USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně SLEZSKÉ FINANČNÍ s.r.o., se sídlem v Opavě, Pekařská 2542/56, IČO 25835602, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalované POLY, spol. s r.o., se sídlem v Opavě, Čajkovského 2696/32, IČO 13644491, zastoupené Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, o zaplacení částky 175 630,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 126 C 29/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2021, č. j. 15 Co 245/2021-146, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně jako pronajímatelka se po žalované jako nájemkyni na základě smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřené mezi účastnicemi 26. 3. 2019 (dále též jen „smlouva“) domáhala zaplacení doplatku nájemného za měsíce duben až červen 2020.
Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 126 C 29/2020-85, žalobu o zaplacení částky 175 630,76 Kč „s příslušenstvím“ zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 15 Co 245/2021-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (formulačně) tak, že žalobu o zaplacení částky 175 630,76 Kč zamítl, ale zamítnuté
příslušenství pohledávky konkrétně specifikoval (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud po zopakování dokazování měl shodně se soudem prvního stupně za to, že žalobkyně uzavřela s žalovanou 26. 3. 2019 písemnou smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání, přičemž v § 13 odst. 2 smlouvy bylo ujednáno, že změny a doplňky je možno učinit pouze písemnými dodatky podepsanými oběma smluvními stranami. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v emailové komunikaci mezi účastnicemi není obsaženo právní jednání, jehož obsahem by byl návrh na snížení nájemného o 50 % za měsíce duben až červen 2020 a akceptace takového návrhu žalobkyní, avšak měl za to, že taková dohoda byla uzavřena ústně a došlo tím ke změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného za uvedené měsíce.
Jelikož si strany ve smlouvě ujednaly, že změny a doplňky smlouvy je možno učinit pouze písemně a v řízení netvrdily, že by se tuto sjednanou formu dohodly opustit, odvolací soud uzavřel, že nechtěly být změnami smlouvy učiněnými v jiné než písemné formě vázány. Nicméně plnění sníženého nájemného ze strany žalované (a to na přímý pokyn k provedení plateb ze strany žalobkyně) je plněním, které lze podřadit § 582 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a proto žalobkyni již nesvědčí právo namítat relativní neplatnost dohody o snížení nájemného pro nedodržení písemné formy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Otázka, do kdy může strana, jíž má být plněno, namítnout neplatnost dohody, u které nebyla dodržena sjednaná písemná forma, s ohledem na § 582 odst. 2 o.
z., přípustnost dovolání založit nemůže. Podle ustanovení § 582 odst. 2 o. z. není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona. Předně námitka, že odvolací soud posoudil otázku, zda si strany sjednaly opuštění ujednané výhradně písemné formy, v rozporu s judikaturou (konkrétně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019), není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Tvrdí-li totiž dovolatelka, že odvolací soud nezkoumal vůli stran odchýlit se od dřívějšího ujednání ohledně formy změn a dodatků smlouvy, pak jí nelze dát za pravdu, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se jasně podává, že se opuštěním účastnicemi sjednané právní formy zabýval, a uzavřel, že nechtěly být změnami smlouvy učiněnými v jiné než písemné formě vázány, přičemž postupoval zcela v intencích dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soud (na nějž ostatně sám v odůvodnění odkázal).
Jelikož ustanovení § 582 odst. 2 o. z., podle kterého lze relativní neplatnost namítat jen do okamžiku plnění, žádnou výjimku z tohoto obecného pravidla nestanoví, je závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni již námitka relativní neplatnosti dohody o změně výše nájemného vznesená až v průběhu řízení nepřísluší, souladný s citovaným ustanovením. Zákonná úprava této problematiky je přitom zcela jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti; námitky dovolatelky spočívající v předložení vlastní interpretace obsahu dohody proto nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 573/2014, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015). Namítá-li v této souvislosti, že „slevu nelze plnit“ a že jde o jednostranné plnění, pak opomíjí, že v případě dvoustraně zavazující smlouvy, jakou je též smlouva o nájmu, může k nápravě formy poskytnutím plnění dojít pouze tehdy, pokud své závazky splní obě strany [k tomu např. Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654), 2. vydání, 2022, s. 1869: J. Handlar]. Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, které nelze podrobit dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario), k závěru, že nájemné bylo zaplaceno ve sjednané výši a tím bylo ze strany nájemce plněno, přičemž pronajímatelka plnění bez výhrad přijala a akceptovala tak snížení nájemného, nelze jeho závěru ničeho vytknout.
Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že námitkou, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principem předvídatelnosti, dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť jí odvolacímu soudu vytkla vadu řízení. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek jako celek, tedy ve všech jeho výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve
smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Náklady, které jí vznikly v souvislosti s písemným vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta, nebyly posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti dovolatelce. Především nelze přehlédnout, že žalovaná ve svém vyjádření nereagovala na vznesené dovolací námitky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.