Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Řípové, právně zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, 118 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2023, č. j. 1 Nc 744/2023-112, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť tvrdí, že krajský soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka vystupuje jako žalobkyně v řízení o určení dědického práva, které bylo (do napadeného usnesení krajského soudu) vedeno u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 62/2023. Je nesporné, že jeden z žalovaných v tomto řízení, JUDr. PhDr. David Řípa, působí dlouhodobě u Okresního soudu v Náchodě jako přísedící. S ohledem na tuto skutečnost dne 4. 4. 2023 okresní soud stěžovatelku informoval, že věc bude předložena Krajskému soudu v Hradci Králové k rozhodnutí o tom, zda jsou soudci Okresního soudu v Náchodě vyloučeni z projednávání věci a zda bude věc přikázána jinému věcně příslušnému soudu.
Stěžovatelka ve svém vyjádření uvedla, že nesouhlasí s vyloučením všech soudců Okresního soudu v Náchodě a přikázání věci Okresnímu soudu v Hradci Králové. Podle názoru stěžovatelky pouhá skutečnost, že žalovaný dlouhodobě vykonává u Okresního soudu v Náchodě funkci přísedícího, nepředstavuje dostatečný důvod pro vyloučení všech soudců působících u tohoto soudu. Má tedy za to, že pro uplatnění institutu tzv. delegace nutné podle § 12 odst. 1 občanského soudního řádu není dán důvod.
3. Krajský soud v Hradci Králové nyní napadeným usnesením ze dne 22. 5. 2023, č. j. 1 Nc 744/2023-112, rozhodl tak, že se věc přikazuje Okresnímu soudu v Hradci Králové. Uvedl, že mu předseda Okresního soudu v Náchodě předložil věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1 o.s.ř., neboť uzavřel, že všichni soudci působící u tohoto soudu jsou vyloučeni z rozhodování pro svůj vztah k žalovanému JUDr. PhDr. Davidu Řípovi. Žalovaný vykonává u okresního soudu funkci přísedícího, soudci jsou s ním v úzkém kolegiálním vztahu, neboť se s ním setkávají nejen na pracovišti, ale i na mimopracovních akcích.
Předseda okresního soudu také připomněl, že v řízení vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 58 C 22/2022, v němž je JUDr. PhDr. David Řípa žalobcem, již rozhodl krajský soud usnesením ze dne 28. 3. 2023 o přikázání věci z důvodu vyloučení soudců okresního soudu Okresnímu soudu v Hradci Králové. Krajský soud souhlasil s vyjádřením stěžovatelky v tom ohledu, že pouhá skutečnost, že účastník řízení je přísedícím u téhož soudu, aniž by byly zjištěny nějaké bližší osobní vztahy mezi soudci a tímto přísedícím, by k přikázání věci jinému soudu vést nemohla.
Projednávaná věc se však odlišuje v tom, že z vyjádření soudců okresního soudu plyne, že jsou mezi žalovaným a soudci i bližší vztahy než vztahy čistě kolegiální. Společně se stýkají i při mimopracovních akcích, soudci vědí o problematice probíhajícího dědického řízení žalovaného a o této kauze spolu hovořili ještě dlouho předtím, než byla podána žaloba. Z těchto důvodů krajský soud shledal, že je třeba přikázat věc jinému věcně příslušnému soudu, a to konkrétně Okresnímu soudu v Hradci Králové, neboť to navrhli dva žalovaní a již byla tomuto soudu přikázána související věc, ve které žalovaný JUDr.
PhDr. David Řípa vystupuje jako žalobce.
4. Stěžovatelka namítá, že krajský soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka považuje napadené usnesení krajského soudu za svévolné a nedostatečně odůvodněné. Namítá, že se krajský soud nevypořádal s její argumentací, ve které odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále shrnuje judikaturu Ústavního soudu týkající se posuzování nestrannosti soudců a práva na zákonného soudce.
5. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů totiž primárně směřuje, jak ostatně vyplývá z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu řízení došlo k nenapravitelnému důsledku, tzn. k zásahu do základních práv účastníků řízení. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné, tzn. ústavně excesivní (k tomu srov. např. usnesení ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 3043/19 nebo usnesení ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2890/22 a další). O takový případ však nyní nejde.
9. Ústavní soud podotýká, že nelze za žádných okolností připustit, aby ve věci rozhodoval funkčně nepříslušný soud, a to na rozdíl od situace, kdy by ve věci sice rozhodoval místně nepříslušný, ovšem věcně příslušný soud. Na dodržení věcné příslušnosti je tedy v občanském soudním řádu kladen větší důraz, než na dodržení příslušnosti místní. O tom svědčí i možnost, aby ve věci bylo místně příslušných více soudů (§ 11 odst. 2 o. s. ř.), nebo možnost delegovat věc jinému soudu téhož stupně (pouze) z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 o. s. ř.).
10. V nyní projednávané věci krajský soud aplikoval ustanovení § 12 odst. 1 o.s.ř., tzv. delegaci nutnou. Toto ustanovení říká, že pokud nemohou ve věci rozhodovat soudci příslušného soudu, neboť jsou vyloučeni, musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. Ustanovení § 12 odst. 3 potom mj. stanoví, že účastníci řízení mají právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána (v případě delegace nutné). V této věci dospěl okresní, respektive krajský soud k závěru, že jsou všichni soudci Okresního soudu v Náchodě vyloučeni z projednávání věci, a to z důvodu jejich vztahu k jednomu ze žalovaných.
Pro rozhodnutí o přikázání věci podle § 12 odst. 1 o.s.ř. přitom není nezbytné, aby mu předcházelo samostatné rozhodnutí o vyloučení soudců (srov. HROMADA, Miroslav. § 12 [Delegace]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1.). Soud však při rozhodování o přikázání věci de facto rozhoduje i o vyloučení soudců. Ve svém rozhodnutí proto musí řádně odůvodnit, proč jsou všichni soudci jinak příslušného soudu v konkrétní věci vyloučeni z projednávání a rozhodování.
11. Ústavní soud by byl oprávněn (a povinen) do rozhodnutí krajského soudu zasáhnout tehdy, pokud by shledal, že je jeho rozhodnutí svévolné. Byť lze souhlasit se stěžovatelkou v tom ohledu, že napadené usnesení krajského soudu je poměrně stroze odůvodněno, nelze uzavřít, že by se jednalo o projev svévole. Z rozhodnutí je patrné, že krajský soud zakládá závěr o podjatosti soudců Okresního soudu v Náchodě na jejich vztazích s jedním ze žalovaných, které nelze hodnotit jako pouze kolegiální. Krajský soud toto výslovně zdůrazňuje v sedmém odstavci svého usnesení.
Významná je také skutečnost, že soudci měli informace o sporech v dědickém řízení ještě předtím, než stěžovatelka podala žalobu na určení dědického práva. Pro Ústavní soud je do jisté míry relevantní také skutečnost, že související řízení, ve kterém JUDr. PhDr. David Řípa vystupuje jako žalobce, již bylo přikázáno rovněž Okresnímu soudu v Hradci Králové. Ústavní soud tedy podotýká, že je z hlediska přezkoumatelnosti žádoucí, aby odůvodnění o přikázání věci z důvodu podjatosti všech soudců toho kterého soudu bylo odůvodněno podrobněji, s bližším rozebráním konkrétních skutečností, ze kterých soud dovozuje nutnost aplikovat § 12 odst. 1 o.s.ř., než jak své rozhodnutí odůvodnil krajský soud. I přes tuto vadu však napadené usnesení krajského soudu v ústavněprávním přezkumu obstojí.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu