30 Cdo 101/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce Ing. L. S., proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 197/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, č. j. 55 Co 157/2012-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, č. j. 55 Co 157/2012-94, v
rozsahu, v jakém jím bylo vyhověno žalobě v částce 227.000,- Kč, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2011, č. j. 25 C 197/2009-63, v
rozsahu výroku I., a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, se
zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, č. j. 25 C 197/2009-63,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 237.646,- Kč, co do částky 7.418,- Kč
žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal zaplacení částky 236.064,- Kč jako náhrady škody spočívající
v nákladech vynaložených na služby daňové poradkyně v měsících květnu, červnu a
červenci roku 2003 ve výši 226.000,- Kč, v nákladech vynaložených na služby
daňové poradkyně v prosinci roku 2003 ve výši 1.000,- Kč, v nákladech na
ověření listin a poštovného ve výši 1.646,- Kč, v náhradě cestovních výdajů ve
výši 3.441,50 Kč, a v náhradě ušlého výdělku ve výši 3.977,- Kč. Škoda měla být
žalobci způsobena nezákonnými rozhodnutími finančních orgánů vydaných při
doměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Rozhodnutím
Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 11. 1998 byla žalobci dodatečně doměřena
daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 1,797.040,-
Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 3. 2000, č. j. FŘ-110/2801/99-0107, byl k odvolání žalobce tento dodatečný platební výměr
změněn tak, že žalobci byla doměřena daň ve výši 1,417.040,- Kč, uvedené
rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 a věc vrácena k dalšímu řízení. Finanční ředitelství v Brně poté změnilo
dodatečný platební výměr rozhodnutím ze dne 28. 4. 2003, č. j. FŘ
110/2408/2003-0107, tak, že žalobci byla doměřena daň ve výši 1,406.640,- Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2004 vyslovil nicotnost rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003 a nicotnost dodatečného
platebního výměru ze dne 18. 11. 1998, na základě kasační stížnosti Finančního
ředitelství v Brně však byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 7. 2005. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne
14. 12. 2005 opětovně zrušil rozhodnutí správních orgánů, tento rozsudek však
byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006. Krajský
soud v Brně poté rozsudkem ze dne 30. 5. 2007 zrušil rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003 a dodatečný platební výměr ze dne 18. 11. 1998. Zásadním důvodem vedoucím ke zrušení dodatečného platebního výměru byly
vady správního řízení spočívající v opomenutí žalobcem navržených důkazů
prokazujících vynaložení výdajů na dosažení zajištění a udržení příjmů. Soud prvního stupně rovněž neshledal důvod k pochybnostem o tom, že daňová
poradkyně skutečně pro žalobce vykonala služby v časovém rozsahu, který
odpovídá účtovaným částkám. Výše odměny daňové poradkyně vyplývá ze Smlouvy o
poskytování služeb uzavřené s žalobcem dne 1. 12. 1998 a Dodatku č. 1
uzavřeného dne 1. 3. 2000. Za žalobce zaplatila platby za služby daňové
poradkyni společnost INFOSERVIS CZ a.s. postupně od 29. 8. 2003 do 21. 1.
2004,
žalobce zaplacené platby uhradil společnosti formou zápočtu proti jeho
pohledávkám za společností INFOSERVIS CZ a.s., což vyplývá z písemných Dohod o
vzájemném započtení závazků a pohledávek. Soud prvního stupně postupoval v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze
dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) ve znění
účinném do 26. 4. 2006, neboť všechna rozhodnutí, jež mohla mít charakter
nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 OdpŠk, byla vydána přede dnem 27. 4. 2006. Žalobou uplatněný nárok posoudil soud prvního stupně jako právo na
náhradu skutečné škody vzniklé žalobci nezákonným rozhodnutím, nikoliv jako
právo na náhradu nákladů, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo
vydáno nezákonné rozhodnutí, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující
rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk. Náklady za daňové poradenství
nepokládal soud prvního stupně za náklady správního ani soudního řízení, byť
sloužily k podání správní žaloby proti rozhodnutím finančních orgánů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady vzniku
odpovědnosti státu za škodu vzniklou žalobci vynaložením nákladů na účetní a
daňové poradenství, neboť škoda vznikla žalobci v příčinné souvislosti s
vydáním rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 11. 1998 a rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003, a jím požadované náklady
nejsou nákladem soudního řízení správního, proto žalobci nemohly být v daném
řízení přiznány. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobnímu návrhu v částce
227.000,- Kč za daňové poradenství a v částce 1.646,- Kč za drobné náklady a ve
zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Nepřisvědčil přitom námitce žalované, že by
nárok na náhradu škody byl promlčen. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I.,
kterým bylo žalobě vyhověno v částce 227.000,- Kč, zrušil v rozsahu vyhovění
žalobě co do částky 1.582,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil, výrok o
nákladech řízení potvrdil (výrok I.), odvolací řízení o žalobci přiznané částce
1.646,- Kč zastavil (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud shledal důvodnou
námitku žalované, že soud prvního stupně přiznal žalobci více než žalobou
požadoval, co do přiznané částky 227.000,- Kč se však ztotožnil s rozhodnutím
soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v rozsahu výroku I., v
části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky
227.000,- Kč. K okolnostem případu žalovaná sdělila, že z titulu prvního
nezákonného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně dne 7. 3. 2000, č. j.
FŘ-110/2801/99-0107, podal žalobce proti státu žalobu na náhradu škody
spočívající v úhradě nákladů za daňové poradenství ve výši 254.365,- Kč, která
je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 74/2005. Z titulu
druhého rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003, č. j. FŘ
110/2408/2003-0107, se pak žalobce domáhá náhrady škody spočívající v úhradě
nákladů za daňové poradenství ve výši 227.000,- Kč v tomto řízení. Za otázku
zásadního právního významu považuje dovolatelka to, zda žalobcem požadovaný
nárok spadá pod náhradu nákladů řízení ve smyslu § 31 zákona č. 82/1998 Sb., či
zda se jedná o nárok na náhradu skutečné škody. Žalovaná se domnívá, že žalobci
by za běžných okolností žalobcem specifikovaná škoda v příčinné souvislosti s
nezákonným rozhodnutím nevznikla, ale že se jedná o náklady spojené jen a pouze
v souvislosti se zastoupením žalobce před správními soudy. Pokud by se
nejednalo o náklady řízení, resp. odměnu za zastoupení, náklady požadované
žalobce by byly v podstatě stanoveny dle jeho libovůle a stát by byl povinen
tyto zjevně neúčelné výdaje hradit. Žalobce byl před správními soudy zastoupen
advokátem, a právnímu zástupci žalobce byly v předmětných řízeních přiznány
náklady řízení. Žalobce nyní požaduje náklady na odměnu daňového zástupce, k
posouzení odborné otázky si však mohl nechat vyhotovit znalecký posudek, jehož
náklady by poté mohl uplatňovat v soudním řízení, popř. následně po státu. Požadovat dodatečnou úhradu za vypracování právní analýzy pro právního zástupce
žalobce v požadované výši považuje žalovaná za rozporné s dobrými mravy.
Dovolatelka navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit
se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Žalobce k dovolání žalované uvedl, že nezákonné rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně dne 7. 3. 2000, č. j. FŘ-110/2801/99-0107, byl první
ukončený případ, který nemá s touto druhou věcí nic společného, a navrhl
napadený rozsudek ponechat v platnosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací
soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda odměna, která byla vyplacena
poškozeným za služby daňovému poradci, představuje škodu nahraditelnou podle §
31 OdpŠk. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou
některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné. Pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk musí být splněny tři podmínky -
existence nezákonného rozhodnutí, škoda, a příčinná souvislost mezi nezákonným
rozhodnutím a vzniklou škodou. Jelikož škoda není v zákoně č. 82/1998 Sb. definována, použijí se pro vymezení pojmu škody ustanovení občanského
zákoníku, za škodu na majetku je tudíž třeba považovat skutečnou škodu a ušlý
zisk. Náklady řízení, které byly poškozeným vynaloženy na změnu nezákonného
rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, tvoří součást skutečné
škody, přičemž rozsah náhrady takto vynaložených nákladů řízení blíže upravuje
ustanovení § 31 OdpŠk. Co konkrétně náklady řízení představují stanoví
jednotlivé procesní předpisy. Podle § 57 zákona č. 150/2002 Sb., zákona o soudním řádu správním (dále též „s. ř. s.“), představují náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich
zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců,
náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce, jeho hotové výdaje a tlumočné. Jde o výčet příkladmý, tudíž není vyloučeno, aby účastníkům řízení vznikaly
náklady řízení i jiného druhu. Základním znakem nákladů řízení musí být to, že
vznikly subjektům na tomto řízení zúčastněným jen kvůli tomuto řízení. Z uvedeného je zřejmé, že pokud žalobci vznikly náklady na odměnu za služby
poskytnuté daňovou poradkyní spočívající ve zpracování podkladů pro podání
žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003 a ve
zpracování písemného stanoviska v průběhu řízení před Krajským soudem v Brně,
pak tyto náklady vznikly žalobci jen kvůli tomuto řízení, a je třeba je
považovat za náklady řízení ve smyslu § 57 s. ř. s. Není přitom významné, zda
náklady na odměnu daňové poradkyni vznikly předtím, než žalobce oslovil jím
zvoleného advokáta a podal žalobu, nebo až v průběhu soudního řízení. Úvaha
soudu prvního stupně, akceptovaná odvolacím soudem, že „náklady na daňové
poradenství, které žalobce vynaložil za účelem opatření podkladů pro
argumentaci o pochybení daňových orgánů, nelze pokládat za náklady správního
ani soudního řízení ve smyslu ust. § 31 odst. 1 OdpŠk, ve znění účinném do 26. 4. 2006“, proto není správná. Náklady, které žalobce vynaložil za služby daňové poradkyně, lze ve smyslu
příslušného procesního předpisu – soudního řádu správního – obdobně považovat
za odměnu zástupce. Podle § 35 odst. 2 s. ř.
s., nestanoví-li tento zákon jinak, účastník může být
zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované
právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v
nich uvedených. Za zastupování náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-
li zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis,
jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb. Daňoví poradci jsou podle § 1 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém
poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, oprávněni poskytovat
právní pomoc a finančně ekonomické rady ve věcech daní, odvodů, poplatků a
jiných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, což akceptuje
i ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V rozhodné době, kdy daňová poradkyně zpracovávala pro žalobce podklady pro
podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, si žalobce mohl ve smyslu § 35
odst. 2 s. ř. s. zvolit za zástupce místo advokáta specializovaného právního
poradce, kterému by náležela odměna za zastupování obdobně podle advokátního
tarifu, nahraditelná v rámci soudního řízení správního. Bylo zcela na uvážení
žalobce, zda se nechá v řízení zastupovat advokátem nebo daňovou poradkyní. Základní pravidlo vyjádřené v § 59 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že každý účastník
řízení platí své náklady a náklady, které vzniknou jeho právnímu zástupci. Pouze v případech výslovně uvedených v ustanoveních § 59 odst. 2 a § 60 s. ř. s., je tomu jinak. Stát platí náklady vynaložené na svědečné, znalečné,
tlumočné a jiné náklady spojené s dokazováním; úspěšný účastník řízení,
nestanoví-li zákon jinak, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného
pravidla vyplývá, že ne všechny náklady řízení, které, byť úspěšný, účastník
řízení vynaloží, mu budou nahrazeny. Záleží na účastníkovi samotném, jaké
finanční prostředky vynaloží na svoji obranu v soudním řízení. Účastník řízení
se může rozhodnout, že mu bude v průběhu řízení poskytovat právní či jinou
odbornou pomoc více osob. Jelikož však v téže věci může mít podle příslušných
procesních předpisů jen jednoho zástupce, má proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl, v souladu s procesními předpisy, právo na náhradu nákladů na
odměnu jen jednoho zástupce. Náklady na druhého právního poradce si hradí
účastník řízení sám. K hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení neslouží ani § 31 OdpŠk, neboť
i podle tohoto ustanovení se přiznává náhrada nákladů řízení podle příslušných
procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení. Ústavní
soud v citovaném rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl.
ÚS 38/06 uvedl, že „účelem této zákonné úpravy je interpretace skutečné
škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu
nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu
účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty
považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní
odměně.“
Z uvedeného vyplývá, že náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení
podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné
škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně
vynaložené náklady. Za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež
jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o
mimosmluvní odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle
zákona č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a nikoliv podle smluvní odměny za
zastupování. Na soudech proto bylo, aby posoudily, zda jsou splněny podmínky pro založení
odpovědnosti státu podle § 31 OdpŠk. Žalobce odvozuje svůj nárok na náhradu
škody od rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003. Přestože
rozhodné znění ustanovení § 31 OdpŠk je třeba posoudit k datu vydání
rozhodnutí, kterým měla být způsobena škoda, podle analogického použití § 36
OdpŠk (srov. rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS
38/06), smysl a účel daného ustanovení byl stejný jako po novele provedené
zákonem č. 160/2006 Sb. Legislativní představa založení odpovědnosti státu
podle § 31 OdpŠk spočívá v tom, že náhradu nákladů řízení může poškozený vůči
státu uplatnit jen tehdy, jestliže mu takové náklady skutečně vznikly a nebyly
zároveň vypořádány v dotčeném řízení. Odpovědnost státu tedy nastupuje
subsidiárně ve vztahu k možnosti požadovat náklady řízení v původním řízení,
přičemž důvody, pro které poškozený takovou možnost neměl, je třeba vykládat
jako případy objektivní (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu
veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 273). Uvedené
platí i přesto, že v rozhodné době byl odstavec 3. ustanovení § 31 OdpŠk v
plném rozsahu zrušen nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, vyhlášeným dne 6. 6. 2002 ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb., a
vzniklá mezera v zákoně byla zacelena až zákonem č. 160/2006 Sb., neboť uvedený
odstavec byl Ústavním soudem zrušen z jiných důvodů. Nově tak ust. § 31 odst. 2
OdpŠk formuluje, že náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit po státu jen
tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních
předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (§ 31
odst. 2 OdpŠk). Soudy se rovněž měly zaměřit na to, zda byl naplněn požadavek adekvátní
příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.
Při
zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností
přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon
odpovědnost v daném případě spojuje, přičemž tato příčina musí mít nepochybnou
věcnou vazbu na vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011, dostupný na www.nsoud.cz, a též nález Ústavního
soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 uveřejněný pod číslem
177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzovaném případě
spojuje žalobce odpovědnost státu s jedním z rozhodnutí Finančního ředitelství
v Brně, vydaném v průběhu řízení o dodatečném platebním výměru, jehož výsledek
nebyl v kompenzačním řízení postaven na jisto. Na soudech proto bylo, aby
zkoumaly, zda existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě
spojuje, tj. nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, a zda byl naplněn
požadavek adekvátní příčinné souvislosti (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3441/2012). Jelikož odvolací soud posoudil nárok žalobce na náhradu škody neúplně a nadto
nesprávně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i
jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí
vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu