Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Š., zastoupené Mgr. Adamem Stawaritschem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2025, č. j. 101 Co 78/2025-101, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 2. 2025, č. j. 26 Nc 2454/2025-35, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) J. Š. a 2) nezl. S. C. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") nařídil napadeným usnesením předběžné opatření, podle kterého je mimo jiné stěžovatelka povinna strpět péči vedlejšího účastníka (otce) o nezletilou dceru - vedlejší účastnici (také "nezletilá"), a je povinna strpět, aby otec nehradil výživné na nezletilou (výrok II.). Předběžné opatření nařídil okresní soud na dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti (výrok III.) a otci současně uložil, aby do jednoho měsíce podal návrh ve věci samé (výrok IV.). Návrh, aby byl zakázán styk nezletilé se stěžovatelkou a jejím druhem okresní soud zamítl (výrok V.).
2. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze ("krajský soud") tak, že změnil výrok II. usnesení, tzn. návrh otce, aby bylo pozastaveno hrazení výživného na nezletilou, zamítl. Ve výrocích I., III., IV. usnesení okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá věcnou a místní nepříslušnost Okresního soudu Praha-západ k vydání napadeného usnesení. Nepříslušnost okresního soudu byla vyslovena již před podáním návrhu na vydání předběžného opatření, okresní soud přesto rozhodl, a to s paušálním odkazem na § 467 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.)
4. Stěžovatelka upozorňuje, že nemá od února 2025 s nezletilou žádný kontakt a jejich styk nebyl vyřešen. Předběžná opatření přitom musí zohlednit základní práva všech dotčených osob, neboť mohou být v účinnosti i několik měsíců a mohou podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem nejen po dobu trvání předběžného opatření, ale i do budoucna (viz nález ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 3399/23 , body 24 násl.). V mezidobí přitom již rozhodl Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 0 P 22/2025, kterým prodloužil trvání předběžného opatření o další tři měsíce do 17. 8. 2025.
5. Stěžovatelka dále namítá, že jí návrh otce na vydání předběžného opatření nebyl poskytnut a nahlížení do spisu nebylo možné z důvodu odeslání spisu okresnímu soudu. Stěžovatelka uvádí, že podle nálezu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1847/16 , má-li být předběžným opatřením uložena účastníkům řízení povinnost, musí mít možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit svá tvrzení i námitky, které se promítnou do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti. Jen tak může být dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu (k tomu odkazuje na nález ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10 , nebo nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 ). Ochrana ústavně zaručených práv dotčených členů rodiny se nemůže stát pouze teoretickou či iluzorní, měla by být praktická a účinná (dle nálezu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 387/20 ). Stěžovatelka nicméně podala bezprostředně po otci vlastní návrh na podání předběžného opatření, okresní soud však o vzájemných návrzích vedl dvě oddělená řízení, namísto aby je posuzoval ve vzájemné souvislosti.
6. Podle stěžovatelky okresní soud při vydání předběžného opatření vyšel nekriticky z tvrzení otce a dcery, která trpí psychiatrickým onemocněním, má autismus i ADHD, a odůvodnil tím svěření dcery do péče otce, ačkoliv péče matky o dceru probíhala bez problémů několik let. Stěžovatelka přitom všechna nařčení odmítá. Naopak, dcera se v době, kdy byla v péči otce, pokusila o sebevraždu předávkováním léků a poté se vyslovila tak, že do péče otce zpět nechce. Stěžovatelka proto nyní podala návrh na vydání předběžného opatření o svěření dcery do její péče, o kterém však v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
7. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení krajského i okresního soudu, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a základního práva nezletilé zaručeného čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (viz nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 ) vyjádřil názor, že se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však i rozhodnutí o předběžném opatření je za určitých okolností způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz nález ze dne 8.
8. 2013, sp. zn. III. ÚS 52/13 ), byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud přitom zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. k tomu např. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 ), která - aby odůvodnila kasační zásah - by musela být na první pohled zjevná a intenzivní. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.
10. Ústavní soud shledal, že rozhodování o předběžném opatření v právě posuzované věci mělo zákonný podklad, neboť právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit a vedlejší účastník návrh na nařízení předběžného opatření soudu podal. Předběžné opatření bylo rovněž vydáno příslušným orgánem (soudem). Z předložených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy podrobně vypořádaly s otázkou místní příslušností Okresního soudu Praha-západ, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje. Okresní soud skutečně vydal napadené usnesení v době, kdy již byla přenesena místní příslušnost soudu prvního stupně na Okresní soud v Lounech, okresní soud nicméně konstatoval, že jsou splněny podmínky § 467 odst. 2 z.
ř. s., za kterých může o návrhu rozhodnout. Vzal totiž do úvahy nejlepší zájem nezletilé, které hrozilo bezprostřední a vážné nebezpečí v podobě rizika poruchy příjmu potravy, sebepoškozování či dokonce sebevraždy a současně byla splněna podmínka faktického pobytu nezletilé u otce, tedy v obvodu rozhodujícího soudu. Krajský soud následně se zvoleným řešením souhlasil a Ústavní soud proti němu rovněž nemá žádných výhrad.
11. Jde-li o námitku stěžovatelky, že jí nebyla dána možnost se k návrhu otce vyjádřit, i tu považuje Ústavní soud za neopodstatněnou. Již krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že se v řízení o předběžném opatření neuplatní veškeré procesní zásady, mimo jiné se rozhoduje bez slyšení účastníků řízení. Je to dáno samotnou povahou předběžného opatření, o kterém je třeba rozhodnout bezodkladně, nemá-li být jeho účel zmařen. Lze tedy odkázat na závěr Ústavního soudu "Protože soud o nařízení předběžného opatření rozhodne bez nařízení jednání a bez provádění dokazování (postupem podle ustanovení § 75c o. s. ř.), nemůže stěžovatel již z povahy právní úpravy tohoto řízení argumentovat porušením čl. 38 odst. 2 Listiny." (viz usnesení ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2713/07 , obdobně pak srov. usnesení ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 652/25 ).
12. Ani odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý (nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ), neboť v případě stěžovatelky se nejednalo o situaci, kdy by okresní soud shledal návrhy na nařízení předběžných opatření nedůvodnými a vyhověl by jim až krajský soud na základě odvolání vedlejšího účastníka, aniž by stěžovatelka o řízení věděla a měla možnost se k odvolání vyjádřit. Naopak, vůči usnesení okresního soudu měla stěžovatelka možnost se bránit odvoláním, což učinila a své námitky v něm také uplatnila.
13. Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích obecných soudů neshledal ani znaky zjevné či intenzivní svévole (viz výše), a jak vyplynulo z výše uvedeného, ani flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu. Obecné soudy zkoumaly, zda jsou splněny skutečnosti rozhodné pro vydání předběžného opatření a shledaly, že vedlejší účastník osvědčil potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilé. Soudy svá rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnily a krajský soud se dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelky.
14. V nyní posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal v postupu krajského ani okresního soudu vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Jejich závěry jsou totiž z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a současně zvolené opatření sledovalo nejlepší zájem nezletilé.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu