Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Hanzlové, právně zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem, sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023 č. j. 69 Co 189/2022-401, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 7. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 7. 2022 č. j. 8 C 9/2021-342 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 139 381 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 60 619 Kč (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované co do částky 39 085 Kč (výrok III.) a uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni (stěžovatelce) náhradu nákladů za řízení o žalobě ve výši 78 760 Kč (výrok IV.) a náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výši 47 190 Kč (výrok V.). K tomuto rozsudku posléze vydal soud prvního stupně doplňující rozsudek, který se týkal vzájemného návrhu (výrok VI.). Proti rozsudku podala odvolání jak stěžovatelka, tak žalovaná. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu zamítl, ve výrocích II., III., a VI. jej potvrdil a rozhodl, že se žalované náhrada nákladů před soudy obou stupňů (výjimečně) nepřiznává.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, když nesouhlasí s jeho výroky I. a II. V dovolání je uveden zásah do ústavně zaručených práv rovněž výrokem III. rozsudku Městského soudu v Praze, avšak stěžovatelka nedokáže předjímat, zda Nejvyšší soud neodmítne její námitky stran tohoto výroku s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V takovém případě by jí byl odepřen přístup k Ústavnímu soudu, a proto jí nezbývá než podat s ohledem na běh lhůt ústavní stížnost souběžně s podaným dovoláním.
4. Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda jsou splněny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
6. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím konečným, tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky konečnosti rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
7. V nyní posuzované věci podala stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze současně dovolání i ústavní stížnost. Dovolání směřuje převážně proti výrokové části, jíž soud rozhodl ve věci samé, zatímco ústavní stížnost směřuje jen proti výrokové části o náhradě nákladů řízení.
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Uvedené znamená, že stěžovatelka mohla podat dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu, avšak jen za předpokladu, že jím napadla výrok ve věci samé; samotný výrok o náhradě nákladů řízení dovoláním napaden být nemůže.
10. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výrokové části o náhradě nákladů řízení přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě nebylo skončeno řízení o dovolání proti výrokové části ve věci samé. Nelze přitom přehlédnout, že bylo-li by dovolání Nejvyšším soudem shledáno přípustným a důvodným, pak by dovolací soud mohl zrušit nebo změnit rozsudek Městského soudu v Praze nejen ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok (resp. výroky) o nákladech řízení, případně o těchto nákladech znovu rozhodnout. Tím by otevřel prostor k tomu, aby se tento soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti.
11. Pokud by proto Ústavní soud přezkoumal výrokovou část o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval princip subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší [srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019 (U 8/94 SbNU 435)]. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku (výrokům) rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je tedy podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
12. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka sice podala ústavní stížnost předčasně, tato skutečnost ji však nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k Ústavnímu soudu. Nebude-li totiž srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, bude mít po jeho skončení (v případě splnění ostatních podmínek řízení) možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj