Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a H. K., právně zastoupených Mgr. Jakubem Radilem, advokátem, sídlem Hlinky 126/48, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 6. 2022 č. j. 1 T 100/2021-1838, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2022 č. j. 8 To 250/2022-1880 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023 č. j. 8 Tdo 136/2023-1936, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a stěžovatelce na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Současně s tím jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným částky 1 098 148 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 24.
8. 2021 do zaplacení a 179 641 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla jedna z poškozených odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podstata trestné činnosti spočívala velmi zjednodušeně řečeno ve svévolné manipulaci s již dříve zjištěnými daty a následném využití těchto nedovoleně pozměněných číselných údajů při fakturaci služeb čističky odpadních vod, což vedlo k účtování vyšších cen, než na které měla společnost stěžovatele podle uzavřených smluv nárok.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba stěžovatelé odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně podle § 256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterých odkázali na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání obou stěžovatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
4. Obsah napadených rozhodnutí, včetně obsáhlé výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v rozporu s právními předpisy, ustálenou judikaturou, okolnostmi případu i jimi uváděnými nálezy Ústavního soudu bylo jejich jednání řešeno prostředky trestního práva, přestože bylo dostačující řešení prostředky mimotrestními (občanskoprávní žaloba, správní řízení). Jednání stěžovatelů nebylo posouzeno dle § 12 odst. 2 trestního zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio). Soudy všech stupňů posuzovaly jednání stěžovatelů s ohledem na to, že jsou podnikateli, jednoznačně k jejich tíži, čímž porušily princip zákazu diskriminace. Stěžovatelé v ústavní stížnosti citují z několika nálezů Ústavního soudu, které se týkají subsidiarity trestní represe, a dále namítají, že provedeným dokazováním vůbec nemohlo být prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podvodu.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)].
8. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22.
4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 ). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
9. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že stěžovatelé v dovolání uplatnili námitky extrémního rozporu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy, absence provedení navrhovaných důkazů, nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu stěžovatelkou a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Lze tedy konstatovat, že jejich námitky v ústavní stížnosti se v podstatě překrývají s námitkami z dovolání.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelé zopakovali svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
11. Podle dovolacího soudu soud prvního stupně věnoval objasnění dané trestní věci zvýšenou pozornost, provedl úplné dokazování, jednotlivé důkazy hodnotil zcela zákonným a logickým způsobem, v souladu s jejich skutečným obsahem, jím přijatá skutková zjištění plně odpovídají detailně zmapovanému důkaznímu stavu a nevyvolávají žádné pochybnosti o jejich správnosti. Své rozhodnutí rovněž vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, důsledně se vypořádal s obhajobou stěžovatelů i jejich důkazními návrhy. S jednotlivými skutkovými závěry nalézacího soudu se beze zbytku (v plném rozsahu) ztotožnil i soud odvolací.
12. Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ten se všemi námitkami obou stěžovatelů dostatečným způsobem zabýval, jednotlivé námitky rozebral a řádně odůvodnil, proč je nepovažuje za opodstatněné. Blíže vysvětlil, proč se v případě stěžovateli navrhovaných a soudy neprovedených důkazů v dané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy (bod 31 usnesení), dále že se nejedná o porušení zásady in dubio pro reo, neboť o vině obou stěžovatelů nevznikly žádné pochybnosti (bod 32 usnesení) a velmi podrobně vyložil zásadu subsidiarity trestní represe a její (ne)aplikaci na danou věc (body 35 až 37 usnesení). V podrobnostech lze ze strany Ústavního soudu na toto odůvodnění pouze odkázat, neboť je z něj zřejmé, že se Nejvyšší soud neodchýlil od judikatury Ústavního soudu týkající se výše uvedených otázek.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzované trestné činnosti argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
14. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu