USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, se sídlem v Příbrami, Komenského náměstí 289, PSČ 261 01, proti žalované Pekárna-cukrárna Hořovice s. r. o., se sídlem v Praze 4, 5. května 1137/57, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 62577590, zastoupené Mgr. Romanem Strakou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o zaplacení 7.826.252 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 69/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 12 Cmo 118/2023-448, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou ze dne 30. 1. 2012, doručenou Městskému soudu v Praze dne 31. 1. 2012, se žalobce domáhal na základě „Smlouvy o uzavření budoucích smluv o prodeji akcií“ (dále též jen „rámcová smlouva“) zaplacení částky 8.067.800 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 1.430.000 Kč jako záloh na kupní cenu akcie č. 6 (jež měla žalovaná uhradit v období od 15. 2. 2009 do 15. 12. 2009), a dále z částky 6.637.800 Kč jako smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně za prodlení s úhradou záloh na kupní cenu akcie č. 6 na základě oddílu II. části B. rámcové smlouvy.
[2] V podání ze dne 14. 10. 2021, doručeném Městskému soudu v Praze dne 18. 10. 2021, žalobce v souvislosti s pravomocným ukončením řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 266/2008 (dále též jen „související řízení“) „upřesnil“ žalobu tak, že se domáhá zaplacení částky 7.826.252 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 4.368.000 Kč jako smluvní pokuty na základě oddílu II. části D. rámcové smlouvy ve výši 70 % splatných měsíčních záloh na kupní cenu akcií č. 6 až 9 (jež měla žalovaná uhradit v letech 2009 až 2012), a dále z částky 3.458.252 Kč jako smluvní pokuty na základě oddílu III. části D. rámcové smlouvy ve výši 70 % z kupní ceny balíku 501 akcií (ve výši 4.940.361 Kč), k jejichž převodu mělo dojít v době od 1. 4. do 30. 4. 2016.
[3] Při jednání konaném dne 3. 12. 2021 připustil Městský soud v Praze změnu žaloby ve znění podání žalobce ze dne 14. 10. 2021 (dále též jen „změna žaloby“).
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 49 Cm
69/2012-414, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když předchozí zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2021, č. j. 49 Cm 69/2012-319, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 29. 9. 2022, č. j. 12 Cmo 122/2022-370, zrušil ve výrocích I. a IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[6] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), změnil je ve výroku II. (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[8] Závěr odvolacího soudu, podle něhož námitka promlčení vznesená žalovanou poté, kdy soud prvního stupně na návrh dovolatele připustil změnu žaloby, nepředstavuje zneužití práva, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z ní se podává, že:
1) Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 59/2004“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. 2) Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo R 59/2004). 3) Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného práva (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). 4) Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).
[9] Argumentace dovolatele se zakládá na tom, že vznesení námitky promlčení žalovanou po změně žaloby dne 3. 12. 2021 je „zneužitím práva“, neboť „kdyby nedošlo k průtahům v řízeních, k nimž došlo z důvodů záležejících výhradně na straně žalované, nemohlo by k promlčení nároku dovolatele nikdy dojít“. Dovolatel však přehlíží, že přerušení řízení, o kterém soud prvního stupně rozhodl k žádostem žalované (než bude skončeno související řízení), nemá žádnou souvislost s možností dovolatele uplatnit u soudu práva vyplývající z oddílu II. části D.
a oddílu III. části D. rámcové smlouvy. Dovolatel v řízení netvrdil žádnou okolnost, která mu bránila ve včasném uplatnění těchto práv.
[10] Namítá-li dovolatel, že odvolací soud vyšel z „neúplně zjištěného skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně“, neboť neprovedl jím navrhovaný důkaz obsahem spisu ze souvisejícího řízení, přehlíží, že ani tato námitka není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
[11] Nadto Nejvyšší soud připomíná, že již dříve uzavřel, že je výhradně na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle § 120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017, ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2004/2018, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2947/2018).
[12] V projednávané věci nemá Nejvyšší soud žádnou pochybnost o tom, že odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč dovolatelem navržený důkaz nemůže zpochybnit závěr o promlčení žalobou uplatněných práv. Odvolací soud se proto svým postupem nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se dokazování.
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.