29 Cdo 2908/2014

29 Cdo 2908/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci

žalobkyně JUDr. Mileny Novákové, advokátky, se sídlem v Českém Krumlově,

Rooseveltova 37, PSČ 381 01, jako správkyně konkursní podstaty úpadce RAMS

MUCKOV s. r. o., identifikační číslo osoby 25151436, zastoupené JUDr.

Jaroslavem Adamem, advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, PSČ

381 01, proti žalovanému D. R. Z., zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem,

advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, o

vydání movitých věcí, eventuálně zaplacení částky 9.418.718 Kč, vedené u

Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 333/2008, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.

září 2013, č. j. 5 Co 3060/2012-300, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2013, č. j. 5

Co 3060/2012-300, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. 7 C 333/2008-203, Okresní soud v Českém

Krumlově (dále jen „okresní soud“):

[1] Zamítl žalobu (doručenou mu 17. října 2008), jíž se žalobkyně (správkyně

konkursní podstaty úpadce RAMS MUCKOV, s. r. o.) domáhala vůči žalovanému (D. R. Z.) vydání movitých věcí, v rozsudku blíže označených (dále jen „sporné

věci“), do konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku). [2] V rozsahu, v němž se žalobkyně formou tzv. eventuálního petitu domáhala po

žalovaném zaplacení částky 9.418.718 Kč, zamítl žalobu ohledně částky 5.056.933

Kč (bod II. výroku) a vyhověl jí ohledně částky 4.361.785 Kč (bod III. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku), včetně nákladů státu (bod V. výroku), a o soudním poplatku z žaloby (bod VI. výroku). V pořadí šlo o druhý rozsudek okresního soudu o podané žalobě, když předchozí

rozsudek ze dne 18. srpna 2009, č. j. 7 C 333/2008-109, ve znění doplňujícího

rozsudku ze dne 24. března 2010, č. j. 7 C 333/2008-139, jímž okresní soud

žalobu zamítl, zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. října 2010, č. j. 5 Co 1565/2010-157 (a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu

řízení). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,

že:

[1] Pozdější úpadce (jako převodce) uzavřel se žalovaným (jako nabyvatelem) dne

20. března 1999 smlouvu o finančním vypořádání (dále jen „smlouva“), podle

které uspokojil pozdější úpadce pohledávku žalovaného z titulu půjčky ve výši

9.453.012 Kč tím, že na žalovaného převedl označené movité věci a hospodářská

zvířata (dále též jen „sporné věci“) v hodnotě celkem 9.418.720,90 Kč. Za

pozdějšího úpadce jednal při uzavření smlouvy žalovaný coby jednatel pozdějšího

úpadce. [2] Pozdější úpadce nabyl předtím sporné věci smlouvou o prodeji podniku ze dne

31. prosince 1996 (dále jen „smlouva o prodeji podniku“) uzavřenou mezi ním

jako nabyvatelem a společností RAMS - KVÍTKOV s. r. o. (dále jen „společnost

R“), jako převodcem. [3] Usnesením ze dne 25. července 2000, č. j. 12 K 155/99-31, prohlásil Krajský

soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek úpadce a správkyní jeho

konkursní podstaty ustavil žalobkyni. [4] Žalobkyně sepsala (13. září 2000) sporné věci do konkursní podstaty úpadce. [5] Rozsudkem ze dne 21. srpna 2007, č. j. 9 C 274/2006-189, Okresní soud v

Českém Krumlově určil, že smlouva je neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964

Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve spojení s ustanovením §

196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“),

jelikož k převodu majetku na jednatele převodce (pozdějšího úpadce) nebyl dán

souhlas valné hromady převodce (pozdějšího úpadce). Rozsudkem ze dne 21. února

2008, č. j. 2 Co 2875/2007-222, potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích

rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, který následně nabyl právní moci

dne 23. dubna 2008. [6] Společnost R byla zapsána do obchodního rejstříku dne 11. února 1994. Žalovaný je jejím třetinovým společníkem a současně jednatelem. Na majetek

společnosti R byl prohlášen konkurs 5. října 2005. [7] Podle znaleckého posudku znalce Ing.

Miroslava Maršálka z 3. dubna 2011

činila cena hospodářských zvířat k 24. říjnu 2001 1.468.300 Kč. [8] Podle znaleckého posudku znalce Ing. Vojtěcha Homolky činila obvyklá cena

sepsaných movitých věcí k 24. říjnu 2001 2.893.485 Kč. [9] Žalobkyně žalovaného bezvýsledně vyzývala k vydání sporných věcí do

konkursní podstaty. [10] Podle žalovaného movité věci již neexistují a hospodářská zvířata jsou

mrtvá. Na tomto základě dospěl okresní soud k následujícím závěrům:

[1] Posledním držitelem sporných věcí, jež byly sepsány do konkursní podstaty

úpadce, leč které již neexistují, byl žalovaný. Tím je dána pasivní legitimace

žalovaného ve sporu. Žádný třetí subjekt (včetně společnosti R, jejíž konkurs

skončil pro nedostatek majetku) neuplatnil vlastnické právo k sepsaným sporným

věcem. [2] Neexistující sporné věci nelze vydat, žalobkyně, jejíž legitimace plyne z §

18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),

však má právo na náhradu za ně ve výši plynoucí ze znaleckých posudků. Přitom

jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu. K námitce promlčení vznesené žalovaným poukazuje okresní soud na to, že

rozsudek, jímž byla určena neplatnost smlouvy, nabyl právní moci (až) 23. dubna

2008. Od toho dne bylo (teprve) postaveno najisto, že převod uskutečněný mezi

pozdějším úpadcem a žalovaným byl neplatný, takže byla-li žaloba podána 17. října 2008, není nárok na náhradu škody promlčen (§ 106 obč. zák.). K odvolání žalobkyně (jen proti bodu IV. výroku) i žalovaného (proti bodům III. Až VI. výroku) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. září

2013, č. j. 5 Co 3060/2012-300:

[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech III., V. a VI. výroku (první

výrok). [2] Změnil rozsudek okresního soudu v bodu IV. výroku o nákladech řízení (druhý

výrok). [3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 18 odst. 3 a 4 a § 19 odst. 1 a 2 ZKV

- dospěl po přezkoumání rozsudku okresního soudu k následujícím závěrům:

[1] Námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). [2] Žalovaný jednal za společnost R i pozdějšího úpadce při uzavření smlouvy o

prodeji podniku a za obě smluvní strany podepsal i smlouvu, načež se zmocnil

sporných věcí a nevydal je žalobkyni, ač ta je sepsala do konkursní podstaty a

opakovaně jej vyzývala k jejich vydání a tím ke splnění povinnosti podle

ustanovení § 18 odst. 4 ZKV. Právě v tomto řetězení převodů majetku dvou

společností, jehož důsledkem byla nemožnost uspokojení pohledávek věřitelů a v

následném nevydání tohoto majetku žalobkyni, spatřuje odvolací soud důvod pro

aplikaci § 3 obč. zák. [3] Není podstatné, že (podle námitky žalovaného) úpadce není vlastníkem

sporných věcí. Určující je, že věci byly sepsány do konkursní podstaty, čímž

žalobkyni vzniklo právo požadovat jejich vydání do konkursní podstaty. Tuto

povinnost žalovaný přes výzvy žalobkyně nesplnil a odpovídá tak za tím vzniklou

škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. Výše škody byla určena znaleckým

posudkem (4.361.785 Kč).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost

vymezuje s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že:

- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva,

které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny,

- „dovolacím soudem mají být právní otázky posouzeny jinak“, a

- odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

(tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a

požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení následující otázky:

[1] Zda lze vyhovět žalobě správce konkursní podstaty na vydání věci a náhradu

škody za věc, která se nikdy nestala vlastnictvím úpadce, kdy takový správce

konkursní podstaty jedná úmyslně nezákonně, když je mu známo, že věc do

konkursní podstaty úpadce nepatří, takovou věc přesto zahrne do soupisu

majetkové podstaty úpadce, následně záměrně nevyzve skutečného vlastníka věci,

aby ve lhůtě určené konkursním soudem podal žalobu proti správci (§ 19 odst. 2

ZKV) na vyloučení věci, a kdy následně se správce konkursní podstaty domáhá

vydání takové věci a náhrady škody po jejím domnělém držiteli?

[2] Zda je za shora uvedených okolností námitka promlčení nároku správce

konkursní podstaty na náhradu škody vznesená žalovaným domnělým držitelem věci

v rozporu s dobrými mravy, pokud rozhodnutím soudu byl určen nabývací titul

věci absolutně neplatným, za situace, kdy ze stejných důvodů je absolutně

neplatná i smlouva, na základě které věc po určitou dobu držel úpadce, a kdy

soud neshledává nemravným uplatnění samotné námitky promlčení, resp. okolnosti,

za jakých byla v řízení vznesena, nýbrž okolnosti, za jakých žalovaný (stejně

tak však předtím i úpadce) věc nabyl?

[3] Zda je odvolací soud oprávněn za shora uvedených okolností námitku

promlčení posoudit tak, že je v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy druhý

účastník řízení námitku v rozporu s dobrými mravy neuplatnil a soud účastníka

řízení (odvolatele) nepoučil, že jeho námitku promlčení může posoudit jako

rozpornou s dobrými mravy a upřel mu tak možnost se k takovému novému právnímu

posouzení dovolacího soudu jakkoli vyjádřit, tvrdit k tomu rozhodné skutečnosti

a navrhovat důkazy, které takové právní posouzení mohou vyvrátit? K položeným otázkám dále dovolatel argumentuje následovně:

I. K otázce ad [1]. Potud má dovolatel za významné, že žalobkyně (podle jeho názoru úmyslně)

sepsala sporné věci do konkursní podstaty, ač věděla, že úpadce (ani dovolatel)

není jejich vlastníkem a nevyzvala skutečného vlastníka (společnost R) k podání

vylučovací žaloby postupem dle § 19 odst. 2 ZKV. II. K otázce ad [2]. Potud dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud se (na rozdíl od závěrů

okresního soudu, jež má ale za chybné) nevyjádřil k tomu, zda nárok žalobkyně

je promlčen, pouze konstatoval, že k námitce promlčení nebude přihlížet pro

rozpor s dobrými mravy. K tomu dále s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu

[konkrétně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 (který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu

zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), a na

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012]

dovozuje, že jím vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Přitom zdůrazňuje (s odkazem na posledně označené rozhodnutí), že v jeho

případě odvolací soud nesprávně posuzoval námitku promlčení pouze na základě

okolností a důvodů, za kterých (žalobou) uplatněný nárok vznikl, nikoli podle

okolností, za nichž byla uplatněna. Jestliže rozhodný okamžik co do zákazu nakládání se sepsanými spornými věcmi

nastal již 4. března 2002 (zde dovolatel vychází z údaje užitého v rozsudku

okresního soudu), pak to, že žalobkyně nejednala (nepodala vindikační žalobu) v

zájmu úpadce dříve, nemůže jít k tíži dovolatele. III. K otázce ad [3]. Potud dovolatel argumentuje (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006) ve prospěch názoru, že rozhodnutí

odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, jelikož odvolací soud mu neumožnil se

předem vyjádřit k tomu, že může jeho námitku promlčení posuzovat jako rozpornou

s dobrými mravy. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,

takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ

neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených

v § 238 o. s. ř.). V rozsahu vymezeném otázkou ad [1] nemá Nejvyšší soud dovolání za přípustné,

jelikož potud je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou

Nejvyššího soudu na dané téma. Z této judikatury jednoznačně vyplývá, že osoba,

která má u sebe věc náležející (sepsanou) do konkursní podstaty a která sama

nemá legitimaci k uplatnění nároku na vyloučení věci z konkursní podstaty

(postupem podle § 19 odst.

2 ZKV), je povinna (v souladu s ustanovením § 18

odst. 4 ZKV ve znění účinném v době soupisu sporných věcí, jež později

nedoznalo změn) k výzvě správce konkursní podstaty věc vydat do konkursní

podstaty bez zřetele k tomu, zda (dokonce) vede se správcem konkursní podstaty

spor o vyloučení věci jiná osoba; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo

1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod

číslem 71, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo

3233/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo

3213/2013. Důvod přikročit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí nemá Nejvyšší soud ani

ve vztahu k otázce ad [3]. Potud Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou

odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně

mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen

účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). V poměrech dané věci se tento závěr prosazuje tím více, že námitku promlčení (o

jejíž posouzení jde) uplatnil v řízení před soudem prvního stupně právě

dovolatel, jenž prosazoval její posouzení ve svůj prospěch i v podaném odvolání

(č. l. 211 až 217). Součástí standardního posouzení námitky promlčení soudem

pak je nejen to, zda jde o námitku opodstatněnou (zda uplatněný nárok je

vskutku promlčen), nýbrž i to, zda dosavadní výsledky řízení neukazují, že

uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy (poměřováno

ustanovením § 3 obč. zák., platného v době rozhodování odvolacího soudu). Dovolatel tedy neměl být překvapen tím, že odvolací soud se k této otázce

vyjádřil a důvod připustit dovolání jen proto zjevně není dán. V rozsahu vymezeném otázkou ad [2] je dovolání přípustné, jelikož napadené

rozhodnutí je potud v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud

se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval

správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že uplatnění

námitky promlčení dovolatelem odporuje dobrým mravům. Výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší

soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím

(judikatorně ustáleným) závěrům:

[1] Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem,

jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné

historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu

norem základních. Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn.

3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura

číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62 a dále i rozsudek velkého senátu

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu

2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“). [2] Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové

jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou,

nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem

způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura

číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126 a opět i R 15/2015). [3] Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva,

vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými

zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují

- v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v

rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997,

sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, a znovu též R 15/2015). [4] Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva

uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v

právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k

jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení

by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo

výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí

doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v

důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s

rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo

včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik

výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní

jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Srov. shodně

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,

uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen

„R 59/2004“). Pro poměry dané věci lze na tomto judikatorním základě uzavřít následující:

[1] Odvolací soud přijal závěr, že námitka promlčení vznesená žalovaným

odporuje dobrým mravům, aniž se jakkoli vyjádřil k otázce, jaké důvody

žalobkyni bránily ve včasném uplatnění práva na vydání sporných věcí eventuálně

v uplatnění nároku na náhradu škody (R 59/2004), poté, co bylo zřejmé, že

žalovaný se nepodřídí výzvě k vydání sporných věcí. [2] Z R 59/2004 je zjevné, že odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení

námitky promlčení, lze na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté,

co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení

brání.

Jinak řečeno, pro závěr, že vznesení námitky promlčení ohledně náhrady

škody za zaniklé věci, jež měl žalovaný povinnost vydat do konkursní podstaty,

není sama o sobě právně významná argumentace založená na skutečnostech, jež

předcházely vzniku povinnosti vydat sporné věci do konkursní podstaty [tedy

povinnosti, z jejíhož porušení je v souladu s dikcí § 18 odst. 4 části věty za

středníkem ZKV (v rozhodném znění) odvozován vznik práva na náhradu škody]. Právě (a výlučně) na těchto skutečnostech přitom zkoumaný závěr odvolacího

soudu spočívá; proto není správný. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a

věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V novém rozhodnutí, v němž bude případně znovu zkoumána námitka promlčení, se

odvolací soud nevyhne (což namítal i dovolatel) řešení otázky běhu subjektivní

a objektivní promlčecí doby, tak aby bylo zřejmé, k jakému datu a na základě

jakých skutečností má vůbec pohledávku za promlčenou. U subjektivní promlčecí

doby přitom nepřehlédne závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněném pod číslem 98/2009

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. července 2016

JUDr.

Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu