Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Vyhlídka Prosek s.r.o., sídlem Teplická 275/30, Praha 9, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem, sídlem Dělnická 213/12, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, č. j. 33 Cdo 606/2025-154, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla zasažena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 15 C 300/2023-98, uložil žalované stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení 51 489,93 Kč s příslušenstvím.
3. Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, č. j. 15 Co 250/2024-128, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud shledal obdobně jako obvodní soud opodstatněným právo vedlejší účastnice řízení na zaplacení doplatku podle vyúčtování za období od 18. 8. 2021 do 1. 7. 2022 a za období od 2. 7. 2022 do 31. 12. 2022. Na základě provedeného dokazování dovodil, že mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o sdružených službách dodávky plynu distančním způsobem. Obraně stěžovatelky, která tvrdila, že k platnému uzavření smlouvy mezi účastníky nedošlo, nepřisvědčil.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením (tj. nikoliv rozsudkem, jak uvádí stěžovatelka) odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.").
5. Stěžovatelka rozporuje způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil jí podané dovolání. Setrvává na názoru, že rozhodnutí městského soudu je rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2550/2024, z nějž vyplývá, že k uzavření smlouvy nemůže dojít jen odkazem na obchodní podmínky smluvní strany (v nichž jsou vymezeni účastníci smlouvy a celý její obsah) zahrnutém do smlouvy uzavřené mezi jinými účastníky, a že jen odkazem na obchodní podmínky nelze dohodnout všechna práva a povinnosti ze smlouvy. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že jeho závěry týkající se koncentrace řízení a provedení důkazů nemají oporu ve spisu a jsou též rozporné s požadavky plynoucími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2901/23 ze dne 8. 1. 2025.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu a pouze toto rozhodnutí také k ústavní stížnosti přiložila. Ústavní soud obecně podotýká, že je vázán závěrečným návrhem (petitem) ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2982/09 ze dne 3. 12. 2009, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 4268/16 ze dne 19. 9. 2017). Ústavní soud proto přezkoumal výhradně napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. K tomu si vyžádal také spis.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že se Nejvyšší soud řádně vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud, obdobně jako soud městský, v rozporu s vlastní judikaturou i judikaturou Ústavního soudu aproboval postup obvodního soudu, který v rámci opakované poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. umožnil vedlejší účastnici řízení doplňovat tvrzení a důkazní návrhy po koncentraci řízení.
11. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2901/23 , jehož se dovolává rovněž stěžovatelka, zdůraznil, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. "prolamuje" zákonnou koncentraci; proto s ní musí soudce zacházet citlivě, aby neporušil zásadu rovnosti zbraní (bod 41). Má-li být nalézací řízení standardně zkoncentrováno nejpozději do skončení prvního jednání, musí soudy plnit svoji poučovací povinnost ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) takovým způsobem, aby zákonná koncentrace skutečně nastala a její smysl mohl být zachován.
Na jednu stranu platí, že řádné poučení ze strany soudu ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je předpokladem pro zákonnou koncentraci řízení; na druhou stranu je soud při poučování omezen okamžikem koncentrace, po kterém standardně další výzvu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů nemůže účastníkům poskytovat. Ústavní soud dospěl v citovaném nálezu k závěru (bod 44), že z pohledu zásady rovnosti zbraní (a spravedlivého procesu v širším slova smyslu) není možné koncentraci řízení opakovaně prolamovat (oddalovat či obcházet) nepřiměřeným poučováním účastníků řízení podle § 118a odst. 1 a 3 o.
s. ř.
12. Požadavkům tohoto nálezu obvodní soud dostál. Důvody postupu (opakovaného poučení) obvodního soudu stěžovatelce vysvětlil již městský soud (srov. rozsudek městského soudu, body 23-24). Pro Ústavní soud je s ohledem na shora reprodukované závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2901/23 podstatné, že obvodní soud založil své rozhodnutí na skutečnostech a důkazech označených před koncentrací nyní posuzovaného řízení, což ostatně nerozporuje ani stěžovatelka. Upozorňuje-li stěžovatelka na později provedené důkazy (např. odstoupení od smlouvy ze dne 13. 12. 2022), nejedná se o důkazy, které by cokoliv měnily na učiněném skutkovém zjištění, že s vedlejší účastnicí řízení dne 3. 8. 2021 uzavřela distančním způsobem smlouvu o dodávkách plynu, a to v běžných ceníkových cenách, a nikoliv v ceně individuálního produktu, jak stěžovatelka namítala v průběhu celého předchozího řízení.
13. Stejně tak nelze nic vytknout závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání ve vztahu k tvrzení stěžovatelky týkajícímu se uzavření smlouvy. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, proč je její odkaz na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 33 Cdo 2550/2024, jehož se dovolává i nyní v ústavní stížnosti, nepřípadný. Nejvyšší soud správně konstatoval, že stěžovatelka v konečném důsledku rozporuje skutkový stav zjištěný soudy, který však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Ústavní soud k tomu dodává, že pokud stěžovatelka na základě vlastního hodnocení provedených důkazů vyvozuje jiné skutkové závěry, nejde bez dalšího dospět k tomu, že hodnocení důkazů obvodním (a potažmo městským) soudem (srov. rozsudek městského soudu, body 8-9 a 25-27) je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 391/05 ze dne 26. 9. 2005). V posuzovaném případě nejde o výjimečnou situaci, v níž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014).
14. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti představila pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry, aprobované v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.
15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal předseda senátu