Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Hodka, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2025 č. j. 27 Cdo 1086/2024-480, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2023 č. j. 12 Cmo 118/2023-448 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2023 č. j. 49 Cm 69/2012-414, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pekárna-cukrárna Hořovice s. r. o., sídlem 5. května 1137/57, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se v roce 2012 žalobou domáhal vůči vedlejší účastnici zaplacení částky 8 067 800 Kč s příslušenstvím jako úhrady nezaplacených záloh na kupní cenu akcie a smluvní pokutu za nesplnění sjednané povinnosti uzavřít smlouvu o prodeji akcií podle rámcové smlouvy z roku 2001. V roce 2021 v dosud probíhajícím řízení stěžovatel navrhl změnu žaloby, nově na zaplacení částky 7 826 252 Kč s příslušenstvím jako smluvních pokut za nesplnění sjednaných povinností uzavřít smlouvy o prodeji akcií v letech 2010 až 2016. Změna žaloby byla připuštěna. Vedlejší účastnice poté vznesla námitku promlčení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl pro promlčení nároků. Jeho rozsudek potvrdil Vrchní soud v Praze svým napadeným rozsudkem. Podle obecných soudů byly nároky na zaplacení smluvních pokut promlčeny v letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2020.
3. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl, neboť je neshledal přípustným. Argumentace stěžovatele, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí odporuje dobrým mravům, nereflektuje, že jím namítaná nepřiměřená délka řízení a tvrzený obstrukční postup vedlejší účastnice nesouvisí s tím, kdy stěžovatel uplatnil svoje nároky u soudu. Stěžovatel netvrdil žádné okolnosti, které mu bránily ve včasném uplatnění jeho práv, což jsou podle ustálené rozhodovací praxe ty okolnosti, které se při posuzování námitky promlčení v kontextu zneužití práva a dobrých mravů zohledňují. Nerelevantní jsou proto také stěžovatelem navrhované důkazy spisem jiného řízení v obdobné věci a další důkazy, které s promlčením nesouvisí.
4. Stěžovatel tvrdí, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí jako zneužití práva odporuje dobrým mravům. Zamítnutí žaloby z důvodu promlčení je vůči stěžovateli nepřiměřeně tvrdé. Řízení bylo zahájeno v roce 2012, avšak první jednání se konalo až v roce 2021, tedy po devíti letech od zahájení řízení. Tyto průtahy zavinila vedlejší účastnice a městský soud. Městský soud vyčkával na rozhodnutí v jiné související věci vedené u Krajského soudu v Praze, ve které vystupovala vedlejší účastnice jako žalobkyně. Nedošlo-li by k průtahům, nárok stěžovatele by nebyl promlčen, protože by bylo včas v tomto jiném řízení postaveno najisto, zda je smlouva, ze které stěžovatel dovozuje svůj nárok, platná. Obecné soudy se také nevypořádaly s navrhovanými důkazy, zejména navrženým provedením spisu z uvedené související věci.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel brojí proti tomu, že obecné soudy neposoudily námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí jako odporující dobrým mravům. Takové charakteristiky výkonu práv vedlejší účastnice stěžovatel spojuje výhradně s délkou nynějšího řízení, jakož i souvisejícího řízení u Krajského soudu v Praze. Ústavní soud ovšem v napadených rozhodnutích žádné kvalifikované vady neshledal.
8. Ani Ústavní soud nespatřuje žádnou souvislost mezi délkou řízení a možností stěžovatele včas uplatnit jeho práva. Stěžovatel sice podal žalobu v roce 2012, avšak později ji změnil, což sám uznává. Stěžovatel zde netvrdí nic, co by nasvědčovalo, že by mu okolnosti či vedlejší účastnice bránily uplatnit jeho práva dříve. Netvrdí, že obecné soudy měly změnu žaloby posoudit jinak. Nedošlo-li by ke změně žaloby, soudy by byly povinny se vypořádat s již dříve uplatněnými žalobními tvrzeními. Vyčkával-li stěžovatel s podáním, respektive změnou žaloby na výsledek jiného řízení, je třeba toto rozhodnutí přičítat ryze k jeho tíži. Ústavní soud zde neshledává žádné výjimečné okolnosti, které by bylo možné přičítat k tíži vedlejší účastnice, a se kterými by se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly. Argumenty obecných soudů jsou rozumné, věcné a srozumitelně odůvodněné, a tudíž obhajitelné.
9. Argumentace stěžovatele, která ostatně ani podstatu uvedeného stavu nereflektuje, tedy postrádá ústavněprávní relevanci. Z týchž důvodů lze také akceptovat úvahy obecných soudů o nadbytečnosti dokazování dalších skutečností souvisejících s postupem vedlejší účastnice v tomto a souvisejícím řízení, protože všechny tyto námitky směřují k prokázání téhož nerelevantního tvrzení, že délka těchto řízení způsobila promlčení nároků stěžovatele. To se však ukázalo jako nepravdivé. Jiné námitky stěžovatel nevznáší; celá ústavní stížnost se týká jen délky řízení. Napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Má-li snad stěžovatel za to, že mu bylo zasaženo do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů, má právo domáhat se vůči státu případného odškodnění, eventuálně také v řízení před soudem.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu