USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a) J. L., b) J. S., a c) J. S., všech zastoupených JUDr. Janou
Rožnovskou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lidická 1005/23, PSČ 602 00, za
účasti 1) H. S., zastoupené JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, se sídlem v
Brně, Hlavní 1069/40, PSČ 624 00, a 2) DRUŽBY, stavebního bytového družstva, se
sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 100/6, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby
00047708, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 18 Cm 55/2013, o dovolání H. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 3. 1. 2018, č. j. 8 Cmo 242/2017-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
katastrálním území S. L. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. a III.). K odvolání H. S. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). H. S. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v
§ 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Opírá-li dovolatelka přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu o „§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ a dovolací důvody o „§
241a odst. 1 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.“ – tedy zjevně (byť nepřesně) o
úpravu přípustnosti a důvodnosti dovolání dle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012 – opomíjí, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“
napadeného rozhodnutí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo
43/2013). Má-li být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací
praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět usnesení sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Z obsahu dovolání lze usuzovat, že dovolatelka přípustnost dovolání odvozuje od
otázky rozsahu zjištění skutkového stavu pro potřeby náležitého znaleckého
posouzení duševní poruchy převodce (zde L. S.), poukazujíc v tomto směru na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, od
jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit. Poukaz dovolatelky na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5226/2009 však není přiléhavý;
odkazované rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v
projednávané věci. Ve věci řešené označeným rozsudkem byla důkazní situace ohledně duševní poruchy
převodce rozporná; nebylo postaveno najisto, zda povaha duševní poruchy je
neměnná, a znalci připustili, že psychický stav převodce se mohl v průběhu času
měnit. Nejvyšší soud v této věci konstatoval, že odvolací soud učinil závěr o
jednání v duševní poruše (nesprávně) na základě pravděpodobnosti. V projednávané věci naproti tomu odvolací soud opřel své rozhodnutí o zdravotní
dokumentaci, z níž se podává, že L. S. byla ke dni 10. 11. 2004, kdy na H. S. převedla práva a povinnosti vyplývající z jejího členství v družstvu, stižena
střední až těžkou demencí, přičemž šlo o stav trvalý a neměnný, vzniklý
nevratným poškozením mozkové tkáně.
Za této situace není (nemůže být) skutkový
závěr ohledně duševní poruchy, který učinil odvolací soud, založen na tzv. pravděpodobnostním úsudku. Postup odvolacího soudu (jakož i jeho závěry) se tudíž judikatuře Nejvyššího
soudu nepříčí. Přípustnost dovolání nezakládají ani výtky dovolatelky, podle kterých odvolací
soud neprovedl všechny jí navržené důkazy, jež byly (dle jejího názoru)
nezbytné k objasnění skutkového stavu, čímž se měl dopustit tzv. opomenutí
důkazů. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že je výhradně na úvaze soudu, které z
navržených důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), avšak
neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné
právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle § 120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94,
nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005). V projednávané věci odvolací soud shledal dovolatelkou navrhované důkazy jako
nepotřebné k prokázání skutkového stavu a tento svůj závěr také řádné zdůvodnil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.