Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Městská část Praha-Vinoř, sídlem Bohdanečská 97, Praha-Vinoř, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 21 As 13/2025-32 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2025 č. j. 3 A 78/2024-43, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzeným porušením svého práva na soudní ochranu. Z obdobných důvodů navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodoval o dodatečném povolení stavby ve věci stěžovatelky. Rozhodnutí vedlejšího účastníka v této věci ze dne 6. 8. 2024 bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 8. 2024. Dne 14. 10. 2024 proti němu stěžovatelka podala žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl pro opožděnost; lhůta k podání žaloby proti rozhodnutím stavebních úřadů činí nově od 1. 7. 2024 podle § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, jeden měsíc, nikoli dva měsíce jako podle obecné úpravy v § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Stěžovatelka podala žalobu po uplynutí žalobní lhůty.
3. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Není pochyb, že se v nynější věci uplatní jednoměsíční žalobní lhůta podle § 306 stavebního zákona, protože k vydání žalobou napadeného rozhodnutí i jeho doručení došlo již za účinnosti tohoto ustanovení. Také Ústavní soud v bodu 35 nálezu ze dne 26. 3. 2025
sp. zn. I. ÚS 3241/24
uvedl, že soudní řízení zahájená za účinnosti nové právní úpravy se budou touto úpravou řídit a tehdy rovněž napadený § 306 stavebního zákona nezrušil, což uvedené závěry podporuje. Argumentace řešením přijatým správními soudy při výkladu § 307 odst. 2 téhož zákona s nynější věci nesouvisí. Stavební zákon byl publikován již v roce 2021, včetně zvláštního pravidla o zkrácení žalobní lhůty. Nevědomost o aktuální účinné úpravě jde k tíži každého, nehledě na to, že stěžovatelka byla zastoupena právním profesionálem již při podání žaloby.
4. Stěžovatelka tvrdí, že znění § 306 stavebního zákona je nejasné. Podle Nejvyššího správního soudu se má nová kratší žalobní lhůta uplatnit u veškerých rozhodnutí stavebního úřadu (s výjimkou rozhodnutí o přestupku). Takovým rozhodnutím by pak mohlo být například rozhodnutí stavebního úřadu o poskytnutí informací. Takto široký dopad nepochybně nebyl úmyslem zákonodárce. Protože nakonec nedošlo ke zřízení samostatné soustavy stavebních úřadů, jak původně předpokládal stavební zákon, úmysl zákonodárce by naplňoval nejvíce takový výklad, že kratší žalobní lhůta se použije jen u rozhodnutí vydaných stavebními úřady podle nové právní úpravy.
5. Obdobně přitom správní soudy vyložily § 307 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého je žaloba založená na důvodech dříve neuplatněných nepřípustná. I v uvedeném kontextu správní soudy rozhodly o zachování práv účastníků na přístup k soudu proti zřejmému jazykovému výkladu (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2024 č. j. 41 A 18/2024-101). Oba přístupy se liší, což vede k nerovnosti a právní nejistotě. Také Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I. ÚS 3241/24
dovodil, že pravidlo použití nové procesní úpravy podle okamžiku zahájení soudního řízení není absolutní. Není ani jasné, jaký stavební úřad má § 306 stavebního zákona na mysli. Nabízí se výklad, že lze podat žalobu i proti prvostupňovému rozhodnutí stavebního úřadu. Standardními výkladovými metodami nelze zjistit normativní obsah uvedeného ustanovení, a proto je třeba je zrušit.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Nynější ústavní stížnost se týká odmítnutí správní žaloby podané po lhůtě, kterou zákon u rozhodnutí stavebních úřadů určuje jako speciální, kratší oproti obecné žalobní lhůtě určené soudním řádem správním. Podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle § 306 stavebního zákona lze žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, podat do jednoho měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno. Uvedené ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 7. 2024. Podle § 331 téhož zákona se soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů.
9. Ústavní soud se obdobnou situací jako v nynější věci zabýval v usnesení ze dne 30. 4. 2025
sp. zn. II. ÚS 901/25
. Tehdy neshledal žádné kvalifikované pochybení v rozhodnutí správních soudů, podle kterých se kratší žalobní lhůta podle § 306 stavebního zákona uplatní tehdy, bylo-li účastníkovi doručeno žalobou napadené rozhodnutí po účinnosti nové právní úpravy, a tedy bylo-li soudní řízení po účinnosti této právní úpravy také zahájeno. Tím spíše není z hlediska přípustnosti intertemporálních řešení problém v nynější věci, kdy bylo po účinnosti nové právní úpravy žalobou napadené rozhodnutí již vydáno. V podrobnostech lze odkázat zejména na bod 10 uvedeného usnesení.
10. Obdobnou argumentací jako nyní stěžovatelka uplatňuje, tedy že se má kratší žalobní lhůta týkat pouze rozhodnutí vydaných podle (nového) stavebního zákona a že se má přijmout obdobné řešení jako podle judikatury správních soudů k § 307 odst. 2 stavebního zákona, se Ústavní soud zabýval také v usnesení ze dne 2. 7. 2025
sp. zn. IV. ÚS 1730/25
. Tehdy rozhodoval o ústavní stížnosti sice jiné stěžovatelky, ale zastoupené toutéž právní zástupkyní. Obsah obou ústavních stížností je téměř totožný. Ústavní soud tehdy shledal, že stavební zákon stanoví jasné pravidlo, že je-li rozhodnutí doručeno po datu účinnosti stavebního zákona, použije se kratší žalobní lhůta. Taktéž potvrdil, že argumentace judikaturou k § 307 odst. 2 stavebního zákona a zužující výklad pojmu "rozhodnutí stavebního úřadu" nejsou pro danou věc relevantní. Z těchto důvodů neshledal právní úpravu ani postup správních soudů nepředvídatelnými a ústavní stížnost tehdejší stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl. I z tohoto usnesení Ústavního soudu lze bez dalšího v nynější věci vyjít a na jeho odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
11. Doplnit lze, že jak v situaci řešené v nálezu
sp. zn. I. ÚS 3241/24
, tak u judikatury správních soudů k § 307 odst. 2 stavebního zákona, šlo o korekci výkladu právní úpravy, jež měla v určitých případech jako nové právo do budoucna od své účinnosti zasahovat do právních skutečností nastalých v minulosti. Takové okolnosti však v nynější věci dány nejsou, protože, jak se opakovaně uvádí v napadených rozhodnutích a judikatuře Ústavního soudu, všechny právní skutečnosti rozhodné pro uplatnění § 306 stavebního zákona, nastaly při vydání žalobou napadeného rozhodnutí po datu 1. 7. 2024 až po účinnosti nové právní úpravy. V nynější situaci tedy nová úprava nezasahuje do minulých, již dokonaných právních skutečností. To je zde podstatné. Není proto důvod hledat mimořádná řešení nad rámec jasného znění zákona, ani napadená rozhodnutí, či dříve vyslovené závěry Ústavního soudu přehodnocovat. Napadená rozhodnutí z hlediska práv stěžovatelky na soudní ochranu a přístup k soudu obstojí.
12. Interpretační problémy nastolené stěžovatelkou u návrhu na zrušení § 306 stavebního zákona, tedy že není jasné, který stavební úřad má uvedené ustanovení na mysli, s nynější věcí nikterak nesouvisí. Otázka, proti kterému rozhodnutí stavebního úřadu je žaloba přípustná, není pro naplnění hypotézy odst. 1 uvedeného ustanovení relevantní.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení zákona sdílí osud ústavní stížnosti, pročež jej Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona taktéž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu