Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky N. C., zastoupené JUDr. Josefem Čabrádkem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2025, č. j. 7 Azs 66/2025-33, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve věci bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění a zákaz vstupu na území EU, Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o azylu. Nyní napadeným usnesením odmítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky, neboť nedoložila plnou moc prokazující, že je pro řízení o kasační stížnosti právně zastoupena advokátem (§ 46 odst. 1 s. ř. s.)
2. Stěžovatelka nejprve požádala Nejvyšší správní soud o ustanovení zástupce, avšak nevyhověla jeho výzvě a žádným způsobem, a to ani po uplynutí stanovené lhůty, nedoložila potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro posouzení splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatelky zamítl a vyzval ji, aby splnila podmínku dle § 105 odst. 2 s. ř. s. Ani na tuto výzvu však stěžovatelka nereagovala.
3. V dané věci však současně advokát JUDr. Josef Čabrádek zaslal Nejvyššímu správnímu soudu novou žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce. Podání nebylo stěžovatelkou podepsáno a nebyla k ní přiložena plná moc advokáta k zastupování stěžovatelky. Přílohou bylo zasláno toliko potvrzení o konání porady stěžovatelky s uvedeným advokátem a její prohlášení - souhlas, aby jí byl zástupcem z řad advokátů ustanoven právě JUDr. Čabrádek.
4. Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatoval, že i pokud by takové podání stěžovatelky akceptoval, rozhodující je, že u ní nedošlo k podstatné změně skutečností, které byly pro posouzení předchozí žádosti o ustanovení zástupce rozhodující, což je podmínkou pro případné nové rozhodnutí o ustanovení zástupce. Stěžovatelka takovou změnu ani netvrdila, ani nedoložila, proto se Nejvyšší správní soud jejím návrhem nezabýval. Jelikož současně nesplnila ani podmínku povinného zastoupení, Nejvyšší soud kasační stížnost odmítl.
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost, přestože lhůta k předložení plné moci ještě neuplynula. Současně nezohlednil podání advokáta, ze kterého vyplývalo, že se stěžovatelka podmínku řízení snaží splnit a již kontaktovala právního zástupce. Domnívá se, že ji měl Nejvyšší správní soud znovu k doložení plné moci vyzvat. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu namítá, že tento soud v jiných řízeních běžně prodlužuje lhůty k předložení plné moci, v případě stěžovatelky tak ale nepostupoval.
6. Stěžovatelka uvádí, že jako cizinka nemá mnoho možností, jak se efektivně bránit. V řízení před soudy nebyla zastoupena právním zástupcem a nebyla si vědoma, co vše jí v důsledku správního vyhoštění hrozí. Její jazyková bariéra a omezený přístup k informacím jí omezily možnost efektivně si právní pomoc zajistit a uplatňovat svá práva. Pouze z neznalosti právního řádu, pro finanční tíseň a jazykovou bariéru nereagovala na výzvy Nejvyššího správního soudu tak, jak by si tento soud představoval. Nejvyšší správní soud popsanou situaci stěžovatelky jako cizinky nezohlednil a neposkytl jí přiměřenou ochranu.
7. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na rizika spojená s případným návratem do země původu, a to včetně ohrožení života. V této souvislosti vytýká Krajskému soudu v Praze, že ji v řízení před ním nepoučil o nutnosti tvrzení a doplnění skutečností relevantních pro rozhodnutí o vyhoštění a ve věci rozhodl v její neprospěch.
8. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud nemá k postupu Nejvyššího správního soudu jakýchkoliv ústavněprávních výhrad. Nejvyšší správní soud stěžovatelku vyzval jak k prokázání splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, tak následně k prokázání povinného právního zastoupení k podání kasační stížnosti. V obou případech byla stěžovatelka poučena o následcích nesplnění výzvy. Ačkoliv využila právní pomoci advokáta a tlumočníka, a byla tedy s obsahem výzvy včas obeznámena, nechala stanovenou lhůtu marně uplynout.
Namísto podání nového a zjevně neprojednatelného návrhu na ustanovení zástupce měla možnost udělit advokátovi plnou moc k zastupování a předložit ji Nejvyššímu správnímu soudu tak, aby mu umožnila kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumat. Není tedy pravdou, že jazyková bariéra a omezený přístup k informacím stěžovatelce znemožnily zajistit si právní pomoc a efektivně uplatňovat svá práva. Nelze s ní souhlasit, že neznalost právního řádu, finanční tíseň a jazyková bariéra byly důvodem, proč adekvátně nereagovala na výzvy Nejvyššího správního soudu.
11. Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu rovněž vytýká, že jí na rozdíl od řízení jiných stěžovatelů neprodloužil lhůtu k předložení plné moci a nadto rozhodl v době, kdy stěžovatelce tato lhůta ještě neuplynula. Z odkazovaných rozhodnutí však vyplývá, že Nejvyšší správní soud v daných věcech k prodloužení lhůty vůbec nepřikročil, na druhou stranu je třeba připomenout, že o prodloužení lhůty Nejvyšší správní soud rozhoduje až na základě žádosti stěžovatelů. I tato skutečnost musela být advokátovi poskytujícímu stěžovatelce právní pomoc známa, přesto stěžovatelka o prodloužení lhůty nepožádala a mylně spoléhala na opakovanou výzvu Nejvyššího správního soudu, ačkoliv takový postup nemá oporu v zákoně.
12. K odmítnutí kasační stížnosti tedy došlo výlučně z důvodu nekonání stěžovatelky, nikoliv pochybením Nejvyššího správního soudu. S ohledem na závažnost následků rozhodnutí o vyhoštění stěžovatelky bylo na místě postupovat v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, o to tím spíše, měla-li stěžovatelka k dispozici pomoc právního profesionála i tlumočníka. Neopodstatněná je rovněž námitka, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost ještě před uplynutím stanovené lhůty, neboť ta marně uplynula 29. 5. 2025, zatímco napadené usnesení Nejvyšší správní soud vydal dne 3. 6. 2025.
13. Ústavní soud uzavírá, že nemá k závěrům Nejvyššího správního soudu žádných ústavněprávních výhrad a při jeho rozhodování současně neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího správního soudu nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné (podústavní) právní úpravy ani prvky libovůle. Námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, považuje Ústavní soud za neopodstatněné a pouze připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tomu Nejvyšší správní soud ve věci stěžovatelky dostál.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu