USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce H. M. E. H., zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Spálená 21, proti žalované M. Ž., zastoupené JUDr.
Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o ochranu
osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 52/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2017,
č. j. 58 Co 276/2017-87, t a k t o:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhá žalobou ochrany osobnosti za tvrzený neoprávněný zásah do
svých osobnostních práv, který spatřuje v podání trestního oznámení žalovanou
na žalobce a ve výrocích prohlášených žalovanou před orgány činnými v trestním
řízení. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2017, č. j. 98 C 52/2016-62, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná
zaplatila žalobci nemajetkovou újmu ve výši 5.527.762,30 Kč podle ustanovení §
13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“),
výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci prostřednictvím jeho
právního zástupce omluvu s úředně ověřeným podpisem ve znění uvedeném ve výroku
a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 a §13 zákona č. 40/1964
Sb. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Vyšel z obsahu trestního spisu
Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 48/2014. Trestní stíhání žalobce bylo
zahájeno dne 19. 7. 2013 a řízení skončilo zproštěním obžaloby, která vinila
žalobce z přečinu nebezpečného pronásledování. Žalobce tedy nebyl za tento čin
odsouzen, nicméně ze spisu nevyplynulo, že by se označeného jednání nedopustil,
nýbrž že nejednal tak surově a dlouhodobě, aby se mohlo o trestný čin jednat. Svými výroky na adresu žalobce přitom žalovaná nevybočila z povinnosti svědka
(nebyla ani trestána za křivou výpověď). Soud prvního stupně uzavřel, že
náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku trestního stíhání se žalobce
může domáhat žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 27. září 2017, č. j. 58 Co 276/2017-87, rozsudek soudu prvního stupně
výrokem I. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
ve věci samé potvrdil, výrokem II. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení
před soudem prvního stupně a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
předpoklad neoprávněného zásahu do osobnostních práv (jak jej stanovuje § 11 a
13 obč. zák.) tj. neoprávněnost zásahu, v předmětné věci dán není. Shrnul obsah
trestního spisu a konstatoval, že konkrétní okolnosti a specifika posuzované
věci ji odlišují od případů, na které se odvolával žalobce, a které byly
předmětem přezkumu Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 297/2009 a v
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15. Uzavřel, že žalovaná
podáním trestního oznámení a následným výkonem svědecké povinnosti nevybočila z
mezí svých zákonem stanovených práv a povinností. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 18. prosince 2017 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
o.s.ř., protože podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel se domnívá, že odvolací soud
nesprávně vyřešil otázku týkající se občanskoprávní odpovědnosti svědka a
podatele oznámení a odchýlil se tak od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně
od rozsudku sp. zn. 25 Cdo 297/2009. V dalším dovolatel rekapituluje právní
závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu a své stanovisko k těmto
závěrům, přičemž vyslovuje nesouhlas se soudy v tom smyslu, že nejde o exces
zasahující do osobnostních práv dovolatele. V dalším pak konstatuje, že
odvolací soud chybně interpretoval zprošťující rozsudek, když jeho rozhodnutí
je založeno na tom, že dovolatel byl obžaloby zproštěn toliko na základě zásady
in dubio pro reo, což podle dovolatele není pravda. Na závěr navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil, popř. zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II
bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel
tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako
přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k
dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z
těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy
obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho
části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že
úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným
v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z
hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti
hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v
usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel
povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu
„regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní
působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti
dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání
nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Pokud dovolatel vychází z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak tento důvod nebyl naplněn. Nejvyšší
soud ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, vyslovil, že došlo-li k zásahu do
osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení k němuž jsou ze zákona
povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta
jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde
o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu
dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je
třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a
dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností,
plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je
křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 345 trestního
zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961
Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49
odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
změn a doplňků.
Odvolací soud pak tyto závěry na předmětnou věc důsledně aplikoval a také
podrobně zdůvodnil, přičemž – v souladu s citovaným stanoviskem Nejvyššího
soudu – se zabýval problematikou existence (resp. v daném případě neexistence)
případného excesu. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě
nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu
Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.