Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Plevy, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2024 sp. zn. 33 Cdo 1147/2024, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2023 sp. zn. 25 Co 16/2023 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. října 2022 sp. zn. 9 C 422/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Gabriely Mužátkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 7. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") vyplývá, že Okresní soud v Kutné Hoře napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. 5. 2023 č. j. 9 C 422/2021-142, zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem specifikovaných nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3. Skutkový stav věci, jak je popsán v rozsudku krajského soudu, spočívá v tom, že předmětné nemovitosti stěžovatel žalované (nyní vedlejší účastnice), která je jeho neteří, daroval smlouvou ze dne 18. 12. 2019. Dopisem ze dne 1. 9. 2021 svůj dar odvolal pro nevděk obdarované. Nevděk a hrubé porušení dobrých mravů spatřoval stěžovatel v tom, že vedlejší účastnice, které v průběhu let poskytoval i finanční dary, se spolu se svými sourozenci rozhodla prodat dům čp. X ve V., do něhož se v minulosti nastěhoval, aby mohl pečovat o svou matku a o svou tehdy nemocnou sestru (matku žalované). Dům čp. X ve V. vlastnila sestra stěžovatele, která v roce 2016 zemřela, a před smrtí dům převedla na své tři děti (vedlejší účastnici a její sourozence Daniela a Petra Mužátkovi). Spoluvlastníci domu čp. X nemají potřebu tento svůj dům užívat (vlastní jiné domy) a nechtějí se nadále podílet na jeho údržbě. Stěžovatele vyzvali, aby se do 1. 9. 2021 z domu vystěhoval do zrekonstruovaného bytu na adrese XX, který stěžovatel vedlejší účastnici daroval a na jehož rekonstrukci se i finančně podílel, např. vybíral kuchyňskou linku i zařizovací předměty. Finanční spoluúčast na rekonstrukci uvedeného bytu stěžovatel zdůvodnil tím, že v bytě nechtěl bydlet, nýbrž ho chtěl pronajímat. Z domu ve V. se odmítá odstěhovat s poukazem na svůj nepříznivý zdravotní stav. Stěžovatel odvolal dar ze shodných důvodů (pro "hrubý a nevybíravý" nátlak směřující k tomu, aby se vystěhoval z domu ve V.) znovu v písemnosti z 9. 3. 2022.
4. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro odvolání daru podle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Skutečnost, že se vedlejší účastnice rozhodla prodat svůj spoluvlastnický podíl na domě čp. X ve V., ve kterém stěžovatel bydlí, nevyhodnotil jako jednání zjevně porušující dobré mravy za situace, kdy vedlejší účastnice stěžovateli nabídla možnost bydlení v zrekonstruovaném bytě, který jí dříve daroval. Dovodil, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby se o dům čp. X nadále starala, vynakládala prostředky na jeho údržbu případně, aby proti své vůli setrvávala ve spoluvlastnictví.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud vykládá § 237 o. s. ř. velmi restriktivně. Třebaže to není v samotném dovolání uvedeno výslovně, obsahuje požadavek, aby zjevnost porušení dobrých mravů přece jen dokazována byla, a to šířeji, než jak se podává v Nejvyšším soudem odkazovaném rozhodnutí. Restriktivní výklad možnost odvolání daru podle přesvědčení stěžovatele poškozuje dárce a zvýhodňuje obdarovaného, neboť soudy nepřihlížely k tomu, v jakém konkrétním místě se děj odehrával. Stěžovatel se v domě, v němž si přál dožít, staral nejprve o svou matku, babičku obdarované a také o její matku, neboť to pokládal za povinnost vzhledem k pokrevním vztahům k oběma ženám. Také obdarovanou (a její sourozence) považoval za pokrevní příbuzné a spoléhal na to, že dodrží sliby, že ho v domě nechají dožít. Darovací smlouva jistě není synallagmatický vztah, stěžovatel nepokládal za nutné pojistit si dožití zřízením věcného břemene v domě, o němž se vede žaloba o vyklizení. Teprve ve chvíli, kdy byt převedl a kdy na jeho rekonstrukci a vybavení byly spotřebovány jeho vlastní úspory, se dozvídá, že ho v domě potomci jeho sestry dožít nenechají a chtějí ho přestěhovat do bytu, v němž jeho právní postavení bude více jak nejisté.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. například nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
10. Nejvyšší soud, který rozhodoval v poslední instanci, dospěl k závěru, že v posuzované věci se odvolací soud všemi pro věc rozhodnými okolnostmi z hlediska objektivního i subjektivního zabýval. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování vedlejší účastnice vůči stěžovateli nebylo - vzhledem ke všem okolnostem případu - objektivně způsobilé mu zjevně ublížit a nejsou tak splněny podmínky pro odvolání daru pro nevděk, není zjevně nepřiměřená. Vyložil, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu.
Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené proto neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně, samo o sobě postačuje k revokaci
11. Ve světle výše naznačených úvah je neopodstatněná stěžovatelova námitka, že obecné soudy nehodnotily jednání vedlejší účastnice řízení po obdarování jako jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru lze poukázat na ústavní princip nezávislosti soudů, z něhož vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Postupují-li obecné soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 občanského soudního řádu respektovány.
Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pakliže soudy neshledaly, že by bylo prokázáno jednání vedlejší účastnice řízení vůči stěžovateli jako jednání v rozporu s dobrými mravy, nelze v jejich autonomním rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Těžištěm ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, který se jejím prostřednictvím domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu