Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o vyloučení soudce Jiřího Nykodýma z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 9, Dubenecká 89, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2009, čj. 26 Odo 1775/2006 - 74, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, čj. 31 Co 243/2006 - 96, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 14. 11. 2005, čj. 5 C 189/2005 - 27, takto: Soudce Jiří Nykodým je vyloučen z projednávání věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1905/09
.
Ústavní stížnost Ing. J. V. (dále jen "stěžovatel") proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů napadla, podle rozvrhu práce Ústavního soudu, do II. senátu a byla přidělena soudci zpravodaji Jiřímu Nykodýmovi.
Dne 1. 9. 2009 předložil soudce zpravodaj prvnímu senátu Ústavního soudu k posouzení otázku své podjatosti. V řízení o této ústavní stížnosti má postavení vedlejšího účastníka J. V. (žalobkyně v řízení před obecnými soudy). Po prostudování spisového materiálu zjistil, že J. V. byla jeho klientkou v době, kdy pracoval jako advokát. Stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů se týkají plnění ze smlouvy, která upravovala, pro dobu po rozvodu, vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů V., kterou pro ně, jako advokát, připravil. Z tohoto důvodu se soudce Jiří Nykodým cítí být v této věci podjatým.
Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
První senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce Ústavního soudu pro rozhodování o vyloučení soudců druhého senátu, dospěl, na základě prohlášení soudce J. Nykodýma, učiněného v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, k závěru, že vzájemný vztah soudce J. Nykodýma, jako bývalého advokáta protistrany stěžovatele, jej vylučuje z projednávání této ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností vyloučil I. senát Ústavního soudu soudce Jiřího Nykodýma z rozhodování o této ústavní stížnosti, protože ve věci shledal naplnění podmínek § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu
Dle dovolacího soudu byl odvolací soud veden nesprávným právním názorem, že aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku nepřichází v dané věci v úvahu, nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny, a nezabýval se porovnáním újmy, jež vznikla vedlejší účastnici a újmy, jež v důsledku jejího prodlení mohla vzniknout stěžovateli. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením.
Vedlejší účastnice svůj závazek splnila s jednodenním prodlením, když stěžovatel byl opakovaně v prodlení se splněním svého závazku, a to po delší dobu než vedlejší účastnice, a ta mu v rámci dohod o prodloužení splatnosti jeho dluhu uzavřených až poté, kdy se ocitl v prodlení, poskytla další lhůty splatnosti. Nelze ani pominout, že prodlení vedlejší účastnice se splněním dohody o jeden den by nebylo adekvátní ztrátě nároku na zaplacení 300.000,- Kč z titulu dohody, když tato částka měla sloužit k zajištění jejích sociálních jistot po rozvodu.
Stěžovateli v důsledku prodlení vedlejší účastnice nevznikla žádná újma, naopak vedlejší účastnici vznikla újma tím, že by jí neuhradil stěžovatel zbývajících 300.000,- Kč. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítá, že došlo ke stavu, kdy svým rozhodnutím soud konstituoval na základě § 3 odst. 1 občanského zákoníku již zaniklé právo vedlejší účastnice, což stěžovatel považuje za výraz zjevného faktického omylu či logického rozporu vybočujícího ze zásad spravedlivého procesu. Soudu dále vytýká, že v rozsudku chybí přesvědčivé odůvodnění.
Stěžovatel dále namítá, že byl postupem obecných soudů poškozen i porušením procesních předpisů. Soudu prvního stupně vytýká, že mu odňal možnost jednat před soudem spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat. Uvádí, že až po poučení dle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu v samotném závěrečném návrhu právní zástupce vedlejší účastnice uvedl, že nepřiznání částky 300.000,- Kč by bylo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Dle stěžovatele se jednalo o novou skutečnost, vůči které se nemohl již bránit.
Obecný soud má povinnost upozornit stranu na konkrétní skutečnosti, které by pro něj mohly znamenat neúspěch ve sporu. Dle stěžovatele však soud prvního stupně tvrdil opak, než jak následně rozhodl a nejednal tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. Pokračuje dále v polemice s obecnými soudy, kdy opakuje tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly.
Zejména se jedná o otázku právního posouzení aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel namítá, že soud konstituoval nové právo a že tento stav je zcela v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR. K výše uvedené námitce je nutné podotknout, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet.
Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad konkrétních ustanovení.
Stěžovatel v projednávané věci dále namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou. Své tvrzení opírá o nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 190/94 ze dne 20. 12. 1995 a dále o rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1148/99 ze dne 7. 12. 2000. V obou zmíněných judikátech se však jedná o skutkově zcela odlišné případy. Odkazuje-li stěžovatel na judikát Ústavního soudu II. ÚS 190/94 , pak i přímo v tomto judikátu je výslovně uvedeno, že úvaha soudu musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí přímo zdůrazňuje, že nelze do budoucna říci, že bude-li vlastník realizovat právo tak či onak, bude ho realizovat v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem omezit ve výkonu jeho práv. S ohledem na výše uvedené aplikaci stěžovatelem citovaných judikátů posoudil Ústavní soud v projednávané věci jako nepřípadnou a námitku stěžovatele ohledně rozporu s ustálenou judikaturou jako nedůvodnou. Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí chybí přesvědčivé odůvodnění, pak tuto námitku shledává Ústavní soud lichou.
Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily, tj. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se porušení jeho procesních práv. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se stěžovatel dovolává. Namítá-li stěžovatel, že mu soud prvního stupně odňal reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, stěžovatel mohl tuto námitku uplatnit v odvolacím řízení. Odvolání však stěžovatel podával z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu, tedy nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně.
Právní závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2012
Stanislav Balík předseda senátu