuzovat ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, podle níž se účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, nestávají součástí majetkové podstaty u insolvenčního řízení (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 2881/14
, bod 14). Stěžovatel tedy v předmětné věci neměl k postupu podle § 46 odst. 7 exekučního řádu žádný důvod.
17. K ústavním aspektům náhrady nákladů soudního exekutora v kolizi s osvobozením dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) se Ústavní soud již dříve vyjádřil. Například v nálezu ze dne 1. 7. 2016
sp. zn. IV. ÚS 3250/14
(N 123/82 SbNU 25, bod 21) mimo jiné uvedl, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen) s výjimkou situací, kdy je třeba za účastníka úspěšného v řízení namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Příkaz k úhradě nákladů exekuce podle § 88 odst. 1 exekučního řádu představuje toliko rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce. Nejde však o rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce.
18. Obecně platí, že soudní exekutor má právo na úhradu nákladů exekuce podle § 87 až § 89 exekučního řádu ve spojení s § 270 a § 271 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to zásadně povinným. Nárok na odměnu exekutora neuplatňuje vůči povinnému žalobou, nýbrž je o něm rozhodováno přímo soudním exekutorem, a to příkazem k úhradě nákladů exekuce podle § 88 exekučního řádu. Tento příkaz představuje exekuční titul, na jehož základě se jím stanovená částka nákladů exekuce vymáhá přímo v rámci exekučního řízení, v souvislosti s nímž tato odměna vznikla. Soudní ochrana je povinnému zaručena tím, že je oprávněn podat proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, o nichž, nebude-li jim v plném rozsahu vyhověno samotným exekutorem, rozhoduje soud [např. nález ze dne 22. 1. 2015
sp. zn. III. ÚS 2516/14
(N 14/76 SbNU 185) či nález ze dne 6. 10. 2020
sp. zn. III. ÚS 1231/20
(N 194/102 SbNU 217)].
19. Ústavní soud neshledal, že by v nyní posuzované věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu