Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky SLEZSKÁ FINANČNÍ s.r.o., sídlem Pekařská 2542/56, Opava, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem nám. Republiky 2/1, Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 8. 2021 č. j. 126 C 29/2020-85, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2021 č. j. 15 Co 245/2021-146 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023 č. j. 26 Cdo 1753/2022-188, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka jako pronajímatelka se po žalované jako nájemkyni na základě smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřené mezi účastnicemi 26. 3. 2019 domáhala zaplacení doplatku nájemného za měsíce duben až červen 2020.
3. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 2. 8. 2021 č. j. 126 C 29/2020-85 žalobu o zaplacení částky 175 630,76 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2021 č. j. 15 Co 245/2021-146 změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o zaplacení částky 175 630,76 Kč zamítl (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
4. Odvolací soud po zopakování dokazování měl shodně se soudem prvního stupně za to, že stěžovatelka jako žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 26. 3. 2019 písemnou smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání, přičemž v § 13 odst. 2 smlouvy bylo ujednáno, že změny a doplňky je možno učinit pouze písemnými dodatky podepsanými oběma smluvními stranami. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v emailové komunikaci mezi účastnicemi není obsaženo právní jednání, jehož obsahem by byl návrh na snížení nájemného o 50 % za měsíce duben až červen 2020 a akceptace takového návrhu stěžovatelkou, avšak měl za to, že taková dohoda byla uzavřena ústně a došlo tím ke změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného za uvedené měsíce.
Jelikož si strany ve smlouvě ujednaly, že změny a doplňky smlouvy je možno učinit pouze písemně a v řízení netvrdily, že by se tuto sjednanou formu dohodly opustit, odvolací soud uzavřel, že nechtěly být změnami smlouvy učiněnými v jiné než písemné formě vázány. Nicméně plnění sníženého nájemného ze strany žalované (a to na přímý pokyn k provedení plateb ze strany stěžovatelky) je plněním, které lze podřadit § 582 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), a proto žalobkyni již nesvědčí právo namítat relativní neplatnost dohody o snížení nájemného pro nedodržení písemné formy.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť je podle § 237 o. s. ř. neshledal přípustným, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně nesprávně právně vyhodnotil existenci údajně uzavřeného dodatku k nájemní smlouvě, jejímž předmětem měla být sleva z nájemného na měsíce duben - červen 2020 a jeho nesprávné právní závěry odvolací soud ani dovolací soud nekorigovaly, čímž porušily její ústavně zaručená práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud v posuzovaném případě předesílá, že se stěžovatelka domáhá u Ústavního soudu dalšího instančního přezkumu, což je role, která mu v zásadě nenáleží. Jsou to především obecné soudy, jimž náleží výklad právních předpisů a jejich následná aplikace na zjištěný skutkový stav.
9. Současně Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti zjevně opomíjí, že posledním prostředkem k ochraně práva bylo dovolání, o němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 4. 2023 č. j. 26 Cdo 1753/2022-188 rozhodl, že není přípustné. Její argumentace však k tomuto rozhodnutí nijak nesměřuje, ani jej nezmiňuje v petitu ústavní stížnosti. Je tedy zřejmé, že se domáhá zrušení pouze jemu předcházejícího rozhodnutí, což je dle judikatury Ústavního soudu nepřípustné. V dané věci však Ústavní soud dle obsahu ústavní stížnosti, kdy stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu alespoň zmiňuje a jeho kopii k ústavní stížnosti přiložila, posoudil ústavní stížnost jako přípustnou a dále se zabýval její opodstatněností (viz výše).
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
11. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí primárně přímo mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí). V některých případech ovšem působí základní práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni [srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].
12. Povinností veřejné moci - a v jejím rámci pak zejména orgánů moci soudní (srov. čl. 4 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny) - je tudíž i v občanskoprávních věcech pečlivě vážit ústavní rozměr projednávaných případů a hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy stojícími v kolizi.
13. V projednávané věci se jednalo o žalobu stěžovatelky na zaplacení dlužné částky z porušení smluvní povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy. Prismatem ústavního práva se tudíž jedná o typický případ horizontálního střetu dvou základních práv, přičemž argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se z větší části pohybuje v podústavní rovině. V daném kontextu pak dle Ústavního soudu postačí uvést, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je podrobně odůvodněno a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti.
14. Ústavní soud uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu