Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Střechy OBB, s. r. o., se sídlem Frýdecká 793, Ostrava, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020 č. j. 24 Cdo 3221/2019-125, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019 č. j. 4 Co 43/2019-81 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2018 č. j. 11 C 2/2018-60, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem Korunní 1302/88, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se před obecnými soudy v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), domáhala nahrazení rozhodnutí správního orgánu v části, kterou byla stanovena výše náhrady za vyvlastnění jejích pozemků. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným usnesením její žalobu odmítl pro opožděnost, neboť nebyla podána v zákonné patnáctidenní lhůtě od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil; Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání stěžovatelky zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že obecné soudy na její případ mechanicky aplikovaly § 2 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické výstavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o urychlení výstavby"), čímž protiústavně zkrátily lhůtu pro podání žaloby o polovinu. Stěžovatelka má za to, že citované ustanovení na žaloby o výši náhrady za vyvlastnění nedopadá, neboť zkrácením lhůt v řízení o výši náhrady za vyvlastnění nemůže dojít k naplnění cíle zákona, tj. urychlení výstavby.
Výrok o vyvlastnění je na výroku o výši náhrady za vyvlastnění nezávislý, což dokládá i dvojkolejnost soudní ochrany proti těmto výrokům. Zatímco proti výroku o vyvlastnění se lze bránit ve správním soudnictví, proti výroku o výši náhrady za vyvlastnění lze podat civilní žalobu podle části páté občanského soudního řádu. Je zcela běžné, že stát je již na základě pravomocného výroku o vyvlastnění vlastníkem nemovitosti, spory o náhradu za vyvlastnění však stále několik let běží. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítá též neústavnost § 2 odst. 2 zákona o urychlení výstavby, neboť nepřiměřeně a neodůvodněně zasahuje do práv vyvlastňovaných a způsobuje neodůvodněnou nerovnost mezi státem a jinými účastníky řízení.
Správní orgán dokonce nemá povinnost poučit vyvlastňovaného, že lhůta k podání žaloby je pouze patnáctidenní.
5. K výzvě soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích, jakožto účastníci řízení, a Ředitelství silnic a dálnic, jakožto vedlejší účastník řízení.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že stěžovatelka svou argumentaci zaměřuje na účel zákona. Jak již soud uvedl ve svém rozhodnutí, předmětné ustanovení stanovuje zkrácení lhůty pro podání žalob i pro žaloby na nahrazení správních rozhodnutí, které jsou typické pro civilní soudní řízení podle části páté občanského soudního řádu. Odvolací soud odkazuje na napadená rozhodnutí a soud první instance uvádí, že ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění plně odkazuje, rozhodoval v souladu s judikaturou vyšších soudů.
7. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka se domáhá opětovného posouzení závěrů obecných soudů, s jejichž právním hodnocením nesouhlasí, samotná ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavněprávní rozměr. Obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily, stěžovatelce nebyl odepřen žádný opravný prostředek. K věci samé namítá, že žaloba na nahrazení výroku o náhradě za vyvlastnění má přímou souvislost s vyvlastňovacím řízením. Finální majetkové vypořádání je neoddělitelnou součástí vyvlastnění; vyvlastnění se ruší v případě, že vyvlastnitel nezaplatí vyvlastňovanému náhradu za vyvlastnění ve stanovené lhůtě. Vedlejší účastník má za to, že stěžovatelce musela být aplikace předmětného zákona zřejmá již s ohledem na charakter stavby, v posuzovaném případě byla situace zcela jednoznačná. Závěrem konstatuje, že návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení je nedůvodný.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. V posuzované věci Ústavní soud výše popsané ústavně relevantní nedostatky neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
12. Pokud jde o konkrétní argumentaci stěžovatelky, závěr obecných soudů, že zkracuje-li zákon výslovně lhůtu pro podání žaloby nejen pro přezkoumání správních rozhodnutí, ale i pro podání žaloby na nahrazení správních rozhodnutí, pak sporné ustanovení § 2 odst. 2 zákona o výstavbě nutně dopadá i na řízení podle části páté občanského soudního řádu, nepovažuje Ústavní soud za neudržitelný. Ústavní soud nepřesvědčil ani teleologický argument stěžovatelky, neboť, jak správně poukázal vedlejší účastník, majetkové vyrovnání je s vyvlastňovacím procesem úzce spjato [viz § 26 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o délku lhůty k podání žaloby, Ústavní soud ustáleně judikuje, že lhůty nemohou vést k omezení práv jednotlivce, neboť jejich účelem je zejména snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv a omezení stavu nejistoty v právních vztazích [srv. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.); sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012, bod 36 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.); či sp. zn. II. ÚS 216/18 ze dne 2. 4. 2019, bod 23]. Konečně ani skutečnost, že zákonná úprava předmětného správního řízení neukládá správním orgánům povinnost poučení o opravných prostředcích, byť klade větší nároky na povědomí o platném právu, nelze považovat za překážku přístupu k soudu (srv.
usnesení sp. zn. II. ÚS 3645/19 ze dne 26. 2. 2020, bod 16).
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 2 odst. 2 zákona o urychlení výstavby představuje návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu