Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovaní detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Danielem Šírem, advokátem, sídlem Belgická 642/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2025 č. j. 4 Tdo 253/2025-484, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2024 sp. zn. 61 To 594/2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. června 2024 č. j. 24 T 22/2024-364, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle spoluobviněné M. D.) v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že po předchozí společné domluvě mu spoluobviněná M. D. předala dne 11. 4. 2023 klíč od bytu poškozeného R. S. (dále jen "poškozený") s elektronickým čipem pro vstup do bytového domu, kterým jako spolubydlící poškozeného disponovala, a téhož dne vylákala poškozeného z jeho bytu, následně stěžovatel do bytu s použitím obdrženého klíče vnikl, přinesenou dlažební kostkou nejméně šestkrát udeřil z venkovní strany do skleněné výplně balkónových dveří v úmyslu předstírat, že do bytu vnikl balkónem, ale protože dveře byly opatřeny bezpečnostní fólií, jen je poškodil a skleněná výplň zůstala neproražená. Dlažební kostku stěžovatel zanechal ležet v bytě, odkud si vzal zde volně uloženou obálku s finanční hotovostí 650 000 Kč.
3. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. 38 T 14/2023, a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. 43 T 29/2023, byl podle § 205 odst. 3 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, a to za současného zrušení výroků o trestech z obou výše uvedených rozsudků, jakož i na ně navazujících rozhodnutí, která s ohledem na jejich zrušení pozbyla podkladu. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli a spoluobviněné M. D. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému na náhradě škody částku 659 805 Kč. Se zbytkem nároku byl jmenovaný poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Znovu tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil a že výpověď poškozeného není věrohodná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí podle něj nijak neplyne, jakým způsobem se měl stíhané trestné činnosti dopustit a proč by se jí měl dopustit právě on. Nesouhlasí s tím, že byl odsouzen jako hlavní pachatel, zatímco spoluobviněná M. D. byla odsouzena toliko za návod ke spáchání daného trestného činu. Nebylo podle něj prokázáno, že by se spoluobviněnou M. D. měl být v jakémkoli kontaktu a že by se měl v předmětném bytě nacházet. Rovněž podle jeho přesvědčení nebylo zjištěno, jakým způsobem mohlo dojít k poškození okna v bytě poškozeného ani jakými finančními prostředky poškozený disponoval, neboť v době bezprostředně předcházející spáchání činu s vysokou frekvencí navštěvoval kasino, kde vyhrával i prohrával značné finanční částky. Má za to, že v řízení nebylo vyloučeno, že by se skutku mohl dopustit někdo jiný, resp. že k jeho spáchání nedošlo.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně brojí toliko proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že s otázkou věrohodnosti poškozeného se obecné soudy řádně a dostatečně vypořádaly, a to i při vědomí skutečnosti, že poškozený zneužívá drogy a hraje hazardní hry, při kterých prohrál nemalé finanční částky. Zdůraznily, že tvrzení poškozeného o výši odcizené finanční hotovosti plně akceptovaly s ohledem na další v řízení provedené důkazy, o jejichž věrohodnosti nebylo pochyb (listinné důkazy, výpisy z bankovního účtu zesnulého dědečka poškozeného, výpověď matky poškozeného a jeho sestry k okolnostem vypořádání dědictví a předání peněz poškozenému aj.).
Matka poškozeného synovi prokazatelně peníze z dědictví poskytla krátce před projednávaným skutkem, a to na jeho žádost, kterou vysvětlil tím, že se jimi chtěl pochlubit své přítelkyni obviněné M. D. To nepochybně logicky osvětluje motiv a načasování jednání obou obviněných, jak správně shledaly obecné soudy. Stejně tak nelze nic namítat proti jejich závěru, že na základě zjištěných skutečností není možno považovat za věrohodnou verzi stěžovatele, že dlažební kostkou, která nesla jeho pachovou stopu a byla nalezena v bytě poškozeného, hodil z chodníku do balkonového okna bytu poškozeného, a to s ohledem na objektivní zjištění, podle kterých jednak skleněná výplň balkonového okna zůstala neproražená, jednak dlažební kostku stěžovatel zanechal ležet v bytě.
Navíc u stěžovatele bylo potvrzeno lokalizačními údaji, že jeho mobilní zařízení bylo v inkriminované době přihlášeno v oblasti P. (tj. v místě bytu poškozeného). I když samotný lokalizační údaj mobilního telefonu stěžovatele v dané lokalitě neprokazuje jeho vniknutí do bytu, tak ve spojení s dalšími důkazy (zejména svědeckými výpověďmi, nálezem dlažební kostky s pachovou stopou v bytě poškozeného, zjištěným způsobem poškození balkonových dveří aj.) tvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů svědčící o jeho vině.
11. Aktivita obviněné M. D., která prokazatelně stěžovateli svěřila svůj čip a klíče od bytu poškozeného a následně poškozeného z bytu odlákala, byla pro vniknutí stěžovatele do bytu a spáchání dané trestné činnosti rozhodující, a to tím spíše za situace, kdy jmenovaná obviněná věděla, že poškozený má v bytě značnou hotovost. Příslušné soudy proto správně uzavřely, že uvedená obviněná, která nemohla být osobou, jež v rozhodnou dobu do bytu poškozeného vnikla, stěžovateli, coby hlavnímu pachateli, nejméně umožnila vniknutí do bytu poškozeného a spáchat tak vloupání a krádež.
12. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku obvodního soudu a usnesení městského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť námitky stěžovatele vznesené v dovolání neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání (totožně jako v ústavní stížnosti) toliko polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu. Přesto se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto směru neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu