Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023, č. j. 25 Cdo 3721/2022-102, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 C 230/2021-59, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se jako žalobkyně domáhala, aby žalované vedlejší účastnici byla uložena povinnost i) zdržet se tvrzení o nestandardnosti postupu při majetkových transakcích mezi stěžovatelkou a paní V. L., ii) odeslat k rukám ředitele Fakultní nemocnice v Motole JUDr. Ing. Miloslava Ludvíka, MBA, a ombudsmanky Fakultní nemocnice v Motole JUDr. Vladimíry Dvořákové, omluvu ve znění: "Omlouvám se tímto za podání stížnosti ze dne 4. 11. 2020, neboť jsem v ní uvedla nepravdivé informace. Nic z toho, co jsem ve své stížnosti uvedla, není pravdou. Za uvedení nepravdivých informací se tímto omlouvám také J. L." a iii) zaplatit stěžovatelce 100 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná podala dne 4. 11. 2020 Fakultní nemocnici v Motole stížnost na chování nemocnice vůči paní V. L. (dále jen "pacientka") a na způsob, jakým došlo k podepsání smlouvy, kterou pacientka převedla majetek na stěžovatelku, která je primářkou a zástupkyní přednosty pro léčebně preventivní péči interní kliniky Fakultní nemocnice v Motole. Žalovaná je dcerou celoživotní kamarádky V. L., která je tetou stěžovatelky a během hospitalizace ve Fakultní nemocnici v Motole (po prodělané mrtvici) na oddělení následné péče podepsala dne 20. 10. 2020 darovací smlouvu, jíž převedla na stěžovatelku svůj spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 k nemovitým věcem zapsaným na LV č. X pro k. ú. Liberec. Ve zprávě ze dne 4. 11. 2020 ošetřující lékařka V. L. (MUDr. Marečková) vyslovila, že jmenovaná není schopna validního podpisu negativního reverzu ani jiné úřední listiny. Proto zjednodušeně řečeno uzavřel, že stížnost žalované ve formě, v jaké byla podána, nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť žalovaná realizovala právo na podání stížnosti, a vykonávala tak své oprávnění.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 29 Co 84/2022-86, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 C 230/2021-59, ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s posouzením prvostupňového soudu, který žalobu zamítl. Nadto uvedl, že stěžovatelka jako lékařka a adeptka na post primářky nemocnice financované z veřejných prostředků je pod větším drobnohledem svého chování i při soukromých záležitostech, které jsou nějakým způsobem spojeny s výkonem její práce. Taková osoba pak musí ve svém vlastním zájmu předcházet situacím, které zavdávají podnět ke spekulacím o zneužití postavení.
5. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním. Podle ní se měl soud zabývat především následkem stížnosti, který způsobil vážný zásah do její osobnosti. Nesouhlasila s odkazem krajského soudu na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 795/2002, podle nějž nejsou neoprávněným zásahem do osobnostních práv projevy, které lze podle obsahu, formy a cíle považovat za upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a přešetření určitých okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit. Cíl domnělé stížnosti totiž bylo stěžovatelku poškodit. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
6. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že se stěžovatelka převážně dovolává odlišného skutkového posouzení a odlišného posouzení důkazů. Oba nižší soudy vycházely z relevantních judikatorních závěrů. V odůvodnění blíže konstatoval, že předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu (když k zásahu do osobnosti došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon, současně nedochází k překročení jistých mezí). Posuzované výroky o osobě stěžovatelky byly učiněny v rámci stížnosti adresované vedení Fakultní nemocnice v Motole, konkrétně při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva žalované na podání stížnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Okolnost, že stížnost žalované nebyla úspěšná, sama o sobě neznamená, že by jí bylo zasaženo do osobnostních práv stěžovatelky.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
11. V projednávané věci nelze přehlédnout, že stěžovatelka důvod pro omluvu opírá ryze o podanou stížnost na její vystupování v roli lékařky s aspirací na vedoucí pozice v nemocničním zařízení. Ústavní soud si proto obstaral kopie rozhodnutí nižších soudů, z nichž plyne následující obsah stížnosti žalované vedlejší účastnice: "Podezření na potlačení práv pacienta, omezování osobní svobody, nadměrná aplikace tlumících léků a léků způsobujících změnu psychického stavu. Pacientka chtěla podepsat negativní reverz 2.11.2020 ráno, který jí byl odepřen.
V pondělí večer se jí ztratily nabíječky ke dvoum telefonům, od úterý 3.11. není možné se s pacientkou zkontaktovat. Předání nového telefonu nám bylo znemožněno. Máme podezření, že je pacientka uváděna v tento stav, aby jí bylo zabráněno v právních úkonech, týkajících se námitky spornosti vkladu na KÚ Liberec, jelikož byla pacientka uvedena v omyl. - Během hospitalizace na CNP byla 20. nebo 21. 10. 2020 navštívena J. L. a jejím právním zástupcem a byla jí podvržena smlouva, na základě které si L.
převádí majetek V. L. na svou osobu. Není standartní, aby lékař FN sepisoval s pacientem v době hospitalizace majetkové převody ve svůj prospěch a zneužil tím své pravomoce a důvěřivost a zdravotního stavu pacienta. Jak je možné, že byla tato návštěva během nouzového stavu umožněna?? Žádáme o nestranné vyšetření zdravotního a psychického stavu pacientky V. L., způsobu léčby a možnosti následného přeložení do KNL v místě jejího bydliště nebo propuštění do domácí péče. Celá záležitost bude také nahlášena na PČR jako podezření z dopuštění se trestného činu a žádosti o jeho prošetření." (viz bod 7 rozhodnutí obvodního soudu).
12. Při posuzování, zda výroky uvedené ve stížnosti vedlejší účastnice jsou objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti stěžovatelce, dle Ústavního soudu obecné soudy nepochybily. Samotná skutečnost, že stížnost v závěru nebyla úspěšná, sama o sobě nesvědčí o zásahu do osobnostních práv stěžovatelky. Jak upozornil Nejvyšší soud, obsah stížnosti se nevyjadřoval k jednání bezúčelně a svévolně, ale na základě podnětů přicházejících od hospitalizované tety stěžovatelky, směřující k ochraně práv hospitalizovaného pacienta. Stížnost neobsahovala urážky, ani vulgární výrazy, ale subjektivní hodnotící soudy, jež měly faktický podklad ve skutečnosti, že v době pandemických opatření bez povolených návštěv v nemocnici došlo k nestandardní návštěvě pacienta spojené s majetkovou transakcí vzbuzující podezření.
13. Ústavní stížnost stěžovatelky nesměřuje na ochranu její osobnosti, ale proti výkonu práva na ochranu pacientů. Ostatně i ve stěžovatelkou namítaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 795/2002 tento soud vyslovil, že neoprávněným zásahem do práv nejsou projevy, které podle svého obsahu, formy a cíle je možno považovat za upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a přešetření určitých okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit. Návrh stěžovatelky tak představuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů a právním posouzením žaloby obecnými soudy, v němž absentuje jakákoli ústavněprávní argumentace. Stěžovatelka sama implicitně dovozuje, že zásah do osobnostních práv je třeba posuzovat v kontextu konkrétních okolností. Obecné soudy (nejen soud Nejvyšší) nicméně všechny jeho námitky, které nyní znovu vznáší před Ústavním soudem, náležitě vypořádaly.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je uvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí není svévolné, aktivující ochranu ze strany Ústavního soudu v rovině podústavního práva. Rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by ani jinými aspekty napadeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
15. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu