USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: J. L., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Martinem Páskem Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalované: I. W., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Josefem Kryslem, advokátem se sídlem Spálená 97/29, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 230/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 8. 2022, č. j. 29 Co 84/2022-86, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 29 Co 84/2022-86, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 C 230/2021-59, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost 1) zdržet se tvrzení o nestandardnosti postupu při majetkových transakcích mezi žalobkyní a paní V. L. 2) odeslat k rukám ředitele Fakultní nemocnice v XY M. L. a ombudsmanky Fakultní nemocnice v XY V. D., omluvu ve znění „Omlouvám se tímto za podání stížnosti ze dne 4. 11. 2020, neboť jsem v ní uvedla nepravdivé informace. Nic z toho, co jsem ve své stížnosti uvedla, není pravdou. Za uvedení nepravdivých informací se tímto omlouvám také J. L.“ a 3) zaplatit žalobkyni 100 000 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku, a ve výroku o náhradě nákladů řízení; rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že žalovaná podala dne 4. 11. 2020 Fakultní nemocnici v XY stížnost na chování nemocnice vůči pacientce V. L. (dále též jen „pacientka“) a na způsob, jakým došlo k podepsání smlouvy, kterou pacientka převedla majetek na žalobkyni, která je primářkou a zástupkyní přednosty pro léčebně preventivní péči interní kliniky Fakultní nemocnice v XY.
Žalovaná je dcerou M. P., která je celoživotní kamarádkou V. L., která je tetou žalobkyně a během hospitalizace ve Fakultní nemocnici v XY (po prodělané mrtvici) na oddělení následné péče podepsala dne 20. 10. 2020 darovací smlouvu, jíž převedla na žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl o velikosti ? k nemovitým věcem zapsaným na LV č. XY pro k. ú. XY. Ve zprávě ze dne 4. 11. 2020 ošetřující lékařka V. L., M., vyslovila, že jmenovaná není schopna validního podpisu negativního reverzu ani jiné úřední listiny.
Soud prvního stupně uzavřel, že stížnost žalované ve formě, v jaké byla podána, nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do práv žalobkyně, neboť žalovaná realizovala právo na podání stížnosti, a vykonávala tak své oprávnění. Stížnost adresovala řediteli a ombudsmance nemocnice na předepsaném formuláři a obsah stížnosti nešířila veřejným způsobem či sdělovacími prostředky. Žalované nelze přičítat, že se obsah stížnosti rozšířil na pracovišti žalobkyně a že bylo negativně ovlivněno její profesní fungování.
Žalobkyně sice tvrdila, že v době podání stížnosti se teprve ucházela o pozici primářky a zástupkyně přednosty pro léčebně preventivní péči interní kliniky, ale z obsahu žaloby vyšlo najevo, že tuto pozici již získala. Soud tak dovodil, že podání stížnosti nemělo nepříznivý dopad na zaměstnání ani na profesní čest žalobkyně. Dále soud poukázal na to, že ve stížnosti žalované je popsáno několik jednání či událostí, ke kterým mělo dojít v centru následné péče, a většina z nich se nevztahuje k osobě žalobkyně, ale jedná se obecně o námitky k léčebným postupům a k přístupu nespecifikovaného personálu k pacientce.
Přímo k osobě žalobkyně se vztahuje pouze odstavec obsahující tvrzení, že pacientce měla být k podpisu „podvržena“ smlouva za přítomnosti žalobkyně a jejího právního zástupce. V rámci posouzení hodnotících soudů obsažených ve výrocích žalované soud uzavřel, že slovo „podvržení“ má sice negativní konotace a mohlo by potencionálně představovat zásah do osobnostních práv žalobkyně, slovní obrat „podvržení smlouvy“ je však třeba vykládat v kontextu toho, že žalovaná ve stížnosti uvedla, že má na takové jednání „podezření“, a nejednalo se tak z její strany o konkrétní tvrzení o faktech.
Z informací, které měla žalovaná k dispozici, za jakých okolností, kdy a na jakém místě došlo k právnímu jednání pacientky, mohla mít skutečně podezření na neobvyklé okolnosti při uzavírání darovací smlouvy a mohla je považovat za pravdivé. Majetkové převody ve prospěch lékařů ze strany hospitalizovaných pacientů nejsou standardní, návštěva u V. L.
byla žalobkyni umožněna v době covidu, kdy byly návštěvy zakázány, a M. shledala po méně než 14 dnech po podpisu darovací smlouvy pacientku neschopnou validního podpisu. Žaloba na upuštění od neoprávněného zásahu do osobnosti nemůže být úspěšná, protože nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by takové nebezpečí trvalo, a k výzvě soudu žalobkyně uvedla, že žádného obdobného jednání vůči ní se již žalovaná nedopustila. Požadavku na omluvu ve znění, v jakém ji v žalobním petitu formulovala žalobkyně („nic z toho, co jsem ve své stížnosti uvedla, není pravda“) nelze vyhovět již jen proto, že má větší rozsah, než jaký se žalobkyně ve stížnosti týkal.
Zároveň bylo prokázáno, že část tvrzení uvedených ve stížnosti byla pravdivá. Přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích pak nepřipadalo v úvahu, protože nebyl oprávněný samotný základ nároku. Odvolací soud nadto uvedl, že žalobkyně jako lékařka a adeptka na post primářky nemocnice financované z veřejných prostředků je pod větším drobnohledem svého chování i při soukromých záležitostech, které jsou nějakým způsobem spojeny s výkonem její práce. Taková osoba pak musí ve svém vlastním zájmu předcházet situacím, které zavdávají podnět ke spekulacím o zneužití postavení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že soud prvního stupně nad rámec jím provedeného omezeného množství důkazů dospěl k závěru o věci samé a jakékoli další důkazní návrhy žalobkyně zamítl. Odvolací soud se s tím nesprávně ztotožnil, ačkoli skutkový stav nebyl zjištěn v dostatečné šíři pro vydání rozhodnutí ve věci samé, a alibisticky tak učinil skutkový závěr na základě v podstatě nezjištěného skutkového stavu. Podle dovolatelky se měl soud zabývat především následkem stížnosti, který způsobil vážný zásah do její osobnosti.
Nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 795/2002, podle nějž nejsou neoprávněným zásahem do osobnostních práv projevy, které lze podle obsahu, formy a cíle považovat za upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a přešetření určitých okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit. Dovolatelka se domnívá, že podle povahy, formy a načasování stížnosti bylo jejím cílem žalobkyni poškodit v zaměstnání. Polemizuje i se závěrem odvolacího soudu, že by ve své pozici lékařky fakultní nemocnice měla snášet zásahy do osobnostních práv jako veřejně činná osoba, což je nepřípustně rozšiřující výklad postavení státních zaměstnanců, které nelze všechny paušálně ve smyslu nálezu Ústaního soudu sp. zn. I.
ÚS 4022/17 považovat za veřejně činné osoby. Dovolatelka také nesouhlasí s výkladem textu stížnosti soudy obou stupňů; za problematickou nepovažuje pouze formulaci „podvržení smlouvy“, ale celé vyznění stížnosti. Nepochopení psaného textu stížnosti ze strany soudu prvního stupně považuje žalobkyně za základní kámen nesprávnosti napadeného rozsudku. Domnívá se také, že soud prvního stupně rezignoval na svou poučovací povinnost, ač měl žalobkyni vést k úpravě petitu tak, aby vyhovoval zákonu.
Navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, již není možné podat dovolání také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, což dopadá na dovolatelkou vznášené námitky týkající se vedení dokazování, hodnocení provedených důkazů (výklad předmětné stížnosti), potažmo samotných výsledných skutkových zjištění (týkajících se zejména pravdivosti skutkových výroků žalované resp. podkladů, na nichž založila své hodnotící soudy).
Jestliže dovolatelka na odlišném
skutkovém stavu buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje tím jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu okolností, za nichž k němu došlo, a s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, č. 54/2010 Sb. rozh. obč.). K porušení práva na čest, důstojnost, soukromí či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sb. rozh. obč., či rozsudek ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018). Právě z výše uvedených zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Posuzované výroky o osobě žalobkyně byly učiněny v rámci stížnosti adresované vedení Fakultní nemocnice v XY, konkrétně při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva žalované na podání stížnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Okolnost, že stížnost žalované nebyla úspěšná, sama o sobě neznamená, že by jí bylo zasaženo do osobnostních práv žalobkyně. Ostatně soudní praxe (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020, č. 72/2021 Sb. rozh. obč.) je jednotná v závěru, že úspěšné protistraně nevzniká nemajetková újma dokonce ani i v případě neúspěšné žaloby či obrany v soudním sporu, který je zpravidla významnějším zásahem do života účastníka než mimosoudně řešená stížnost. V posuzované věci žalovaná v rámci tzv. petičního práva uplatnila písemné podání přiměřeným způsobem co do formy i obsahu, výroky o žalobkyni sama dále nezveřejnila a nebylo ani tvrzeno, že by je opakovala při jiné příležitosti, nebo že by je nějakým způsobem uvedla v širší známost. Odpadá tak námitka žalobkyně, že jí zmíněná kritika vinou žalované způsobila újmu u zaměstnavatele, neboť žalovaná nikterak nezpůsobila rozšíření informace na pracovišti žalobkyně. Již proto tedy nedošlo k zásahu objektivně způsobilému svou intenzitou zasáhnout do osobnosti žalobkyně. Podle skutkových zjištění (které, jak již bylo výše uvedeno, podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se navíc žalovaná o žalobkyni nevyjadřovala bezúčelně a svévolně, ale na základě podnětů přicházejících od hospitalizované tety žalobkyně. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o subjektivní hodnotící soudy, jež měly faktický podklad ve skutečnosti, že v době covidových opatření, kdy nebyly povoleny návštěvy v nemocnici, došlo k nestandardní návštěvě pacienta spojené s majetkovou transakcí vzbuzující podezření. Primárním cílem těchto soudů nebylo hanobení a zneuctění osoby žalobkyně, nýbrž ochrana práv svých či pacientky. Závěru odvolacího soudu, že obsahem, formou a místem vyjádření nedošlo ze strany žalované k excesu a sám obsah tvrzení (kritiky) žalované nebyl s to zasáhnout do pověsti žalobkyně, tak nelze ničeho vytknout. Dovodil-li odvolací soud, že v projednávané věci jsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu žalované do osobnostních práv žalobkyně, je tento závěr plně v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. např. již výše citované stanovisko č. 54/2010 Sb. rozh. obč. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1050/2018). Za této situace nezakládá přípustnost dovolání ani námitka k závěru, že žalobkyně jako lékařka byla vzhledem ke svému postavení povinna snášet vyšší míru kritiky coby veřejně činná osoba, neboť tento spíše podpůrný argument odvolacího soudu nic nemění na závěru o absenci neoprávněného zásahu. Námitka nedodržení poučovací povinnosti soudem prvního stupně představuje námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné, což není tento případ. Ostatně zde nešlo o vadu žaloby nebo nedostatečné tvrzení či důkazní návrhy, kde by se případně mohla uplatnit poučovací povinnost soudu, nýbrž o neopodstatněnost žalobního návrhu. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu