Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Baudysové, právně zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 86, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023 č. j. 23 Cdo 2219/2023-715, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2022 č. j. 55 Co 193,194/2022- 663, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. února 2022 č. j. 19 EC 302/2012- 613, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. října 2022 č. j. 19 EC 302/2012-667 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2023 č. j. 55 Co 379/2022-69, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Štefana Demo, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastník se původně domáhal po stěžovatelce zaplacení částek 151 500 Kč s příslušenstvím, představující zádržné ze smlouvy o rekonstrukci bytu č. X a 500 000 Kč s příslušenstvím, představující sjednanou a nezaplacenou zálohu na rekonstrukci bytu č. Y. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o žalobě původně rozsudkem ze dne 18. 2. 2016 č. j. 19 EC 302/2012-298, kdy uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 137 600 Kč s úroky z prodlení a žalobu ve věci samé co do částky 513 900 Kč s úroky z prodlení zamítl. Na základě odvolání obou stran podaných proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") původně rozsudkem ze dne 15. 2. 2017 č. j. 55 Co 337/2016-378, tak, že citovaný rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku ohledně částky 137 600 Kč s úroky z prodlení potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit 13 900 Kč s úrokem z prodlení, přičemž ve zbytku výroku II, tj. ohledně částky 500 000 Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Předmětem dalšího řízení tak zůstal požadavek vedlejšího účastníka na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím dovozovaný z provádění rekonstrukce bytu č. Y u stěžovatelky. Obvodní soud výrokem I uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 429 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 21. 8. 2012 2 do zaplacení, výrokem II uložil zaplatit mu na náhradě nákladů řízení částku 289 532 Kč a výrokem III uložil stěžovatelce zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku, která bude uvedena v samostatném usnesení (následné usnesení ze dne 5. 10. 2022 č. j. 19 EC 302/2012-667). Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Obecné soudy vyšly ze závěru, že účastníci uzavřeli v souladu s ustanovením § 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), ve spojení s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), ústní smlouvu o dílo, v níž se vedlejší účastník zavázal pro stěžovatelku za úplatu provést rekonstrukci bytu č. 4 a ta se zavázala provedené práce uhradit. Vedlejší účastník prováděl stavební práce na díle od konce roku 2011, následně mu bylo pokračování v provádění díla stěžovatelkou znemožněno a po další dohodě mezi stranami vedlejší účastník prováděl práce na díle ještě do června 2012, kdy stěžovatelka definitivně odmítla za provedené práce další prostředky uhradit. Vedlejší účastník práce ukončil, stěžovatelka od něj byt č. 4 převzala a posléze nechala rekonstrukci dokončit jiným subjektem.
5. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházela, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi otázkami týkajícími se procesního práva, které stěžovatelka vznesla, soudy všech stupňů na základě vadného právního posouzení ve vztahu rozhodnutí o připuštění změny žaloby chybně vyhodnotily námitku promlčení a Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, pokud se odchýlil od své vlastní judikatury. Zásadní porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud aprobovaly postup znalce, který hodnotil důkazy, ačkoliv k tomuto je oprávněn pouze soud v konečném rozhodnutí. Nejvyšší soud označil tuto námitku za námitku procesní vady, kterou není oprávněn řešit.
8. Pokud jde o napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 10. 2022 č. j. 19 EC 302/2012-667 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023 č. j. 55 Co 379/2022-696, kterými bylo stěžovatelce uloženo zaplatit náklady státu, a to znalečné ve výši 61 831 Kč, stěžovatelka se již jednou domáhala zrušení těchto rozhodnutí ústavní stížností, která však byla pro předčasnost odmítnuta (řízení sp. zn. II. ÚS 526/23 ). Stěžovatelka namítá, že výše nákladů státu nebyla stanovena v odpovídající výši, když součástí této částky bylo i znalečné týkající se rekonstrukce bytu stěžovatelky č. X.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Podle čl. 83 je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy, je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem.
11. V nyní posuzované věci se jedná o ryze soukromoprávní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Většinově pak námitky stěžovatelky směřují proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
12. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
14. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
15. Nejvyšší soud odmítnutím dovolání neodepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47)] a odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze považovat za odpovídající požadavkům § 157 o. s. ř.
16. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není Ústavní soud povolán. Ani v námitkách stěžovatelky proti napadeným usnesením obvodního a městského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech státu, Ústavní soud žádný ústavněprávní rozměr neshledal.
17. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu