Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, se sídlem Metodějova 7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 5 Tdo 92/2023-2190 ze dne 19. dubna 2023 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 176/2022-2121 ze dne 8. září 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 73/2019-1917 ze dne 8. února 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 39 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl obviněný stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který mu byl podle § 225 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Poškozenou obchodní společnost X soud podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
3. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil ve stručnosti tím, že v postavení statutárního orgánu jako předseda představenstva obchodní společnosti Y, poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 2. 2016, č. j. KSHK 41 INS 25787/2015-A-26, rozhodl o úpadku uvedené obchodní společnosti, nereagoval na doručené výzvy insolvenčního správce, které obsahovaly i poučení o trestněprávních následcích jejich neuposlechnutí, a to ani po opakovaném upozornění Krajským soudem v Hradci Králové dne 11. 1. 2017. Tentýž soud usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. KSHK 41 INS 25787/2015-B-74, uložil dlužníkovi Y do 7 dní od doručení tohoto usnesení protokolárně předat insolvenčnímu správci účetní a jiné doklady s položkovým členěním identifikujícím jednotlivé předávané listiny, což stěžovatel v požadovaném rozsahu rovněž neučinil. Stěžovatel dále nepředal ani kompletní účetní a daňové doklady dlužníka, personální a mzdovou agendu a úplné seznamy majetku dlužníka a nesdělil místo, kde se nachází. Doklady předložené stěžovatelem představovaly nepodložené, prosté a neucelené seznamy, z nichž insolvenční správce nemohl dovodit skutečný hospodářský stav dlužníka, umístění majetku dlužníka ani skutečnosti významné pro uplatnění práv případných věřitelů, čímž tedy mohlo dojít ke zkrácení práv případných věřitelů z důvodu nedohledání majetku dlužníka, k nemožnosti prověřování úkonů dlužníka před zahájením insolvenčního řízení a k nemožnosti vymáhání případných pohledávek a ověření jejich existence. Takto stěžovatel v rozporu s § 210 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, neposkytl insolvenčnímu správci všestrannou součinnost ke zjištění majetku dlužníka, a tedy k řádnému řešení úpadku společnosti Y tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem dlužníka a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení jeho věřitelů. Stěžovatel tak učinil přesto, že si byl vědom nezbytnosti poskytnutí součinnosti k plnění úkolů insolvenčního správce a též skutečnosti, že ke dni 26. 2. 2017 končí lhůta podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona pro odporovatelnost právních úkonů dlužníka.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel v dovolání rozporoval zejména skutkové otázky, které Nejvyššímu soudu nepřísluší v dovolání řešit. Ani se zohledněním předchozího uložení pořádkové pokuty společnosti Y podle Nejvyššího soudu nedošlo k porušení zásady ne bis in idem. Uložená pořádková pokuta 10.000 Kč za neposkytnutí součinnosti nevylučuje trestní postih. Ve věci nedošlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je stěžovateli kladen za vinu, byly naplněny. Maření výkonu funkce insolvenčního správce může spočívat i v omisivním chování. V případě stěžovatele nedošlo k porušení jeho základních práv.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (tak jak byla posouzena a učiněna soudem dovolacím jakož i soudy obecnými), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného okazování. Navíc se obecné soudy řádně a přesvědčivě nevypořádaly s námitkami stěžovatele vznesenými v rámci jeho obhajoby. Soudy měly okolnost nedostatku majetku dlužníka hodnotit ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel nejednal v úmyslu mařit výkon funkce insolvenčního správce a nijak neohrozil účel insolvenčního řízení. Bylo naopak prokázáno, že součinnost poskytoval. Správce si mohl učinit obraz o skutečné hospodářské situaci dlužníka. Soudy se nedostatečně vypořádaly s tím, že podle skutkové podstaty kladené stěžovateli za vinu je třeba jednání směřovat k bezprostřednímu ohrožení účelu insolvenčního řízení. Stěžovatel rovněž vznesl námitku nezákonného soudce v insolvenčním řízení.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje a ani zaručovat nemůže, že v řízení bude bezvýhradně akceptováno, jak na věc nahlíží účastník řízení. Uvedená práva zajišťují, že řízení bude probíhat podle předem stanovených procesních pravidel. Stěžovateli nebyl přístup k soudům upřen, v řízení mohl užít stanovené procesní nástroje spravedlivého soudního řízení. Na závěru o spravedlivém výsledku soudního rozhodování v této věci nic nemění ani námitka stěžovatele týkající se údajně nezákonného soudce v insolvenčním řízení, které není předmětem této ústavní stížnosti. Obecné soudy se náležitě zabývaly všemi okolnostmi podstatnými pro závěr o vině a trestu stěžovatele. Vyjadřuje-li stěžovatel svou nespokojenost s právními závěry, jde podle Ústavního soudu jen o pouhou polemiku, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
9. Nelze přisvědčit stěžovateli, že bylo prokázáno jeho vstřícné jednání vůči insolvenčnímu správci, jemuž na výzvy poskytoval dostatečnou součinnost. Stěžovateli je kladeno za vinu mimo jiné to, že nereagoval na doručené výzvy insolvenčního správce Insolvenční správci, v. o. s., ze dnů 27. 2. 2016, 31. 3. 2016, 20. 5. 2016, 14. 10. 2016, 1. 12. 2016, 8. 12. 2016, 21. 1. 2017 a 2. 2. 2017. Ústavnímu soudu nyní nepřísluší tyto závěry přehodnocovat. Ústavní soud také ve shodě s Nejvyšším soudem připomíná, že k trestní odpovědnosti podle § 225 trestního zákoníku postačí samotné nesplnění určité důležité povinnosti v insolvenčním řízení vůči insolvenčnímu správci, neposkytnutí tomuto náležité součinnosti (tedy omisivní jednání) nebo nátlak na něj, případně doprovázený fyzickým útokem na jeho osobu, na osobu jemu blízkou nebo na jeho majetek (komisivní jednání), aniž by muselo dojít k důsledkům z toho hrozícím, tedy k reálnému zmaření výkonu funkce insolvenčního správce a účelu insolvenčního řízení, zvláště pak ke zmaření náležitého uspořádání majetkových vztahů dlužníka k jeho věřitelům (srov. Nejvyšším soudem citované rozhodnutí č. 36/2007-II.
Sb.). V kontextu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud dodává, že se námitkou dvojího potrestání za totožné jednání (v případě pořádkové pokuty a porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku) zabýval v obdobné věci usnesení sp. zn. III. ÚS 3291/19 ze dne 27. 12. 2019, kdy dospěl k závěru, že o dvojí potrestání nejde.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již ustáleně připomíná, obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. § 125 odst. 1 trestního řádu). Hodnocení samotného obsahu důkazů je přitom ve výlučné kompetenci těchto soudů. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc revidovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Napadená rozhodnutí těmto ústavněprávním požadavkům na ně kladeným odpovídají a žádné ústavně relevantní pochybení Ústavní soud neshledal.
11. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že z rozhodnutí okresního a krajského soudu vyplývá, že se soudy zabývaly výtkami stěžovatele, vypořádaly se s nimi důsledně a dospěly přitom ke správným právním závěrům. V přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že okresní soud, krajský soud či Nejvyšší soud rozhodly způsobem, který by nerespektoval ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Ústavní soud dospěl naopak k závěru, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje své věcné výhrady a argumenty, se kterými se však již obecné soudy vypořádaly. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Nic na uvedeném závěru nemůže změnit ani nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem se obecné soudy s námitkami vypořádaly, neboť odůvodnění rozhodnutí v předmětné trestní věci považuje Ústavní soud za logická, pečlivá a přesvědčivá, přičemž v nich neshledal prvky libovůle, svévole či jiné ústavněprávní vady.
12. Protože Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu