30 Cdo 3441/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobkyně VETT, a.s., identifikační číslo osoby 25404717, se sídlem v Praze 4,
Nad Opatovem 2140, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze
5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 269/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 16
Co 96/2012-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 11. 2011, č. j. 17 C 269/2010-57,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku, co do částky 340.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl, a
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu
zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 440.000,- Kč s přísl. spočívající v nemožnosti „disponovat“ se svým majetkem, jež jí měla být
způsobena v důsledku nesprávného postupu Okresního soudu v České Lípě ve věci
vedené pod sp. zn. 13 C 203/2007 (dále jen „posuzované řízení“), neboť soud
vedl řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení, v rámci něhož bylo vydáno
předběžné opatření o zákazu „disponovat“ s nemovitostmi, přestože šlo o spor z
veřejnoprávní smlouvy, k jehož rozhodování není dána pravomoc obecných soudů. Žalovaná v rámci předběžného projednání věci žádosti žalobkyně nevyhověla. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval
dokazování usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4410/2010. V posuzovaném řízení se žalobkyně (město Česká Lípa) domáhala po
žalované (VETT, a.s.) vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatného
právního úkonu (Smlouva o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní
obslužnosti města Česká Lípa podle § 19c zákona č. 111/94 Sb., o silniční
dopravě) v celkové výši 70,512.023,68 Kč s přísl. Okresní soud v České Lípě
vydal dne 8. 7. 2008 k návrhu žalobkyně ze dne 7. 7. 2008 předběžné opatření,
kterým zakázal až do dne právní moci rozhodnutí o věci samé žalované
společnosti „disponovat“ s nemovitým majetkem. Toto usnesení bylo k odvolání
žalované potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež nabylo
právní moci dne 24. 9. 2008. Žalovaná podala dne 24. 7. 2009 návrh na zrušení
předběžného opatření, který soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 9. 2009
zamítl. K odvolání žalované bylo posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně
usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2010 zrušeno, řízení zastaveno, a věc
postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj s tím, že v dané věci není dána
pravomoc obecného soudu. V mezidobí soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze
dne 20. 4. 2009 rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná, k odvolání
žalované společnosti však odvolací soud usnesením ze dne 11. 3. 2010 napadený
rozsudek zrušil, řízení zastavil, a věc postoupil Krajskému úřadu pro Liberecký
kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému. Nejvyšší soud usnesením
ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zrušil usnesení Krajského soudu
ze dne 11. 3.
2010, kterým byl zrušen vyhovující mezitímní rozsudek soudu
prvního stupně, s tím, že „vymezoval-li dovolatel (žalobce město Česká Lípa)
již od počátku řízení svůj nárok jako povinnost žalované plynoucí ze
závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, tedy ze vztahu občanskoprávního,
nelze závěr, že není dána pravomoc soudu rozhodnout o věci v občanském soudním
řízení dle § 7 o. s. ř., akceptovat jako správný.“
Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by rozhodnutí (usnesení
o nařízení předběžného opatření) bylo rozhodnutím nezákonným, a to s ohledem na
výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani
skutečnost, že v mezidobí o věci rozhodl Krajský úřad pro Liberecký kraj jako
správní orgán. Dle odvolacího soudu je však rozhodující, že žalobkyně skutkově
vymezila předmět řízení jako náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout
v souvislosti s nezákonným nařízením předběžného opatření, a tudíž na
projednávanou věc zcela dopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 3137/2007, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek jako R 32/2009 s právní větou: „Za škodu nebo jinou újmu způsobenou
předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu
ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno,
odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo
změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou
předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů
je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné
opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“ Odpovědnost za škodu nebo
jinou újmu nese ten, kdo o nařízení předběžného opatření požádal, a to bez
zřetele k tomu, zda předběžné opatření bylo nařízeno v souladu se zákonem či
nikoli. Podstatné je jen to, že k zániku či ke zrušení předběžného opatření
došlo z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo
proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. V projednávaném případě došlo k
zániku předběžného opatření rozhodnutím Krajského soudu v Ústní nad Labem,
pobočka Liberec ze dne 11. 3. 2010, kterým bylo řízení zastaveno, a zaniklo
tedy z jiných než v § 77a odst. 1 o. s. ř. vypočtených důvodů. Za škodu či
nemajetkovou újmu způsobenou předběžným opatřením proto nese výlučnou
odpovědnost navrhovatel předběžného opatření. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v rozsahu výroku I. rozsudku odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dle
dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku předmětu řízení,
neboť žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným
postupem obecných soudů spočívajících v tom, že došlo k vydání předběžného
opatření nepříslušným orgánem. Ze žaloby dle dovolatelky nevyplývá, že by byl
předmět řízení skutkově vymezen tím, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy z
titulu nezákonného nařízení předběžného opatření, byť předběžné opatření
nařídila osoba, která k tomu nebyla oprávněna.
Dovolatelka rovněž namítla, že
soudce Okresního soudu v České Lípě ani po zastavení řízení nepostupoval v
souladu s § 10 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem, neboť nezaslal příslušnému katastrálnímu úřadu oznámení o
pominutí důvodů pro vyznačení poznámky o předběžném opatření, a tím záměrně
udržoval při životě nezákonně nařízené předběžné opatření. Žalobkyni tak bylo
od 7. 8. 2008 do 7. 5. 2010 nezákonně bráněno v „dispozici“ s předmětem
vlastnického práva. Dle dovolatelky je za nezákonný postup orgánu veřejné moci
odpovědna žalovaná, a tuto odpovědnost nelze přenášet na navrhovatele
předběžného opatření. Dovolatelka dále namítla nesprávné právní posouzení
otázky nezákonnosti předběžného opatření a dezinterpretaci usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, který pouze uvedl, že pokud by se jednalo o
spor z bezdůvodného obohacení, je ve věci příslušný obecný soud, pokud by se
jednalo o spor z veřejnoprávní smlouvy, je ve věci příslušný správní orgán. Nezákonnost usnesení Nejvyššího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že bylo
vydáno bez ohledu na to, že o tomtéž sporu již bylo rozhodnuto správním
orgánem, a celé řízení mělo být zastaveno pro překážku věci pravomocně
rozsouzené. Tuto skutečnost však považoval odvolací soud za zcela nepodstatnou. S tvrzením odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by rozhodnutí o předběžném
opatření bylo rozhodnutím nezákonným, dovolatelka nesouhlasí, když nezákonnost
usnesení o nařízení předběžného opatření byla vyslovena Krajským soudem v Ústí
nad Labem, který vyhověl odvolání poškozené společnosti. Odvolacímu soudu
dovolatelka vytkla, že jeho rozhodnutí chybí řádné odůvodnění, mimo jiné jak
dospěl k závěru ohledně předmětu řízení, a proč by usnesení o nařízení
předběžného opatření nebylo rozhodnutím nezákonným, neboť pouhý odkaz na
usnesení Nejvyššího soudu nepovažuje za dostatečný. Dovolatelka navrhla
napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. 5. 2012,
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, dovolací soud
však dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jakož i
jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v této souvislosti tvrdila, že
rozhodnutí odvolacího soudu je prosto řádného odůvodnění. Takový nedostatek
však dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neshledal; přestože
jeho odůvodnění není zcela vyčerpávající, zejména pokud jde o dovolatelkou
namítaný rozdíl mezi odpovědnostními tituly § 8 a 13 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), tj. nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, a také pokud jde o
odůvodnění zákonnosti rozhodnutí. Uvedený nedostatek nepřesného právního
posouzení však nečiní rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným, když
důvody z něj jednoznačně vyplývají - uplatněný nárok nemá podle názoru
odvolacího soudu oporu v právu, a proto je jím výrokově zamítán.
Dovolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že by byl nesprávně určen
předmět řízení. Dovolatelka tvrdila, že jí nemajetková újma vznikla v důsledku
nesprávného úředního postupu soudce Okresního soudu v České Lípě, který
rozhodoval ve věci, která nenáleží do pravomoci civilních soudů. Tím vyjádřila
svůj právní názor ohledně jednoho z předpokladů tvrzeného nároku. Takovým
právním názorem však soud, na rozdíl od tvrzených skutečností, vázán není. Nemajetkovou újmu, jejíž odškodnění žalobkyně požaduje, totiž po obsahové
stránce vymezila tak, že jí téměř dva roky bylo bráněno v nakládání s předmětem
vlastnického práva, a nemajetkovou újmu vyčíslila v částce 20.000,- Kč za každý
měsíc, kdy zásah do jejího vlastnického práva trval, tj. od července 2008 do
dubna 2010 včetně. Z obsahového vymezení tvrzené nemajetkové újmy jednoznačně
vyplývá, že žalobkyně požaduje odškodnit za omezení v nakládání s jejími
nemovitostmi, a tato újma jí mohla vzniknout pouze v příčinné souvislosti s
vydáním předběžného opatření o zákazu nakládání s nemovitostmi. Jen z
okolnosti, zda ve věci měl rozhodovat soud nebo správní orgán, žalobkyni jí
tvrzená újma vzniknout nemohla. Z hlediska právního posouzení, zda odpovědnostní titul představuje nesprávný
úřední postup či nezákonné rozhodnutí, je rozhodující rozlišení, zda se tvrzený
nesprávný úřední postup odrazil ve vydání, popřípadě přímo v obsahu rozhodnutí. Pokud by bylo předběžné opatření vydáno soudem, jež nemá pravomoc rozhodovat o
dané věci ve smyslu § 7 o. s. ř., mohlo by se prvotně jednat o nesprávný úřední
postup, a to při zkoumání podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř.,
který by pak vyústil ve vydání rozhodnutí, a v takovém případě je způsobilým
titulem pro uplatnění nároku na náhradu škody či újmy podle zákona č. 82/1998
Sb. právě toto rozhodnutí a nikoli předcházející nesprávný úřední postup (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009). V daném případě vedl úsudek soudu o splnění podmínek řízení k vydání
předběžného opatření, a tudíž se žalobkyně - pojmově - mohla domáhat odškodnění
jen z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoliv z postupu, který k vydání
rozhodnutí vedl (mimo to by mezi názorem soudu - zde domněle nesprávným - na
jeho pravomoc a tvrzenou újmou neexistovala příčinná souvislost, viz výše). Ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk stanoví: „Nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.“
Podle ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk, „Byla-li škoda způsobena nezákonným
rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy,
pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného
prostředku.“
Předběžné opatření je vykonatelné bez ohledu na právní moc, proto se na něj
musí aplikovat ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk, které stanoví podmínku, že
rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného
prostředku.
V posuzované věci měla být dovolatelce způsobena újma vydáním předběžného
opatření usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 7. 2008, č. j. 13 C
203/2007-231. K odvolání žalované společnosti (dovolatelky) však bylo usnesení
soudu prvního stupně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústní nad Labem,
pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 640/2008-238, jež nabylo právní moci dne 24. 9. 2008. Teprve po necelém roce (dne 24. 7. 2009) podala žalovaná společnost
podnět ke zrušení předběžného opatření z důvodu, že není dána pravomoc soudu k
projednání posuzované věci. Tento návrh soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 9. 2009, č. j. 13 C 203/2007-287, zamítl, odvolací soud však dospěl k závěru,
že ve věci není dána pravomoc obecného soudu, a usneseními ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 29 Co 392/2009-350, a 23. 3. 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, napadené
usnesení soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil, a věc postoupil
správnímu orgánu. Z obsahu spisu vyplývá, že původní rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo
nařízeno předběžné opatření, nebylo na základě řádného opravného prostředku
zrušeno ani změněno, ale bylo naopak potvrzeno. Ve svém odvolání totiž
žalobkyně námitku nedostatku pravomoci soudu nenamítala. Podnět ke zrušení
předběžného opatření, ve kterém již žalobkyně proti pravomoci soudu brojila,
nepředstavuje řádný opravný prostředek, na základě kterého by byl soud povinen
rozhodnout. Odvolací soud nicméně vzhledem ke svému názoru na povahu nároku ve
věci samé přistoupil ke zkoumání podmínek řízení, a dospěl k závěru, že není
dána pravomoc soudu k rozhodnutí věci. Následně proto zrušil usnesení soudu
prvního stupně, kterým byl podnět stěžovatelky na zrušení předběžného opatření
zamítnut, řízení zastavil a postoupil správnímu orgánu. Předběžné opatření
zaniklo ex lege, na základě ustanovení § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soud
rozhodující v kompenzačním řízení není oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení, v daném případě proto nezbývá než
konstatovat, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí splněna nebyla. Tvrzení
dovolatelky, že nezákonnost usnesení o nařízení předběžného opatření byla
vyslovena Krajským soudem v Ústí nad Labem, pak z obsahu spisu nevyplývá. Z pohledu charakteru utrpěné újmy je rovněž důležité srovnání výsledku
vyplývajícího pro poškozeného účastníka ze zrušeného rozhodnutí s výsledkem,
jímž skončilo řízení po zrušení rozhodnutí, bylo-li v něm pokračováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Odvolací
soud v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, kterým bylo v posuzované věci vysloveno, že
vymezoval-li odvolatel již od počátku řízení svůj nárok jako povinnost žalované
plynoucí ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, tedy ze vztahu
občanskoprávního, nelze závěr, že není dána pravomoc soudu rozhodnout o věci v
občanském soudním řízení dle § 7 o. s. ř., akceptovat jako správný.
Nejvyšší
soud dále uvedl, že zatímco u sporů z veřejnoprávních smluv jde o náležitý
výklad smluvních ujednání a vymezení práv a povinností, které ze smluv plynou
pro jejich účastníky, a je tedy zcela na místě, aby o těchto sporech
rozhodovaly správní orgány, u sporů z bezdůvodného obohacení jde pouze o
zjištění, zda bylo plněno na úkor jiného bez odpovídajícího právního titulu, a
jedná se o vztah občanskoprávní podléhající pravomoci civilních soudů. Není
vyloučeno, aby se civilní soudy jako otázkou předběžnou zabývaly otázkou, zda
právní titul z oblasti veřejného práva byl či nebyl dán. Na závěr proto
Nejvyšší soud uvedl, že bude na odvolacím soudu, aby se zaměřil jak na určení
relevantní právní úpravy pro posouzení vzniku smlouvy, tak popřípadě i na
charakter tvrzených nedostatků smlouvy a jejich možného dopadu na řádný vznik
smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení o
zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení bylo
přinejmenším předčasné, neboť nejprve bylo třeba, aby se soud jako otázkou
předběžnou zabýval tím, zda byl či nebyl dán právní titul. Závěr odvolacího
soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by usnesení o nařízení předběžného
opatření bylo rozhodnutím nezákonným, je tudíž správný. Odvolací soud se rovněž správně nezabýval námitkou žalobkyně směřující k
přezkumu, zda nebyla v posuzovaném řízení dána překážka věci rozsouzené, neboť
ani takový přezkum soudům v kompenzačním řízení nepřísluší. S ohledem na dosud neskončené posuzované řízení a dosud nevyjasněnou otázku,
který státní orgán bude mít v této konkrétní věci pravomoc rozhodovat, nebylo
možné ani určit charakter utrpěné újmy, nadto nedostatečně specifikované (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1684/2010). Vzhledem k nenaplnění prvotního předpokladu odpovědnosti státu za
škodu či újmu, tj. nezákonného rozhodnutí, však nebylo třeba, aby se soud dále
zabýval ostatními podmínkami, tj. vznikem nemajetkové újmy a příčinnou
souvislostí, neboť předpoklady odpovědnosti státu za škodu musí být splněny
kumulativně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Za daného procesního stavu proto ani nebylo na místě vést
žalobkyni k dalším tvrzením odůvodňujícím skutkový stav ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, je v závěru o vyloučení odpovědnosti státu zásadně
přiléhavý, pokud pak je posuzovaná věc založena na poněkud jiném skutkovém
základě - míněno zde osudem předběžného opatření nikoli v závislosti
rozhodování o žalobě samé, vyplývá nedůvodnost dovolání ze závěru o neexistenci
nezákonného rozhodnutí jako dalšího nezbytného předpokladu pro dovození
odpovědnosti státu. Nesprávný úřední postup nemůže představovat ani to, že soudce Okresního soudu v
České Lípě neoznámil příslušnému katastrálnímu úřadu zánik předběžného
opatření, jak se dovolatelka mylně domnívá, neboť taková povinnost z žádného
zákonného ustanovení, ani z § 10 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, nevyplývá. Žalobkyni nic
nebránilo v tom, aby katastrálnímu úřadu doručila rozhodnutí soudu sama (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3810/2011). Odvolací soud správně dovodil, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu
nebyly v daném případě splněny, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl
(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení
právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr.
František Ištvánek, v. r.
předseda senátu