Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Státní statek hl. m. Prahy "v likvidaci", sídlem U mlýna 1754/3, Praha 4, zastoupeného JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou, sídlem Kudeříkové 1103/11a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, č. j. 30 Cdo 713/2025-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 30 Co 241/2024-54, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.
4. 2024, č. j. 22 C 150/2023-34, spojené s návrhem na zrušení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla zasažena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatel se vůči státu domáhal zaplacení částky 200 987 Kč s příslušenstvím coby nákladů právního zastoupení připadající na náhradu škody, která mu měla být způsobena rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 12. 2011, č. j. PÚ 910/11.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice řízení zaplatit stěžovateli částku 3 120 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 197 867 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele směřujícímu proti výroku II (a nákladovému výroku III) ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
6. Stěžovatel městskému soudu vytýká, že nesprávně odmítl považovat rozhodnutí pozemkového úřadu za nezákonné, přestože nezákonnost byla prokázána pravomocnými trestními rozsudky. Uvádí, že striktní požadavek formálního zrušení rozhodnutí nemůže blokovat uplatnění nároku na náhradu škody. Má za to, že soudy nesprávně kvalifikovaly náklady právního zastoupení, které stěžovatel účelně vynaložil na ochranu svých práv, pouze jako náklady řízení limitované advokátním tarifem, a nikoliv jako skutečnou škodu (majetkovou újmu) odpovídající vynaložené smluvní odměně advokáta. Navrhuje zrušení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jej považuje za rozporný s čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel se domáhá náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Podstatou nyní posuzovaného návrhu je nesouhlas stěžovatele s důvody, pro které mu soudy nepřiznaly z titulu náhrady škody náhradu nákladů řízení. Pro Ústavní soud je stěžejní, že z napadených rozhodnutí dostatečně vyplývá, že stěžovatelem uplatněný nárok nebyl úspěšný, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody spočívající v nákladech řízení (srov. § 31 odst. 1, 2 zákona o odpovědnosti za škodu). Významná je zejména skutečnost, že stěžovatel může nadále uplatnit náhradu nákladů v doposud neukončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 43/2012.
Na tomto závěru se shodly všechny soudy napříč soudní soustavou (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 8, rozsudek městského soudu, bod 17 a rozsudek obvodního soudu, bod 26) a Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, proč by tento závěr nyní v řízení o ústavní stížnosti přehodnocoval. Lze připomenout, že je obecně záležitostí soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů, přičemž do jejich závěrů Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, shledá-li v nich tzv. kvalifikovanou (ústavní vadu), což se ovšem v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Stěžovatelovy argumenty, které v obdobné podobě předkládal již před obecnými soudy, se proto do značné míry míjejí s výsledkem nyní posuzovaného řízení. Ústavní soud k této argumentaci toliko stručně doplňuje, že otázkou výkladu § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se ve své judikatuře opakovaně zabýval. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 Ústavní soud s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 uvedl, že účelem příslušné zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové se považují ty, které jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně.
Typově obdobnou věc Ústavní soud řešil i v usnesení sp. zn. I. ÚS 3579/14 ze dne 22. 9. 2015, v němž krom výše citované judikatury odkázal i na odbornou literaturu a z ústavního hlediska aproboval závěr, podle něhož je rozsah náhrady škody limitován výší mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu. Ústavní soud nemá důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat, a pro stručnost na ně proto odkazuje (dále srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2958/15 ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 1560/20 ze dne 9. 9.
2020, nebo
IV. ÚS 1973/22 ze dne 21. 2. 2023).
11. Ústavní soud nespatřuje protiústavnost ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele nepřípustným s odůvodněním, že obstál-li jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku stěžovatele nevyhověl (tj. závěr o absenci podmínek stanovených v § 31 zákona č. 82/1998 Sb.), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit. Tento postup je ustálenou součástí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež je opakovaně aprobována rovněž Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1305/22 ze dne 4. 7. 2022, bod 9).
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl také návrh na zrušení části zákona, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud stěžovateli nepřiznal ani náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se taková náhrada přizná jen v odůvodněných případech podle výsledků řízení; stěžovatel s ústavní stížností nebyl úspěšný, náhradu mu proto přiznat nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu