Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Hrdiny, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021 č. j. 9 Af 20/2018-79 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022 č. j. 4 Afs 296/2021-34, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Správní soudy se zabývaly zejména otázkou důkazního břemene. Stěžovatel tvrdil, že převážené peněžní prostředky patřily jeho známému, a proto je nemusel uvádět ve svém daňovém přiznání. Odmítl však sdělit, o kterou osobu mělo jít. Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud shodně dospěly k závěru, že správce daně byl povinen prokázat pouze skutečnosti vyvracející věrohodnost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Správce daně pochybnosti prokázal na základě zjištění celních orgánů. Důkazní břemeno proto následně přešlo na daňový subjekt, který měl prokázat svoje tvrzení, že převážené peněžní prostředky nebyly jeho.
Stěžovatel se dále domáhal určení, že pokud již správce daně považoval předmětnou částku za jeho zdanitelný příjem, měl mu umožnit uplatnit k němu odpovídající část výdajů. Ani s touto námitkou se soudy neztotožnily, neboť daň je dle § 10 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, možné snížit pouze o prokazatelně vynaložené výdaje. Stěžovatel přitom vynaložení žádných výdajů netvrdil, natož aby je prokazoval.
Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení těchto rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Ústavní stížnost obsahuje pokračování v polemice se správními soudy a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. Stěžovatel tvrdí, že převážená částka nebyla jeho příjmem, nemusel ji proto uvádět ve svém daňovém přiznání a neměl povinnost prokazovat všechny skutečnosti stran těchto prostředků. Stěžovatel přitom sice formálně uvádí, že v postupu správních soudů spatřuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces, svoje tvrzení však nepodporuje argumentací v ústavněprávní rovině.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní.
Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05 ).
Podle stěžovatele bylo do jeho práva na spravedlivý proces zasaženo také tím, že mu nebylo přiznáno právo na uplatnění výdajů k doměřené dani. Stěžovatel však k této věci neuvádí žádnou argumentaci. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že se touto otázkou zabývaly správní soudy. Ústavní soud v jejich závěrech nespatřuje zásah do práva na spravedlivý proces.
Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu