Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatele Miloše Urycha, právně zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 10 C 185/2017-262 (evidovaná pod sp. zn. II. ÚS 2740/18 ) a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 3770/2018-288 (evidovaná pod sp. zn. I. ÚS 683/19 ), takto:
Ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 2740/18 a
I. ÚS 683/19 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 2740/18
.
1. Stěžovatel dne 10. 8. 2018 podal ústavní stížnost, a to výslovně do výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni, a navrhl, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost. V mezidobí podal stěžovatel také dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 3770/2018-288 odmítnuto, o čemž informoval stěžovatel Ústavní soud přípisem ze dne 29. 1. 2019. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu s tím, že je ve věci na den 20. 2. 2019 nařízeno jednání Okresního soudu v Mostě, a to již v jiném složení senátu. Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti jsou v posuzované věci naplněny a vykonatelnost napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti odložil. Dne 25. 2. 2019 podal stěžovatel další ústavní stížnost, jež je totožná s jeho první ústavní stížností a navíc směřuje i proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
2. Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému řízení věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.
3. Řízení o uvedených ústavních stížnostech bude nadále vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2740/18 a v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. Org. 60/15 v platném znění a s rozvrhem práce pro rok 2019 č. Org. 21/19 je soudcem zpravodajem v této věci Ludvík David.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2019
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
11. Významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, a to tak, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, svévole apod. Toto právo není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu nebo zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce a stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani oprávněním vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci z důvodu jeho podjatosti. Toto právo představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu toho dílu státní moci, jenž byl soudům ústavně svěřen. Princip zákonného soudce na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí v jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [(viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71)].
12. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tedy upínají ke způsobu určení soudce, který bude věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci; z toho plyne, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinak řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení senátu projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
13. Možnost změny rozhodujícího senátu skýtá ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož "[z]ruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen".
14. Ústavní soud se v minulosti zabýval ústavností citovaného ustanovení, přičemž odmítl návrh na zrušení jeho části ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" [nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105)]. V citovaném nálezu uvedl, že smyslem ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. "je především ,odblokovat' řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které ... mohou být rovněž sporné". b) Aplikace obecných východisek na projednávaný případ
15. V nyní projednávaném případě odvolací soud odůvodnil rozhodnutí o změně senátu Okresního soudu v Mostě takto: "Ve smyslu § 221 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát Okresního soudu v Mostě. Důvod takového postupu spočívá ve skutečnosti, že okresním soudem nebyl dodržen závazný právní názor odvolacího soudu, což vedlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí."
16. Jak bylo uvedeno v rekapitulaci průběhu řízení (body 3 a následující nálezu), soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly ve věci již dvakrát.
17. Soud prvního stupně v prvním svém rozsudku určil, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele je neplatné. Vycházel zejména z tvrzení samotné žalované, která v předmětné listině mimo jiné uvedla, že "jednání, při kterém dlouhodobě poškozoval zájmy zaměstnavatele a na kterém osobně profitoval, je možno kvalifikovat jako rozsáhlou činnost s trestněprávními konsekvencemi, která zaměstnavatele poškodila řádově částkou několika milionů Kč; tato činnost ke svému odhalení a prokázání vyžadovala spolupráci orgánů činných v trestním řízení, a proto nebylo možno ze strany zaměstnavatele ukončit žalobcův pracovní poměr dříve a v obecně stanovené subjektivní a objektivní lhůtě". Soud proto uzavřel, že žalovaná vzhledem k časovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele nevyužila svého práva okamžitě zrušit pracovní poměr stěžovatele včas (viz ustanovení § 58 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), a to tak zaniklo. Proto soud dále nezkoumal existenci daného důvodu a jeho intenzitu.
18. Odvolací soud s těmito závěry nesouhlasil a rozsudek zrušil s odůvodněním, že právní názor o marném uplynutí lhůt podle § 58 zákoníku práce je přinejmenším předčasný a není zřejmé, jak soud běh lhůt posuzoval. Nelze se spokojit s tím, že žalovaná sama připustila v předmětné listině svou vědomost o marném uplynutí objektivní lhůty. Podle závěrů odvolacího soudu neprovedl soud prvního stupně "adekvátní důkazy, z nichž by mohl čerpat skutková zjištění pro závěry o počátku (a konci) objektivní a subjektivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem. Své úvahy v tomto směru ani relevantním způsobem neobjasnil tak, aby mohly být odvolacím soudem řádně přezkoumány". Odvolací soud poté instruoval soud prvního stupně v obecné rovině, jak má dále ve věci postupovat: kromě otázky, zda bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno zaměstnanci v zákonem stanovené době od porušení pracovní kázně, má soud posoudit jeho platnost z hledisek formálních náležitostí a určitosti vymezených důvodů.
19. Ve svém druhém rozsudku soud prvního stupně dospěl opětovně k závěru o neplatnosti rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem. Doplnil dokazování a k pokynu odvolacího soudu ohledně běhu lhůty uvedl, že "zcela chybí časové vymezení pouze obecně popsaného jednání, kterým mělo docházet ... ke stále stejnému porušování interních předpisů - v písemnosti není výslovně určen ani počátek tohoto jednání, ani jeho konec. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je tak v listině podle názoru soudu vyjádřen natolik neurčitě, že jeho vymezení svými tvrzeními v průběhu řízení mění i sám žalovaný". Počátek a běh prekluzivní subjektivní a objektivní lhůty, ve které je možné okamžitě skončit pracovní poměr, tedy podle svých slov soud prvního stupně nehodnotil vzhledem k neurčitosti textu okamžitého zrušení pracovního poměru. Jak dále soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, z usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele se žalovaná dozvěděla pouze o šesti útocích v období od 3. 11. 2006 do 18. 5. 2007, čemuž podle jeho názoru odpovídá i vyjádření žalované o její vědomosti uplynutí obou prekluzivních lhůt vzhledem k datu (13. 7. 2009), kdy bylo k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupeno.
20. Odvolací soud poté ve svém druhém zrušujícím rozsudku v podstatě znovu vytkl soudu prvního stupně, že se otázce běhu objektivní i subjektivní lhůty k rozvázání pracovního poměru (objektivní běžící od existence důvodu k rozvázání pracovního poměru, subjektivní běžící od vědomosti zaměstnavatele o tomto důvodu s tím, že právní jednání je dovršeno doručením listiny zaměstnanci) náležitě ve smyslu § 58 zákoníku práce nevěnoval a připomněl mu, že dříve nelpěl na neurčitosti znění rozvazovacího úkonu.
21. Těžiště kontradikce mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím tedy leží v hmotněprávním posouzení věci, jehož částečná odlišnost spolu s některými kusými pasážemi odůvodnění druhého prvostupňového rozsudku vedla odvolací soud k postupu, jemuž se v soudcovské praxi říká "přepřahání" senátů, resp. soudců. Nedá se však hovořit o jednoznačném nerespektování pokynů odvolací instance, jako spíše o argumentačních vadách odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež způsobily, že se právní názory obou instancí staly mimoběžnými. Taková situace však nemůže představovat dostatečný důvod k postupu podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., i když řízení trvá již delší dobu. Dalším důvodem, proč Ústavní soud shledává postup odvolacího soudu ústavně nekonformním, je - již formálně nedostatečné - vysvětlení mimořádného postupu, jenž byl použit. Jakkoli lze pochopit, že odvolací soud vnímal vady postupu instančně podřízeného soudu v kontextu dalších výtek, které mu současně adresoval, pouhé ztotožnění kasačního odůvodnění se závěrem o přikázání věci jinému senátu nižšího soudu bez dalšího objasnění mimořádnosti opatření představujícího výjimku z práva na zákonného soudce nemůže dostačovat.
22. Ústavní soud proto po přezkoumání věci z hlediska aplikace ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že k tomuto postupu ze strany odvolacího soudu došlo bez adekvátního odůvodnění (viz bod 15 nálezu) a na základě nedostatečných věcných důvodů. Postup odvolacího soudu podle § 221 odst. 2 o. s. ř. proto považuje Ústavní soud za předčasný a porušující práva stěžovatele zaručená obecně v čl. 36 odst. 1 a zejména pak v čl. 38 odst. 1 Listiny. Přistoupil tedy ke zrušení příslušného výroku odvolací instance; v řízení bude pokračovat soud prvního stupně v tomtéž obsazení.
23. Nikoli zcela nad rámec odůvodnění nálezu považuje Ústavní soud za vhodné vyjádřit se též k hmotněprávní stránce věci, a to vzhledem k délce řízení a dalším hrozícím průtahům, i když za daného procesního stavu není oprávněn závazně ovlivnit postupy obecných soudů. Neuralgickým bodem posouzení běhu zákonných lhůt podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce se stala atypická a v odůvodněních rozhodnutí zmíněná (leč právně nedostatečně posouzená) situace, za níž zaměstnavatel měl přinejmenším podezření, vyčkával však výsledku policejního šetření o potenciálně deliktních pracovních aktivitách zaměstnance a bezprostředně poté, co bylo zahájeno trestní stíhání, použil v podstatě tytéž důvody k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Pro posouzení počátku běhu subjektivní lhůty jsou tu rozhodná fakta, nikoli jen tvrzení zaměstnavatele k témuž, či dokonce průběžné doplňování závazného obsahu rozvazovacího úkonu. Nicméně zaměstnavatel se vystavil širokým koncipováním více skutkových důvodů rozvázání pracovního poměru (srov. § 60 zákoníku práce) riziku, že některé (i pokračující) skutky byly dovršeny v momentu, který se posléze ocitl mimo běh objektivní (a prekluzivní) jednoroční lhůty podle § 58 odst. 1 in fine zákoníku práce, stanovené v zájmu právní jistoty obou účastníků pracovněprávního vztahu.
V těchto intencích měly být formulovány, nehledě na dostatečnou judikaturu k tématu, též pokyny odvolací instance.
24. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve stručném odůvodnění uvedl, že "dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť usnesení, jímž bylo [v návaznosti na výrok I o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení - § 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] rozhodnuto, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný senát okresního soudu (§ 221 odst. 2 o. s. ř.), není - samo o sobě rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí". Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, i když je pouze stručně odůvodněno podle § 243f odst. 3 o. s. ř., vychází z relevantních ustanovení občanského soudního řádu a Ústavní soud nevidí důvod pro zpochybnění závěru o nepřípustnosti takto podaného dovolání. V této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
IV. Závěr
25. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadený výrok II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v tomto rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.