Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Zajíčka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
dubna 2015 č. j. 30 Cdo 1107/2015-613, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Co 701/2014-576 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 23 C 511/2008-514, o níž je vedeno řízení pod sp. zn. II. ÚS 1939/15 , a ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Co 701/2014-576 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2013 č. j.
23 C 511/2008-514, o níž je vedeno řízení pod sp. zn. IV. ÚS 1940/15 , takto:
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1939/15 a sp. zn. IV. ÚS 1940/15 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1939/15
.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti tyto požadavky splňují, neboť směřují proti týmž rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto ve stejné věci stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2015
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
10. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Ústavní soud konstatuje, že závěru Nejvyššího soudu, podle něhož dovolání neobsahovalo zákonem stanovené obligatorní náležitosti, a tudíž nemohlo být věcně projednáno, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nelze v něm spatřovat svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo napadeným usnesením porušeno. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jeho odůvodnění.
12. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavních stížností, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavní soud pro nepřípustnost a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. prosince 2015
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu