Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 7 Tdo 906/2023-263, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2023 sp. zn. 7 To 83/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. února 2023 č. j. 39 T 118/2022-167, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestním řízení. Tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel ve svém návrhu namítá, že obvodní soud neodročil hlavní líčení v jeho věci přesto, že se stěžovatel telefonicky z hlavního líčení omluvil z důvodu akutních zdravotních obtíží. Stěžovatel se tak nemohl na konaném hlavním líčení vyjádřit k prováděným důkazům a přednést závěrečnou řeč. Tímto postupem obvodní soud porušil právo stěžovatele na řádný proces. Městský soud a Nejvyšší soud tento postup aprobovaly.
3. Jelikož stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá toliko porušení svých procesních práv z důvodu, že mu obvodní soud neumožnil účastnit se hlavního líčení (tj. nerozporuje vyslovenou vinu ani uložený trest), omezil Ústavní soud shrnutí odůvodnění napadených rozhodnutí právě na tuto námitku. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 2. 2023, č. j. 39 T 118/2022-167, shledán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.
Obvodní soud stěžovateli rovněž uložil, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné. K otázce přítomnosti stěžovatele při hlavním líčení konaném dne 16. 2. 2023 se obvodní soud v napadeném rozsudku vyjádřil velmi podrobně. Obvodní soud zrekapituloval, že se stěžovatel z nařízených hlavních líčení v minulosti opakovaně omlouval ze zdravotních důvodů, přes výzvy a poučení soudu však nedoložil dostačující lékařské zprávy. Dále soud zdůraznil, že opakovaně hlavní líčení odročoval na žádosti stěžovatele, a to zejména z důvodu, aby mu umožnil dlužné výživné doplatit a mohl tak aplikovat zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 197 trestního zákoníku.
Stěžovatel měl možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a prezentovat svoji obhajobu v předchozím řízení. Z hlavního líčení konaného dne 16. 2. 2023 se stěžovatel omluvil pouze telefonicky pouhých 11 minut před zahájením hlavního líčení s tím, že teprve zašle soudu lékařskou zprávu. Obvodní soud uvedl, že stěžovatel byl při hovoru pracovnicí trestní kanceláře upozorněn, že jeho omluva není řádná a včasná a hlavní líčení se bude konat. Stěžovatel po této informaci urychleně položil telefon.
Následný hovor před zahájením hlavního líčení v čase 15:00 hodin nepřijal, ačkoliv po zahájení hlavního líčení zaslal v čase 15:05 hodin soudu e-mail bez ověřeného podpisu se shodnou omluvou bez žádosti o odročení hlavního líčení, byl tedy zjevně schopen komunikovat. Obvodní soud dále zdůraznil, že v hlavním líčení konaném dne 16. 2. 2023 už neprováděl žádné důkazy (hlavní líčení dříve odročil právě jen z důvodu, aby stěžovatel měl prostor doplatit dlužné výživné) a konaly se pouze závěrečné řeči a vyhlášení rozsudku.
Uzavřel proto, že procesní práva stěžovatele byla zachována. Stěžovatel se proti rozsudku obvodního soudu odvolal.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 7 To 83/2023, rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku o vině a změnil ve výroku o trestu (a to vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v mezidobí uhradil dlužné výživné). V otázce zachování procesních práv stěžovatele o přítomnosti u hlavního líčení městský soud plně přisvědčil skutkovým zjištěním a právním závěrům obvodního soudu, které ještě podpořil odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel se proti rozsudku městského soudu bránil dovoláním.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 25. 10. 2023, č. j. 7 Tdo 906/2023-263, dovolání odmítl. Své rozhodnutí shodně jako obvodní a městský soud velmi podrobně odůvodnil. Nejvyšší soud připomněl, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Vždy je však třeba zvážit, nakolik by za takových okolností bylo konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného proporční k jeho právu na spravedlivý proces a k účelu jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti (srov. bod 18 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud podrobně zrekapituloval omluvy stěžovatele ze všech nařízených hlavních líčení, kterých se týkaly, i důvody a důkazy, které k těmto omluvám předložil. Shledal, že práva stěžovatele byla zachována. Konkrétně uvedl, že dokazování bylo koncentrováno především do druhého konaného hlavního líčení, kterého se stěžovatel účastnil. Při něm také dostal možnost vyjádřit se k dílčímu dokazování provedenému při prvním hlavním líčení (výpověď matky poškozeného), čehož využil. Stěžovatel však namítal procesní pochybení v konání právě a pouze posledního hlavního líčení (16.
2. 2023) v jeho nepřítomnosti. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že v tomto hlavním líčení obvodní soud neprováděl dokazování, zásah do procesních práv stěžovatele tak byl minimální. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s názorem městského soudu, který označil opakované (a nedoložené) omluvy stěžovatele za obstrukční jednání (srov. bod 21 napadeného usnesení).
6. Stěžovatel má za to, že nalézací a následně i odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na řádný proces, jelikož na jeho žádost odmítl odročit hlavní líčení, respektive tento postup aproboval. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel opět rekapituluje skutkové okolnosti své omluvy z hlavního líčení konaného dne 16. 2. 2023, které jsou však již popsány výše. Namítá, že obvodní soud jeho omluvu neposoudil objektivně a nestranně. Odmítá, že by se dopustil obstrukčního jednání a trvá na tom, že se musel omluvit z důvodu náhlých zdravotních obtíží. Nemohl se přitom omluvit jinak než telefonicky, neboť ke zdravotním obtížím došlo v zásadě bezprostředně před začátkem hlavního líčení.
7. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost se týká procesních práv obviněného v trestním řízení, konkrétně práva na přítomnost obviněného u hlavního líčení.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil totožné námitky, které již uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy, aniž by konkrétně reflektoval odůvodnění soudů, které se s těmito námitkami obsáhle vypořádaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí lze vedle určitého vzorce chování stěžovatele v předchozím řízení, které je jistě relevantní okolností, vyzdvihnout zejména skutečnost, že se nemohl účastnit pouze jednoho, a to posledního hlavního líčení. Na něm přitom, jak všechny obecné soudy zdůraznily, nebylo prováděno žádné dokazování. Hlavní líčení bylo odročeno na 16. 2. 2023 pouze z důvodu, aby měl stěžovatel (další) možnost uhradit dlužné výživné. Odročení hlavního líčení tak bylo zjevným dobrodiním ze strany obvodního soudu.
11. Ústavní soud tak posoudil ústavní stížnost v rámci kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ztotožnil se však se závěry obecných soudů v tom ohledu, že ústavně zaručené právo stěžovatele na řádný proces bylo zachováno. V odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy věnovaly námitkám stěžovatele náležitý prostor a jasně a srozumitelně se s nimi vypořádaly. Jejich postupu proto nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
12. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu