30 Cdo 2108/2012

30 Cdo 2108/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobkyně MUDr. E. K., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D.,

advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalované České televizi, IČ

000272831, se sídlem v Praze 4, Kavčí hory, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem,

advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o ochranu osobnosti, vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 18/2009, o dovolání žalované proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č.j. 1 Co 218/2011-142,

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č.j. 1 Co 218/2011-142,

se ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a ve

výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2010, č.j. 37 C 18/2009-103,

výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla

uložena povinnost uveřejnit v rozsahu jedné minuty v čase 19,00 hodin, na svém

programu ČT1 do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: „ Česká

televize se omlouvá MUDr. E. K. za o ní uvedená nepravdivá tvrzení uveřejněná v

pořadu Události dne 27.11.2005, dne 28.11.2005, dne 29.11.2005, dne 30.11.2005,

dne 1.12.2005 a dne 2.12.2005. Není pravda, že žádala úplatek až Kč 3.000.000,

za sjednání schůzky s MUDr. R.“. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla

povinna zaplatit žalobkyni 30.000.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby

žalované byla uložena povinnost do budoucna se zdržet zveřejňování shora

uvedených reportáží a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v reportáži

odvysílané žalovanou ve shora uvedených dnech opakovaně ve zpravodajství a

následně trvale uveřejněné na jejích internetových stránkách, podle níž

žalobkyně, tehdy poradkyně ministra zdravotnictví, měla zástupce farmaceutické

společnosti Pfizer požádat o úplatek ve výši dva a půl až tři milióny korun. V

každé z reportáží byla uveřejněna část z nahrávky pořízené skrytou kamerou,

která zachycuje žalobkyni a zástupce uvedené farmaceutické firmy a doprovázené

komentářem buď moderátora pořadu, nebo reportérem žalované J. H. Žalobkyně

tvrdila, že není pravdou, že žádala o úplatek. Nahrávku v celém rozsahu měly k

dispozici orgány činné v trestním řízení a trestní stíhání pro přijímání

úplatků skončilo v roce 2007 zproštěním obžaloby. Na základě údajů uvedených ve

shora zmíněných reportážích, byla žalobkyně poškozena jak ve svém profesním,

tak ve svém osobním životě. Soud prvního stupně provedl dokazování obsahem reportáží, výslechem svědků a

listinnými důkazy popsanými v odůvodnění rozsudku a věc posoudil dle ustanovení

§ 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že

žaloba nebyla podána po právu. Uvedl, že požadavek na přiznání morálního

zadostiučinění ve formě omluvy nekoresponduje s tím, co bylo skutečně

odvysíláno ve zmíněných relacích. Z textu požadované omluvy není patrno, o

která konkrétní nepravdivá tvrzení se má jednat, když žalobkyně tvrdí, že se

jedná o nepravdivá tvrzení a těmito nepravdivými tvrzeními mají být jak vlastní

zpráva reportáže, tak i hodnotící soud žalované, který navíc nemůže být

předmětem důkazu pravdy. Z důkazů provedených záznamy reportáží vyplynulo, že v

žádné z nich nebylo uvedeno, že žalobkyně žádala o úplatek až 3.000.000,- Kč za

sjednání schůzky s MUDr. R. Soud prvního stupně dále uvedl, že nahrávka byla

žalovanou odvysílána ve veřejném zájmu. Neshledal ani příčinnou souvislost mezi

reportáží a následkem, protože žalobkyně vede ještě další spory, jejichž

předmětem jsou tvrzení téměř totožná s uvedenými v dané věci. K nároku na

náhradu nemajetkové újmy v penězích pak dodal, že toto právo je vzhledem k

tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. promlčeno.

Ze shora uvedených

důvodů tedy soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2012, č.j. 1 Co 218/2011-142, v důsledku částečného zpětvzetí odvolání žalobkyní zastavil

odvolací řízení ohledně částky 29.000.000,- Kč (výrok I.), poté rozsudek soudu

prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm.a) občanského soudního řádu (dále jen

„o.s.ř.“) částečně změnil tak, že žalované uložil omluvit se písemně žalobkyni

dopisem ve znění: „ Česká televize se omlouvá MUDr. E. K. za nepravdivé tvrzení

uveřejněné v pořadu Události dne 27.11.2005, dne 28.11.2005, dne 29.11.2005,

dne 30.11.2005, dne 1.12.2005 a dne 2.12.2005, že žádala úplatek až 3.000.000,-

Kč za sjednání schůzky s MUDr. R.“ a žalované uložil povinnost žalobkyni

zaplatit částku 1.000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích do

tří dnů od právní moci rozsudku; jinak toto rozhodnutí potvrdil (výrok I.).

Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil v dané věci na základě

zjištěného skutkového stavu neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, a

shledal proto i předpoklady pro přiznání příslušného zadostiučinění ve smyslu

ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. Konstatoval, že v komentářích k

reportážím moderátoři informovali, že žalobkyně o úplatek ve výši dva a půl až

tři miliony korun žádala. I když žalobkyně nepochybně byla v té době osobou

veřejného zájmu, žalovaná si neověřila informace ohledně nahrávky, kterou

anonymně obdržela. Kromě toho sama žalobkyně ještě před odvysíláním reportáže

vyslovila názor o technické manipulaci s nahrávkou. Předmětná reportáž již

předjímala, že klientelizmus v této věci byl dokázán právě z anonymně získané

nahrávky, u níž v průběhu trestního řízení nebyla vyloučena významná

manipulace, je tak třeba dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv

žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že tvrzeními o žalobkyni v uvedených

článcích došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, takže je

odůvodněn požadavek na satisfakci ve formě omluvy i na satisfakci finanční v

uvedené výši ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč.zák. Odvolací soud

současně neakceptoval námitku promlčení uplatněnou žalovanou, protože žaloba

byla podána v době, kdy otázka promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy

nebyla řešena soudní praxí shodně a dovodil tak, že uplatnění námitky promlčení

je v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 23. března 2012, přičemž

právní moci nabyl dne 26. března 2012.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně, pak žalovaná podala dne 23. května 2012 včasné dovolání, jehož

přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací

důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], dále že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.

b) o.s.ř.], a konečně že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a

odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka se v prvé řadě domnívá, že odvolací soud pochybil,

když při odvolacím jednání nezopakoval žádný z důkazů provedených před soudem

prvního stupně, přestože důkazy týkající se obsahu reportáží hodnotil odlišně,

zejména pokud dovodil, že v reportážích bylo obsaženo kategorické tvrzení, že

žalobkyně žádala o úplatek až 3.000.000,- Kč za sjednání schůzky s MUDr. R. Tím

porušil procesní postup předepsaný v § 213 odst. 2 o.s.ř. Dovolatelka rovněž

poukazuje na to, že odvolací soud ve výroku o omluvě podstatně překročil

žalobní návrh, respektive přiznal něco jiného, než čeho se žalobkyně domáhala.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v prvé řadě v nevyhovění

námitce promlčení vznesené žalovanou, když nebyly zjištěny žádné okolnosti či

jednání k tíži žalované. Dále uvádí, že v reportáži zazněla pravdivá informace

o aktérech schůzky i o obsahu nahrávky a těmto aktérům i dalším osobám byl dán

prostor k vyjádření, včetně žalobkyně; proto nemohlo být ze strany žalované

neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobkyně. Konečně nesprávné právní

posouzení věci podle dovolání spočívá i v tom, že odvolací soud neuvedl žádný

konkrétní důvod, proč právě v tomto případě má být žalobkyni přiznána tak

vysoká náhrada nemajetkové újmy v penězích. Naplnění dovolacího důvodu podle

ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. spatřuje v nesprávných a důkazy nepodložených

skutkových zjištěních o obsahu reportáží uveřejněných žalovanou, v absenci

důkazů ke vzniku újmy na straně žalobkyně a k příčinné souvislosti případné

újmy s obsahem reportáží uveřejněných žalovanou na straně jedné a dalších

vlivů, jejichž souběžné působení bylo naopak v řízení prokázáno na straně druhé

a v absenci konkrétních skutkových zjištění a důkazů, na jejichž základě

odvolací soud učinil závěr, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v

rozporu s dobrými mravy. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění

tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že

dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem

podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené

ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními

znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., je v této věci přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výrokům rozsudku

odvolacího soudu ve věci samé, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a

je i důvodné. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda

řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a

§ 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu

druhou o.s.ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání

podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť dovolací soud zjistil, že odvolací

soud řízení takovou vadou zatížil. Podle ustanovení § 132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý

důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě

přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Podle § 213 odst. 2 o.s.ř.

odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě

kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy

zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému

zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. pamatuje na situace, kdy

podle odvolacího soudu by bylo možné důkazy hodnotit jinak, a tedy na jejich

základě dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního

stupně. Je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů

provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak

rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů (srov. Drápal, L.,

Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. § 201 až 276. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, s. 1715). Tento závěr, který odpovídá § 213 odst. 2

o.s.ř. v platném znění, je třeba vztáhnout i na provedení důkazu obsahem

obrazové a zvukové reportáže. Pouze jde-li o listiny, jimiž byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního

stupně (a též o výpovědi svědků, popř. účastníků, které byly učiněny

prostřednictvím dožádaného soudu), může odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit

a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel

dokazování opakovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách

Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz) a v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C

997), částečně modifikovaný nálezem Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06 (přístupný na www.nalus.usoud.cz). V dané věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl ke

skutkovému závěru, že ve sporných reportážích žalovaná uváděla, že žalobkyně

jako sekretářka vědecké rady České lékařské komory v roce 2004 požádala

zástupce farmaceutické firmy o dva a půl až tři milióny korun za zajištění

schůzky s prezidentem komory D. R. Odchýlil se tak od skutkových závěrů, k nimž

na základě důkazu provedeného záznamy sporných reportáží dospěl soud prvního

stupně, aniž by tento důkaz zopakoval. S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že odvolací soud zatížil

řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, aniž se podrobněji zabýval

ostatními dovolacími námitkami, bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle §

243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. v dovoláním dotčených výrocích ve věci

samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil v

uvedeném rozsahu k dalšímu řízení. Dovolací soud však přesto poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z

něhož vyplývá, že neakceptoval vznesenou námitku promlčení proto, že žaloba

byla podána v době, kdy otázka promlčení uplatněného nároku na náhradu

nemajetkové újmy nebyla řešena soudní praxí shodně a došlo ohledně ní ke změně

v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodnutím velkého senátu ze dne 12.11.2008. Odvolací soud dovodil, že z tohoto pohledu je uplatnění námitky promlčení v

rozporu s dobrými mravy.

Při stručném zdůvodnění tohoto závěru (byť s odkazem

na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. III ÚS 2822/07) se však odvolací soud

nepochybně dopustil poměrně značného zjednodušení tohoto problému. Dovolací soud proto připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 31. srpna 2010,

sp. zn. II. ÚS 635/09, v souvislosti s ústavní stížností brojící proti závěrům

soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do

osobnostních práv mimo jiné konstatuje, že „nemíní zpochybňovat právní závěr

učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních

zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly

obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy

podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi

citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky

promlčení neodporuje dobrým mravům. Vznesení námitky promlčení podle názoru

Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při

nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který

marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace

zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým

postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s

důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ve

věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Ústavní soud

považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné

vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou

založeny na skutkových zjištěních. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy

představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje

zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel

slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel

užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv

a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra

legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis

mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy

v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných

zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby

každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou

(srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000)“. Konečně je možno zdůraznit, že

uplatnění námitky promlčení by mohlo být výkonem práva v rozporu s dobrými

mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla prostředkem umožňujícím značně

poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99).

O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu

poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů,

z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních

okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Odvolací soud se však z tohoto pohledu zcela zřejmě věcí nezabýval, když vyšel

z názoru, že námitka promlčení uplatněná proti žalobě podané v době před změnou

judikatury Nejvyššího soudu, je automaticky v rozporu s dobrými mravy. I pokud

by nebylo tohoto pochybení, nebylo by možno přehlédnout nepřezkoumatelnost úvah

odvolacího soudu upínajících se k přisouzené výši náhrady nemajetkové újmy v

penězích (§ 13 odst. 2 a 3 obč. zák.). I z těchto důvodů tedy nelze rozsudek

Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.