Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele České přístavy, a. s., se sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 26 Cdo 718/2023-145, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2022 č. j. 22 Co 235/2022-87, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 9. 2022, č. j. 31 C 124/2019-69, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako vlastník návrhem podaným k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") dne 18. 5. 2017 domáhá po žalovaných jako členech spolku Tělovýchovná jednota Blaník Praha z. s. (dále jen "spolek") vyklizení v žalobě specifikovaného pozemku a zaplacení celkové částky 207 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 28. 3. 2022, č. j. 31 C 124/2019-64, podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přerušil řízení do právní moci rozhodnutí v řízení vedeném týmž soudem pod sp. zn. 31 C 165/2017, neboť je v něm "řešena zásadní předběžná otázka oprávněnosti nároku žalobkyně i proti žalovaným v tomto řízení". Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 30. 4. 2022. Nyní napadeným usnesením následně obvodní soud zamítl návrh stěžovatele ze dne 16. 9. 2022 na pokračování v řízení.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní rovněž napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dospěl totiž k závěru, že podanému návrhu na pokračování v řízení může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se okolnosti týkající se přerušení řízení oproti stavu, kdy soud o přerušení řízení rozhodoval. Skutečnost, že samo posouzení předpokladů pro přerušení řízení nebylo podle stěžovatele eventuálně správné, nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby soud vyhověl žádosti o pokračování v řízení. Návrh stěžovatele na pokračování řízení a stejně tak odvolání proti v záhlaví uvedenému usnesení, kterým nebylo tomuto návrhu vyhověno, jsou tak podle městského soudu pouhou polemikou stěžovatele ohledně správnosti (již pravomocného) rozhodnutí, kterým bylo řízení v této věci přerušeno. K tomu ale institut návrhu na pokračování v řízení (a odvolání proti jeho zamítnutí) neslouží. Tuto funkci naopak plní opravné prostředky proti usnesení o přerušení. Ty však stěžovatel podle městského soudu nevyužil, když netvrdil ani žádnou změnu okolností týkající se přerušení řízení, která by měla nastat po rozhodnutí o přerušení řízení a umožňovala by soudu se otázkou přerušení řízení znovu zabývat.
5. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud. V případě fakultativního přerušení řízení totiž judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, která ponechává na soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil. Základním smyslem uvedeného zákonného ustanovení je přitom zajistit hospodárnost řízení. Proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska přerušeného řízení účelné. Bylo-li proto z uvedeného důvodu řízení přerušeno, vyplývá z § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř., že přerušení řízení trvá až do doby, než odpadne důvod (překážka), pro který bylo řízení přerušeno. V projednávané věci bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 165/2017, přičemž toto řízení nebylo skončeno ještě ani v době rozhodování Nejvyššího soudu. I proto rozhodnutí městského soudu správné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje názor, že pro přerušení řízení nebyly dány podmínky a dochází tak k nežádoucím průtahům. Stěžovatel se rovněž domnívá, že přerušené řízení a řízení, jehož výsledek se očekává, spolu nesouvisí. Naopak přerušení řízení vede k tomu, že se prodlužuje stav, kdy žalovaní neoprávněně nadále užívají pozemky stěžovatele, což jej výrazně poškozuje. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost je přípustná, byť napadenými rozhodnutími samotné řízení nekončí, ale uzavírá se jím jeho relativně samostatná část [stěžovatel v této souvislosti odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 90/94 SbNU 159); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Obecné soudy údajně napadená rozhodnutí řádně neodůvodnily, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že ani v rozhodnutí, kterým obvodní soud přerušil řízení, není dostatečně vymezena otázka, která má pro danou věc rozhodující vliv a na jejíž vyřešení je tedy nutno s odkazem na jiné soudní řízení vyčkat.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není však součástí soustavy obecných soudů a nemůže do jejich rozhodování zasahovat, neporuší-li obecné soudy ústavně zaručená základní práva stěžovatele [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena.
9. Jak v této souvislosti uvedl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99 (veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném, a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
10. Proto také Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž bylo v průběhu soudního řízení rozhodnuto o přerušení řízení. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15 nebo ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).
11. Obdobný přístup pak Ústavní soud uplatňuje i k ústavním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno návrhu účastníka řízení ve smyslu § 111 odst. 2 o. s. ř. na pokračování v řízení. Např. v usnesení ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2707/09 nebo v usnesení ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3789/11 tak Ústavní soud uvedl, že v případě rozhodování o návrhu na pokračování v řízení se nejedná o úkon takové povahy, kterým by mohlo být výrazněji zasaženo do základních práv a svobod konkrétního stěžovatele; takové ústavní stížnosti jsou tedy zpravidla odmítány jako zjevně neopodstatněné.
12. Všechna právě uvedená východiska se podle Ústavního soudu uplatní i v nyní posuzované věci. Jak k tomu příhodně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval již městský soud, stěžovatel svým návrhem na pokračování v řízení ve skutečnosti prosazuje svůj nesouhlas s tím, že soud rozhodl o přerušení řízení; takto postupuje i přesto, že proti rozhodnutí obvodního soudu o přerušení řízení neuplatnil opravné prostředky, když toto východisko není ani v ústavní stížnosti zpochybňováno. Ve svém důsledku by tak bylo lze stížnostní argumentaci stěžovatele v návaznosti na ustálenou judikaturu zmiňovanou shora pro důvody v ní uvedené považovat za nepřípustnou. Pokud Ústavní soud přesto přistoupil k hodnocení stěžovatelovy stížnosti, učinil tak s tím, že se jedná o samostatný návrh na pokračování v řízení, přičemž podle jeho názoru obecné soudy v ústavních stížností napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily, proč ještě nenastaly podmínky k tomu, aby v řízení mohlo být pokračováno (tedy jinak řečeno vysvětlily, proč je přerušení řízení v dané věci stále aktuální). Takto přitom rozhodly na základě zákona (čl. 2 odst. 2 Listiny), když k takovému rozhodnutí jsou příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a jejich rozhodnutí nejsou ani projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
13. Nepřípadný je naopak odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 90/94 SbNU 159), neboť zde dílčím způsobem připuštěná výjimka ze shora popsané zásady subsidiarity (tedy že ústavní stížnost může mj. zpravidla směřovat jen proti rozhodnutím konečným) se pak týká postupu podle § 221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může (zjednodušeně řečeno) odvolací soud ve výjimečných případech - nebyl-li dodržen jím vyslovený závazný právní názor nebo v řízení před nalézacím soudem došlo k závažným vadám - nařídit, aby v dalším řízení projednal a rozhodl danou věc jiný senát (samosoudce). O tak výjimečnou situaci, která může ve svém důsledku v určitých případech kolidovat s právem na zákonného soudce, se však v nyní posuzované věci zjevně nejedná. Proto ani principy v odůvodnění tohoto stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu nemohou být bez dalšího v jeho věci aplikovány.
14. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy v dané věci podle jeho mínění své závěry přesvědčivě vysvětlily a lze je považovat za spravedlivé. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu