Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Caplem, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2008 č. j. 22 Co 817/2008-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal, aby soud nahradil projev vůle vedlejšího účastníka učinit stěžovateli návrh smlouvy na převod konkrétního pozemku. Stěžovatel žalobu založil na právním názoru, že je oprávněnou osobou ve smyslu § 7 zákona č.95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen zákon o prodeji státní půdy), když nabyl postoupením právo na vydání náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č.j. 5 C 24/2007-71, žalobu zamítl a dovodil, že stěžovateli jako postupníkovi zaniklo právo na náhradní pozemek ke dni 31. 12. 2005 v důsledku nerealizace práva ve smyslu § 13 odst.6 a 7 zákona o půdě. Krajský soud v Českých Budějovicích nejprve rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, č.j. 22 Co 1462/2007-90, změnil rozsudek prvoinstančního soudu tak, že žalobě vyhověl, neboť stěžovatele považoval za oprávněnou osobu, která může žádat o převod pozemku dle § 7 zákona o prodeji státní půdy. K dovolání vedlejšího účastníka byl citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, č.j. 28 Cdo 5420/2007-111, neboť dovolací soud dovodil zánik práva stěžovatele na vydání náhradního pozemku dle § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě. Odvolací soud pak - vázán právním názorem soudu dovolacího - rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, posouzením dopadů zákona č.253/2003 Sb., kterým byla v zákoně o půdě upravena tzv. restituční tečka, a následného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
. Stěžovatel je názoru, že omezující ustanovení zákona o půdě (§ 13 odst. 6 a 7) nemůže mít vliv na možnost oprávněných osob coby postupníků nabývat pozemky při jejich prodeji žalovaným podle zákona o prodeji státní půdy, který pro vlastní účel označuje za oprávněnou osobu nejen oprávněné osoby dle zákona o půdě, nýbrž i osoby, na něž příslušné právo přešlo nebo bylo převedeno, tedy na postupníky. Obecné soudy dospěly naopak k závěru, že tzv. restituční tečka se vztahuje i na případ stěžovatele, jakožto postupníka.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 81/95
). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, a tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, byť mu to z ústavního vymezení jeho funkce nepřísluší.
Obecné soudy (především Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 28 Cdo 5420/2007-111, jehož právním názorem byl posléze krajský soud vázán) vlastní právní názor racionálně logickým způsobem zdůvodnily, pročež celá věc postrádá ústavně právní rozměr. V podrobnostech lze poukázat především na argumentaci (s. 112 spisu), že obsah práva na náhradní pozemky za pozemky, které nelze oprávněné osobě vydat z důvodů uvedených v § 11 zákona o půdě, je dán přímo tímto zákonem, zákon o prodeji státní půdy obdobné ustanovení nemá. V § 1 odst. 2 zákona o prodeji státní půdy je výslovně uvedeno, že se vztahuje i na fyzické nebo právnické osoby, na něž přešlo nebo bylo převedeno právo oprávněné osoby na jiný pozemek. Obsahem práva postupníka, který jej získal převodem podle § 33a zákona o půdě, je právo založené zákonem o půdě, v němž je výslovně stanoveno, že veškeré nároky na poskytnutí náhrad jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na další osoby a nabyvatel má v takovém případě postavení oprávněné osoby. Od té doby však došlo další zákonnou úpravou ke změně tohoto práva, příslušejícího postupníkům. Zákon č. 253/2001 Sb., jímž byl novelizován zákon o půdě, v § 13 odst. 6 a 7 vyslovil zánik práva na naturální náhradu za pozemky, které nemohly být vydány podle § 11 odst. 1 zákona o půdě, pokud toto právo nebylo realizováno v zákonem stanovené lhůtě, jak tomu bylo právě v případě stěžovatele. Nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
se ve vztahu k postupníkům této nové úpravy nedotkl.
Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře opakovaně akcentoval nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), jímž bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu
sp. zn. III. ÚS 495/02
, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
logickým vyústěním předchozích zjištění Ústavního soudu, povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a rovněž zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález
sp. zn. III. ÚS 495/05
, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá, proč by se od tohoto výkladu odchyloval.
Vzhledem k výše uvedenému postupoval krajský soud ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků mj. respektoval uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení II. ÚS 2913/07 nebo
I. ÚS 86/08
), a dovodil zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu