Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Nevluda, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem Školská 32, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2012, č.j. 10 C 306/2009-121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, č.j. 29 Co 471/2012-147, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, č.j. 30 Cdo 1618/2014-186, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nelze tudíž považovat za důvodné tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní soud uzavírá, že kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Aplikace § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, obecnými soudy je podle stěžovatele ve zjevném rozporu s principem zakotveným v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Stěžovatel je přesvědčen, že má-li právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny), pak takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok na náhradu anulovat, popřípadě podstatně omezit, určitým podzákonným předpisem, jakým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a tím tedy ústavně zaručené základní právo popřít.
Dle mínění stěžovatele je zcela v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu, aby stát, který nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení odsoudil stěžovatele a tak jej fakticky donutil k tomu, aby si pro odvolací řízení najal renomovaného advokáta a zaplatil mu vysokou, ale standartní odměnu, následně s odkazem na advokátní tarif nahradil stěžovateli pouze zlomek toho, co musel vynaložit advokátovi. K prokázání toho, že odsuzující rozsudek okresního soudu byl zcela nesprávný, bylo podle stěžovatele nezbytné a zcela namístě najmout si takto renomovaného advokáta, kterého však, dle názoru stěžovatele, není možné sehnat za odměnu stanovenou advokátním tarifem, když je zároveň zřejmé, že se stěžovatel nemohl spoléhat ani na kvality advokátů "ex offo".
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se žalobou stěžovatele řádně zabýval a své závěry o zamítnutí žaloby také zcela adekvátně odůvodnil. Obvodní soud uvedl, že z ustanovení § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. výslovně vyplývá, že výše odměny za právní zastoupení se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, přičemž tímto zvláštním právním předpisem je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Zdůraznil, že je proto nerozhodné, zda a jaký způsob odměny si stěžovatel sjednal se svým advokátem a jakou částku v této souvislosti skutečně vynaložil, když nárok stěžovatele na náhradu smluvní odměny je nedůvodný právě s ohledem na citované ustanovení zákona, které upravuje limit rozsahu náhrady.
Ze stejného důvodu byla zamítnuta žaloba i v části nároku na úhradu úroku z prodlení, přičemž soud poukázal na to, že žalovaná nemůže nést odpovědnost za to, že stěžovatel sjednanou odměnu ve lhůtě splatnosti dobrovolně nezaplatil, že proti němu musela být z toho důvodu podána žaloba a byl tak povinen zaplatit navíc úrok z prodlení. Soud prvního stupně také upozornil, že touto problematikou se zabýval i Ústavní soud, který nálezem č. 84/2007 Sb. (nález ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06
) zamítl návrh na zrušení § 31 odst. 3 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně svůj právní názor velmi podrobně zdůvodnil, přičemž stěžovatel v rámci odvolání neuvedl žádné nové skutečnosti, které by mohly mít na věcnou správnost napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně vliv.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 1. 1. 2013. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v otázce, zda stěžovateli náleží náhrada škody ve výši skutečně uhrazené smluvní odměny advokáta, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu představuje limit rozsahu poskytované náhrady škody podle § 31 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti odkázal například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, a rozsudek ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009, které jsou veřejně přístupné na internetové adrese www.nsoud.cz. Nejvyšší soud také opětovně zdůraznil, že se otázkou ústavnosti předmětné právní úpravy zabýval již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06
, v rámci kterého ji posuzoval na základě návrhu obecného soudu ve skutkově obdobné věci.
sp. zn. Pl. ÚS 38/06
, na který byl stěžovatel ostatně upozorněn jak soudem prvního stupně, tak Nejvyšším soudem. V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že účelem příslušné zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, které jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně.
Také podle odborné komentářové literatury je rozsah náhrady limitován podle výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že se výše odměny určí podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně, je tedy nerozhodné, jaký způsob odměny byl případně sjednán mezi poškozeným a advokátem a jakou částku poškozený v této souvislosti skutečně vynaložil (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 390 s.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu