Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUVENTUS, insolvenční v. o. s., sídlem Šantova 719/2, Olomouc, zastoupené Mgr. Kristýnou Pavlíkovou, advokátkou, sídlem Šantova 719/2, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 106 VSPH 659/2024-34 ze dne 4. 11. 2024 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 77 ICm 1820/2024-19 ze dne 31. 7. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Městského soudu v Praze, sídlem Spálená 6/2, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se coby insolvenční správkyně dlužníka Luďka Bendy [v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze ("insolvenční soud") pod sp. zn. KSPH 81 INS 271/2024] domáhala žalobou podanou u insolvenčního soudu proti vedlejší účastnici určení, že nemá za dlužníkem pohledávku č. P13 ve výši 81 800 Kč za nezaplacený soudní poplatek. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 29. 7. 2024 vzala stěžovatelka svoji žalobu v celém rozsahu zpět; insolvenční soud proto napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil nákladový výrok II usnesení insolvenčního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že zavinila zastavení řízení a že jí z toho důvodu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Závěry soudů považuje za překvapivé a nespravedlivé. Podle stěžovatelky byla žaloba podána důvodně. Vedlejší účastnice coby věřitelka nereagovala na neformální výzvu stěžovatelky, aby doplnila chybějící tvrzení a důkazy, že přihlášená pohledávka nebyla promlčena. Stěžovatelce proto nezbývalo, než podat žalobu, aby ochránila zájmy věřitelů i dlužníka. Se stejnou pracovnicí vedlejší účastnice přitom stěžovatelka obdobně komunikovala již v minulosti. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 645/20
ze dne 23. 6. 2020 (N 136/100 SbNU 499), v němž Ústavní soud formuloval, jakým způsobem má insolvenční správce řádně vykonávat svoji funkci.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je proti napadenému rozhodnutí přípustná, s výjimkou jeho výroku I, jímž insolvenční soud zastavil řízení. Stěžovatelka proti tomuto výroku nepodala odvolání, a tudíž v tomto rozsahu řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Argumentačně proti tomuto výroku stěžovatelka ani zvlášť nebrojí.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak vyplývá rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12
ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18
ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].
6. Ústavní soud v nynější věci žádné extrémní vady, které by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, neshledal. Soudy řádně odůvodnily, proč zastavení řízení procesně zavinila stěžovatelka a současně se vypořádaly s argumentací, kterou v ústavní stížnosti opakuje. Vysvětlily, že nedoplní-li (obecně) věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy, je na insolvenčním správci, zda pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a popře ji. V poměrech projednávané věci je výsledkem zpětvzetí žaloby to, že pohledávka vedlejší účastnice je v popřeném rozsahu zjištěna, a proto nelze z procesního hlediska dovodit, že žaloba byla podána důvodně; okolnost, že vedlejší účastnice předložila listiny osvědčující, že pohledávka nebyla promlčena, až v průběhu řízení, neznamená, že zavinila zastavení řízení.
7. Uvedené závěry nepovažuje Ústavní soud za protiústavní ani za rozporné se stěžovatelkou odkazovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 645/20
, neboť v nynější věci bylo pro výsledné posouzení otázky zavinění za zastavení řízení to, že žaloba nebyla z procesního hlediska podána důvodně, nikoliv to, že stěžovatelka nevyvinula dostatečnou snahu o předejití sporu.
8. Neopodstatněná je rovněž blíže nerozvedená zmínka o překvapivosti napadených rozhodnutí. Podstatou posouzení obou soudů byla právě otázka nákladů řízení, ostatně stěžovatelka podala proti nákladovému výroku insolvenčního soudu odvolání. Skutečnost, že soud nerozhodne podle představ některého z účastníků, nepřípustnou překvapivost ve smyslu judikatury Ústavního soudu nezakládá [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1750/23
ze dne 7. 11. 2023, část V. b)].
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu