Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, č. j. 3 Tdo 197/2025-11091, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 5 To 69/2023-11007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 2 T 7/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli a jeho synovi F. V. bylo vedeno společné přípravné řízení a část řízení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Posléze došlo k vyloučení věci stěžovatele k samostatnému projednání, která byla dále vedena u městského soudu pod sp. zn. 2 T 7/2023. V obou těchto věcech byly vyhlášeny dva samostatné odsuzující rozsudky, jimiž byli stěžovatel a obviněný F. V. uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství. Za to byli odsouzeni každý k trestu odnětí svobody na 8 let s ostrahou, dále k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po 10 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a zákazu funkce prokuristy v obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 10 let. Týmž rozsudkem byl stěžovatel též zavázán k povinnosti zaplatit České republice jednak solidárně s obviněnou společností A , škodu ve výši 50 136 229 Kč a jednak samostatně škodu ve výši 375 389 Kč. Napadeným rozsudkem městského soudu bylo rozhodnuto i o obviněné právnické osobě A , ohledně které byla rovněž vyslovena vina týmž skutkem a trestným činem.
3. Zjednodušeně řečeno, předmětného zločinu se stěžovatel společně s F. V. dopustili tím, že poté, co se stali jednateli a společníky obchodní společnosti A , přijímali jejím jménem do pracovního poměru zdravotně postižené osoby, a to v úmyslu neoprávněně se obohatit. Dále zpracovali či nechali zpracovat žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, v nichž uváděli nepravdivé údaje, zejména co se týká mzdy vyplácené zdravotně postiženým zaměstnancům, a takto na podkladě 18 žádostí podaných od 31. 10. 2011 do 27. 1. 2016, v nichž deklarovali měsíční mzdové náklady na jednoho zaměstnance přesahující v naprosté většině takřka 8 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti byla zaměstnancům vyplácena čistá měsíční mzda zpravidla 2 000 Kč, vylákali od České republiky jednající Úřadem práce dotaci ve výši 50 511 618 Kč a způsobili České republice škodu v tomto rozsahu.
4. Stěžovatel napadl, stejně tak jako společnost A , rozsudek městského soudu odvoláním, F. V. ve své věci taktéž podal odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tyto dvě věci spojil a o všech třech odvoláních rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že z obou dotčených prvostupňových rozsudků zrušil všechny adhezní výroky a o nároku na náhradu škody znovu rozhodl tak, že stěžovatele, F. V. a společnost A , zavázal k solidární povinnosti nahradit České republice škodu ve výši 50 136 229 Kč stěžovatele a F. V. zavázal k solidární povinnosti zaplatit České republice na náhradě škody částku ve výši 375 389 Kč.
5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním. Nejvyšší soud rozhodl ve společném řízení i o podaném dovolání F. V. tak, že stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a dovolání F. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Stěžovatel uvádí, že soudy nesprávně zaměňují dílčí pomoc ze strany stěžovatele jeho synovi F. V. při běžných úkonech společnosti A , za jejich společné jednání, kterým se měli dopustit dotačního podvodu.
7. Soudy se dále odmítly vypořádat se stěžovatelovou obhajobou a nedůvodně neprovedly důkazy písmoznaleckým posudkem, kterým mělo být prokázáno, že podpisy na žádostech o dotace nejsou podpisy stěžovatele, nýbrž jeho syna F. V.
8. Stěžovatel dále namítá, že soudy hodnotily důkazy selektivně, a to v neprospěch stěžovatele, když záměrně přehlížely důkazy v jeho prospěch.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní tedy stěžovatel znovu polemizuje především se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl.
83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv je stěžovatel jiného názoru.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává skutkové i právní námitky stěžovatele.
12. Jde-li o hmotně právní námitky stěžovatele ohledně právní kvalifikace jeho jednání, soudy dostatečně specifikovaly, proč bylo jednání stěžovatele vyhodnoceno jako spolupachatelství, a nikoli jako účastenství ve formě pomoci. Ačkoli stěžovatel neprováděl všechny dílčí úkony osobně, byl jedním z tvůrců celého promyšleného systému vylákávání státních dotací a velmi aktivně se angažoval v jiných článcích systému. Spolu s F. V. měli stejný cíl, k němuž i s využitím společnosti A , směřovali a jehož dosáhli. Nejvyšší soud podrobně sumarizoval konkrétní činnosti stěžovatele v rámci uvedeného systému v bodě 32. napadeného usnesení a Ústavní soud na něj odkazuje. Z uvedeného vyplývá, že aktivitu stěžovatele nelze vnímat jako pouhou pomoc, nýbrž jako spolupachatelství.
13. S námitkou právní kvalifikace účasti stěžovatele na předmětném trestném jednání souvisí i další jeho námitka týkající se neprovedení písmoznaleckého posudku, jímž mělo být prokázáno, že podpisy na žádostech o dotace nebyly podpisy stěžovatele, nýbrž podpisy jeho syna F.
V. Jelikož se stěžovatel dopustil dotačního podvodu jako spolupachatel, je nerozhodné, zda žádosti podepisoval on či F. V., neboť trestnost jeho jednání není podmíněna podpisem těchto žádostí, když bylo prokázáno, že stěžovatel se angažoval v trestné činnosti mnoha jinými dílčími činnostmi. Soudy tedy správně vyhodnotily tento důkazní návrh jako zcela nadbytečný.
14. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu