30 Cdo 2303/2011

30 Cdo 2303/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci

žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné

Hoře, Lorecká 465, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 200/2008, o dovolání

žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 29 Co

298/2010 – 146, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 29 Co 298/2010 –

146, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2010, č. j. 18

C 200/2008 – 106, se v částech, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v

částce 49,596.000,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení

zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Uvedené částky se žalobce domáhal jakožto přiměřeného zadostiučinění za

nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena v konkursním řízení vedeném u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. K 39/95. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u Krajského soudu v Praze byl dne 5. 9. 1994 podán návrh na prohlášení konkursu na majetek žalobce. Usnesením ze dne

28. 4. 1995 vyslovil Krajský soud v Praze svoji místní nepříslušnost a věc

postoupil Městskému soudu v Praze. Dne 15. 8. 1996 rozhodl Městský soud v Praze

o zastavení řízení, avšak toto rozhodnutí bylo zrušeno dne 12. 9. 1996 a dne 2. 5. 1997 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs. Žalobce podal proti tomuto

rozhodnutí odvolání, které bylo pro opožděnost odmítnuto Vrchním soudem v Praze

dne 25. 3. 2002. Dne 9. 7. 2002 podal žalobce žalobu pro zmatečnost a řízení o

této žalobě bylo skončeno dne 30. 4. 2008 tak, že žalobě bylo vyhověno. Dne 13. 6. 2008 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že návrh na prohlášení konkursu zamítl. Žalobce požádal žalovanou o poskytnutí zadostiučinění ve výši 50,000.000,- Kč. Žalovaná této žádosti vyhověla co do částky 151.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka řízení byla nepřiměřená,

neboť řízení trvalo více než jedenáct let. Bylo přitom nutno přihlédnout k

tomu, že konkursní řízení bylo skončeno zamítnutím návrhu na prohlášení

konkursu. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud přihlédl nejen k

celkové délce řízení a postupu soudu během něj, ale i k významu předmětu sporu

pro poškozeného. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu posoudil důležitost

předmětu řízení pro poškozeného jako vyšší. Po zhodnocení zákonných kritérií a

s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva dospěl

soud k závěru, že částka 15.000,- Kč za jeden rok řízení je dostatečnou

náhradou za vzniklou nemajetkovou újmu, přičemž tato částka náleží za řízení v

délce deseti let, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že řízení v délce jednoho

roku by bylo třeba považovat za přiměřené. K odvolání žalobce odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně

tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 253.000,- Kč a co do částky

49,596.000,- Kč žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně změnil i ve výroku

II. a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech žalobce, z něhož zjistil, že

žalobcovo podnikání, které bylo předmětem zkoumaného konkursního řízení, bylo

jediným zdrojem jeho příjmů. Hotel, který chtěl žalobce v rámci svého podnikání

vystavět, musel ještě v době, kdy řízení o konkursu probíhalo, prodat pod

cenou, aby zajistil prostředky pro život rodiny. V souvislosti s probíhajícím

konkursem byl žalobce trestně stíhaný, nároky z toho plynoucí však uplatňuje v

jiném řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci dosud vyplacená částka – kterou soud

prvního stupně posoudil jako přiměřenou – se jeví jako nízká. Při použití

kritérií vymezených v § 31a odst. 3 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a

jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, nelze než dovodit, že jsou

dány předpoklady pro to, aby obecně přiznávaná výše přiměřeného zadostiučinění

byla v daném případě zvýšena, a to především s ohledem na význam předmětu

řízení pro žalobce a na celkovou délku řízení. Odvolací soud vyšel z rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a dospěl k

závěru, že za první dva roky řízení je třeba žalobci poskytnout částku 20.000,-

Kč a za dalších devět roků a jeden měsíc řízení částku 182.000,- Kč, celkově

tedy 202.000,- Kč. Tuto částku je třeba zvýšit s ohledem na to, že se jedná o

výjimečný případ, a to o 100 %. Celková výše zadostiučinění by proto měla činit

404.000,- Kč, přičemž žalobci již byla žalovanou vyplacena částka 151.000,- Kč. Proto zbývalo žalobci přiznat částku 253.000,- Kč. Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce

dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného

rozhodnutí, která spočívá v tom, že předmětem posouzení odvolacího soud byla

otázka výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci

nezákonným prohlášením konkursu na jeho majetek a následnými průtahy v

konkursním řízení, a to zejména v řízení o odvolání žalobce proti nezákonnému

prohlášení konkursu, dále průtahy v řízení o žalobě pro zmatečnost směřující

proti nezákonnému odmítnutí uvedeného odvolání. To vše mělo za následek, že

dovolatel byl zcela bezdůvodně podroben účinkům nezákonně prohlášeného konkursu

na svůj majetek po mimořádně dlouhou dobu jedenácti let a téměř dvou měsíců. Podobná otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu podle názoru

dovolatele dosud vyřešena, což se týká i otázky způsobu určení přiměřeného

zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou průtahy ve dvou souběžně

probíhajících řízeních.

Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v tom, že

celková částka přiměřeného zadostiučinění je se zřetelem k okolnostem daného

případu nepřiměřeně nízká. Zvýšení zadostiučinění o 100 % je zcela

nepostačující vzhledem k mimořádnému významu konkursního řízení pro dovolatele.

Soudy vycházely pouze z délky konkursního řízení, aniž by žalobci přiznaly

satisfakci za zvlášť mimořádné průtahy v řízení o žalobě pro zmatečnost, které

trvalo téměř pět let a deset měsíců.

Dovolateli nebyla přiznána ani satisfakce za nezákonné prohlášení konkursu.

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud v napadené části rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a

plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry. Je přesvědčena, že částka,

která byla žalobci za nemajetkovou újmu vyplacena, je značně vysoká, a

vyjadřuje tak plně intenzitu zásahu daného konkursního řízení do života

žalobce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz

čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“

Dovolání by vzhledem k dovolatelem uplatněnému důvodu v rovině právního

posouzení mohlo být přípustným tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k

závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci

samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – se zřetelem k nálezu

Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím

dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,

dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz),

neboť žalobce napadl dovoláním tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž byl

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována

rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)

a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání je přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu spočívající

v tom, jak se ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy

posuzuje nepřiměřená délka řízení v případě, že v důsledku jednoho řízení

probíhá řízení jiné, a to o žalobě pro zmatečnost. Dovolání je též přípustné

pro řešení otázky, zda v prohlášení o konkursu na majetek žalobce bylo za

daných okolností možno kvalifikovat jako rozhodnutí nezákonné ve smyslu § 8

OdpŠk. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem

pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237

odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k

tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že

splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly k závěru, že nesprávným

úředním postupem soudů v posuzovaném konkursním řízení (spočívajícím v jeho

nepřiměřené délce) byla žalobci způsobena nemajetková újma, kterou bylo třeba

odškodnit v penězích.

Odvolací soud se pouze neztotožnil s výší dosud

přiznaného zadostiučinění, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

částku zadostiučinění podstatně zvýšil. Dovolatel v souvislosti se zpochybněním výše zadostiučinění klade otázku, jakým

způsobem se posuzuje nemajetková újma způsobená „průtahy ve dvou souběžně

probíhajících řízeních“. V daném případě je přitom významné, že dovolatel má

namysli „souběh“ konkursního řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost, která jím

byla podána právě v souvislosti s tímto konkursním řízením (ve smyslu § 229

odst. 4 o. s. ř. směřovala proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání

žalobce do usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu). Je tedy zřejmé, že obě řízení spolu velmi úzce souvisela, resp. řízení o žalobě

pro zmatečnost vycházelo z řízení konkursního. Je také třeba si uvědomit, že

žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řízení koncipována jako mimořádný

opravný prostředek, stejně jako dovolání (§ 236 a násl. o. s. ř.) či žaloba na

obnovu řízení (§ 228 a násl. o. s. ř.). Ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (všechna zde citovaná

rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách

www.nsoud.cz) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že co se týče skončení řízení ve

smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným

okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které

bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby

řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i

řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného

neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta). Uvedené

má oporu v rozsudku senátu druhé sekce ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Volf

proti České republice, stížnost č. 70847/01, odst. 31, nebo v rozsudku senátu

téže sekce ESLP ze dne 15. 6. 2004 ve věci Houfová proti České republice,

stížnost č. 58178/00, odst. 25. V rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, dospěl Nejvyšší soud

k závěru, že „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu

svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je

určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou

jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich

souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou

počtem jednotlivých řízení“. Z uvedeného je zřejmé, že řízení o žalobě pro zmatečnost je pro účely stanovení

celkové délky řízení nutno posuzovat jako integrální součást řízení, ve vztahu

k němuž byla taková žaloba podána. To zejména z toho důvodu, že podobně jako

např. dovolání je žaloba pro zmatečnost mimořádným opravným prostředkem, na

základě něhož může dojít k prolomení právní moci rozhodnutí v řízení o věci

samé, a tak i ke „znovuotevření“ řízení, jehož délka je v kompenzačním řízení

primárně posuzována.

V případě řízení o žalobě pro zmatečnost je nutno do celkové délky řízení

započítat i dobu, která případně uplynula od skončení řízení, jehož zmatečnost

je tvrzena, a podáním této žaloby k soudu. To proto, že pochybení projevující

se v tvrzené zmatečnosti řízení leží vždy – pokud bude zmatečnost potvrzena –

na straně rozhodujícího státního orgánu, tedy soudu (v tomto ohledu typicky

narozdíl od žaloby na obnovu řízení). Vztáhnuto na daný případ je pro účely kompenzačního řízení nutno řízení

konkursní a řízení o žalobě pro zmatečnost posuzovat jako řízení jediné. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s dosavadní rozhodovací praxí

dovolacího soudu, jestliže posoudil celkovou délku řízení od prohlášení

konkursu na majetek žalobce až do vynesení konečného rozhodnutí dne 13. 6. 2008. Navíc v tomto případě uvedená řízení spolu korespondovala úzce i časově,

kdy řízení o žalobě pro zmatečnost probíhalo souběžně s řízením konkursním. Skutečnost, že v řízení došlo ke zmatečnostním vadám a že se jejich nápravy

musel žalobce domáhat prostřednictvím mimořádného opravného prostředku (řízení,

o němž trvalo též nepřiměřeně dlouhou dobu), lze zohlednit při určení výše

přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Tak se také v daném

případě stalo. Dovolatel dále namítá, že v částce přiměřeného zadostiučinění měl být zohledněn

vznik nemajetkové újmy zapříčiněné vydáním rozhodnutí Městského soudu v Praze o

prohlášení konkursu na jeho majetek, které považuje za nezákonné. V dovolání

výslovně namítá, že mu „nebyla přiznána samostatně satisfakce za samotný fakt

nezákonného prohlášení konkurzu“. Tím označuje za otázku po právní stránce

zásadně významnou procesní postup odvolacího soudu, jenž není souladný s

rozhodovací praxí. Uvažováno v obecné rovině nelze vyloučit, že v důsledku samotného rozhodnutí

soudu o prohlášení konkursu může dojít ke způsobení újmy nemajetkové povahy ve

sféře osoby, na jejíž majetek byl konkurs prohlášen (v daném případě žalobce). Jestliže poškozený skutkově vymezí, v čem takto způsobená nemajetková újma

spočívá a jestliže se prosadí jeho tvrzení o tom, že tato újma je odlišná od

újmy způsobené typicky nepřiměřenou délkou řízení, v rámci něhož bylo nezákonné

rozhodnutí vydáno, pak je možno uvažovat o uplatnění více nároků na

zadostiučinění z vícero nemajetkových újem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). Při posuzování žalobních tvrzení je pak na soudu, aby zhodnotil, zda žalobce

uplatnil dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda požaduje

v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků,

z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010). Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které

vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně

spočívá újma, za niž je náhrada požadována.

Bude tedy záležet na žalobci, jak

nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou

skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho

příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). Ze žalobcem vylíčených skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatnil dva nároky se

samostatným skutkovým základem, tj. nároky, u kterých je příčinná souvislost

tvořena dvěma různými příčinami s několika různými následky. Žalobce totiž

uvádí, že újma nemajetkové povahy mu vznikla jak v souvislosti s usnesením o

prohlášení konkursu, které považuje za nezákonné, tak i v souvislosti s

nepřiměřenou délkou konkursního řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost jako

jeho integrální součástí. V prvním případě se mělo jednat o poškození jeho

dobrého jména, neboť v důsledku prohlášení konkursu přestal být důvěryhodným

obchodním partnerem. V případě druhém považuje za způsobenou nemajetkovou újmu

zejména to, že po dobu jedenácti let byl zbaven možnosti disponovat se svým

majetkem a že správcem konkursní podstaty bylo zasahováno do jeho soukromí. Této žalobní konstrukci potom ale neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení

částky 49,849.000,- Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka

k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu

prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k

upřesnění žaloby ve směru doplnění tvrzení, jaké odškodnění ve vztahu k

jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a

soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se s ohledem na potřebu posouzení konkrétních skutkových

okolností týkajících se podání návrhu na prohlášení konkursu a jeho posouzení

Městským soudem v Praze nemohl kvalifikovaně vyjádřit k tomu, zda dané usnesení

o prohlášení konkursu je skutečně možno právně posoudit jako nezákonné ve

smyslu § 8 OdpŠk. Považoval nicméně za účelné upozornit na svou relevantní

judikaturu vztahující se k této problematice. Soud prvního stupně při posouzení usnesení o prohlášení konkursu na majetek

žalobce dospěl k závěru, že v rámci konkursního řízení bylo postupováno v

mezích zákona, přičemž žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti a

neprokazoval, že by k porušení zákona došlo. Proti tomuto závěru se žalobce v odvolání bránil. Odvolací soud se nicméně

touto námitkou nezabýval, zřejmě v důsledku toho, že posouzení důvodnosti obou

nároků spojil při stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění do jednoho;

jinými slovy odhlédl právě od výše uvedeného závěru, že žalobce uplatnil nároků

více.

Z rozsudku odvolacího soudu tím pádem však není patrné, kterak se tento

soud postavil k posouzení otázky žalobcem tvrzené nezákonnosti usnesení o

prohlášení konkursu, i když z výše přiznaného zadostiučinění – které významně

přesahuje běžně přiznávané částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení –

lze usuzovat na to, že odvolací soud zohlednil i tento argument. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010,

uveřejněném pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (veřejnosti

dostupném též na internetových stránkách www.nsoud.cz) dospěl k závěru, že

„rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné ve smyslu

zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů ani tehdy, jestliže důvodem

jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho

vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve)

až po vydání rozhodnutí. Totéž platí pro první fázi konkursního řízení

(vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb.), ve které je na základě věřitelského

návrhu na prohlášení konkursu veden „spor“ o úpadek dlužníka a o to, zda

věřitel doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem, a v níž se rozhodné

skutečnosti jen „osvědčují“ resp. „dokládají“.“

Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod č. 52/1998 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek pod bodem VIII., Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil

závěr, dle nějž věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou

pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto. Povaha

řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech,

jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností

konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele

(navrhovatele konkursu) skutečně existuje. Jestliže konkursní soud zjistí, že k

závěru o existenci splatné pohledávky věřitele (navrhovatele konkursu) je

zapotřebí provést dokazování, neboť dlužník pohledávku popírá a předložené

listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení konkursu

(bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru

či nikoli) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Typovým důvodem zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je

skutečnost, že již v konkursním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti

(týkající se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen dle § 4 odst. 2

zákona č. 328/1991 Sb. doložit) nebude možné osvědčit pouze listinami a že

provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů

výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. (srov. i § 125 o. s.

ř.), by konkursní soud nahrazoval (v případech, v nichž

tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka „známého“ věřitele,

kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou

rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou), sporné

řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo

1258/2009, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Ve výše citovaném rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, pak Nejvyšší soud

doplnil, že konkursní úprava se od úpravy platné pro jiná občanská soudní

řízení na základě ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. liší jen mírou

spolehlivosti, s jakou jsou prokázány skutečnosti rozhodné pro prohlášení

konkursu na majetek dlužníka; že příslušné skutečnosti se v této fázi

konkursního řízení je „osvědčují“, resp. „dokládají“. Ani tam, kde soud v

občanském soudním řízení sporném zjišťuje skutkový stav věci, není možné

pokládat rozhodnutí zrušené nebo změněné na základě skutečností nebo důkazů,

jež nastaly nebo vznikly před vydáním rozhodnutí, ale byly účastníky uplatněny

až po vydání rozhodnutí, za rozhodnutí zrušené nebo změněné pro nezákonnost. Z právě vyložených závěrů je zřejmé, že při posouzení naplnění podmínek

nezákonnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu ve smyslu § 8 OdpŠk je nutno

přihlížet ke konkrétním okolnostem, které tu byly v době, kdy takové rozhodnutí

bylo vydáno. Jestliže již v době jeho vydání byly dány skutečnosti, o nichž

konkursní soud z jemu předložených tvrzení a důkazů věděl a pro které měl být

návrh na prohlášení konkursu zamítnut, jak stanoví zákon, pak by bylo nutno

takové rozhodnutí posoudit jako nezákonné. Je třeba v tomto ohledu přihlédnout

i k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09

(dostupném na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní

soud dospěl k závěru, že „za nezákonné je třeba považovat takové rozhodnutí,

které je v rozporu s objektivním právem.“ Přitom je však podle názoru Ústavního

soudu třeba zohlednit „možnost existence zvláštních okolností případu, díky

nimž odlišnost výsledku řízení před soudy nižší instance oproti výsledku řízení

před soudem vyšší instance nemusí nutně pramenit z nezákonné povahy změněného

či zrušeného rozhodnutí, respektive z jeho rozporu s objektivním právem, nýbrž

může být odůvodněna například problematičností právní otázky ve věci, jež

nebyla dříve řešena či na jejíž řešení se názory různí, přičemž žádný z

takových názorů nemůže být prohlášen za rozporný s objektivním právem.“

Jinými slovy řečeno, je třeba přihlížet k tomu, jak byl v době vydání

rozhodnutí interpretován právní předpis, jenž byl podkladem pro vydání

zpochybňovaného rozhodnutí. V této souvislosti je nezbytné odpovědět zejména na

otázku, zda v době vydání takového rozhodnutí byl přijatelný jen jeden výklad

aplikovaného právního předpisu a zda v případě vícero právních náhledů

existovala institucionálně publikovaná judikatura nejvyšších soudů (Ústavního

soudu, Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu).

V případě, že takto

publikovaná judikatura existovala a soud se ve sledovaném rozhodnutí od této

judikatury odchýlil, pak je třeba ještě zvažovat, zda tento svůj krok náležitě

odůvodnil (k tomu srov. § 13, část věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb.,

občanského zákoníku, jenž nabude účinnosti od 1. 1. 2014; nejen na tomto místě

však nový občanský zákoník výslovně uvádí zásady, které jsou již nyní – byť

nikoliv expressis verbis – součástí právního řádu České republiky, a to zejména

skrze Ústavu České republiky a Listinu základních práv a svobod). Jestliže změna rozhodnutí konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek

žalobce pramenila z „problematičnosti právní otázky“ či dokonce z ustáleného

výkladu zastávaného v době vydání rozhodnutí, pak jej nelze považovat za

nezákonné. V daném případě Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací v konkursním řízení

dospěl k závěru, že navrhovatelka nedoložila existenci pohledávek za žalobcem,

nicméně to až na podkladě výsledků sporných řízení mezi navrhovatelkou a

žalobcem, které nebyly a nemohly být Městskému soudu v Praze v době jeho

rozhodování o prohlášení konkursu známy. Proto není možné se při posouzení

zákonnosti dotčeného rozhodnutí řídit pouze závěry Vrchního soudu v Praze, ale

je třeba posoudit jako otázku předběžnou (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod č. 49/2011 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek), zda s ohledem na navrhovatelčina tvrzení a

jí dokládané skutečnosti a dále s ohledem na případnou obranu žalobce byly

naplněny podmínky pro prohlášení konkursu. Přitom je nutno přihlédnout nejen k

tehdejší právní úpravě, ale i k relevantní a institucionálně publikované

judikatuře. Bude se tedy jednat o posouzení toho, zda Městský soud v Praze

rozhodl o prohlášení konkursu na majetek žalobce poté, co navrhovatelka

osvědčila úpadek žalobce, a to ve světle tehdejší právní praxe. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dospěl závěru, že rozsudek odvolacího

soudu je zatížen nesprávným právním názorem promítajícím se do procesního

postupu při projednávání a rozhodování o dvou relativně samostatných žalobcem

uplatněných nárocích. Proto za postupu podle § 243b odst. 2, části věty za

středníkem, o. s. ř. dovolací soud rozsudek soudu odvolacího musel zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, se vztahují i

na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Soud pak v dalším řízení bude muset procesně nejprve postupovat tak, že vyzve

žalobce, aby vyjasnil, v jaké výši se domáhá poskytnutí zadostiučinění za

nemajetkovou újmu způsobenou mu rozhodnutím o prohlášení konkursu na jeho

majetek. V návaznosti na to bude muset podle okolností souzeného případu

posoudit, zda dané rozhodnutí je možno kvalifikovat jako nezákonné ve smyslu §

8 OdpŠk.

Dospěje-li soud k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze o

prohlášení konkursu na majetek žalobce je skutečně nezákonné a že žalobce

prokázal vznik tvrzené újmy, bude třeba posoudit, jaká výše zadostiučinění mu

náleží, a to i v souvislosti s tím, co mu již s ohledem na „výjimečnost

případu“ přiznal odvolací soud za nepřiměřenou délku řízení. Přitom přihlédne i k tomu, že usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl

prohlášen konkurs na majetek žalobce, bylo vydáno v roce 1997. Možnost domáhat

se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (s

výjimkou rozhodnutí o vzetí do vazby) byla do českého právního řádu vnesena až

novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. s účinností

od 27. 4. 2006. Jediné přechodné ustanovení k této novele (čl. II) zakládá

pravou zpětnou účinnosti toliko ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za

nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010). I kdyby bylo rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek žalobce posouzeno jako

nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk, nemajetková újma žalobci vznikala především

bezprostředně po jeho vydání, nikoliv až (či též) deset let poté, a proto bude

třeba se zabývat tím, v jaké míře či v jaké intenzitě působilo takové

rozhodnutí negativně v osobní sféře žalobce, a to v období po nabytí účinnosti

zákona č. 160/2006 (tedy po 27. 4. 2006). Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto

rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodnou soudy v

rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.