Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Kupsy, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo, sídlem Mendlova 3, Břeclav, sídlem Pasohlávky 199, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 34/2023-30 ze dne 16. 5. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 153/2021-52 ze dne 26. 1. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel je správcem konkursní podstaty úpadce (Zemědělské družstvo, sídlem Mendlova 3, Břeclav). Úpadce byl původně registrován v registru vinic jako pěstitel na vinici ve viniční trati Ritopeky v katastrálním území Charvátská Nová Ves v obci Břeclav. V roce 2000 začal vinici na základě smlouvy s úpadcem užívat jiný pěstitel (dále jen "nájemce"), který se nechal zapsat jako pěstitel do registru vinic. Po vyhlášení úpadku nechal stěžovatel zapsat do soupisu majetku úpadce právo registrace k vinici. Nájemce podal vylučovací žalobu, kterou soud zamítl s odůvodněním, že vinice zanikla.
2. Nájemce i stěžovatel se poté obrátili na Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Ten rozhodnutím vydaným 2. 12. 2020 vyhověl žádosti nájemce o zrušení registrace vinice (výrok I) a zamítl žádost stěžovatele o převod registrace na úpadce (výrok II). Ministerstvo zemědělství (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítlo a potvrdilo jej.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl. Krajský soud konstatoval, že když vinice zanikla (není již několik let zemědělsky obhospodařovaná), není důvod, aby byla v registru vinic evidována v rozporu s realitou, a proto nelze vyhovět žádosti, aby byla registrace nájemce jakožto pěstitele nahrazena registrací úpadce. Vysvětlil, že i samostatné právo opětovné výsadby je podmíněno existencí vinice. Podotkl, že proti druhému důvodu zamítnutí žádosti (neprokázání právního titulu k užívání pozemků) stěžovatel nijak nebrojil, a rozhodnutí vedlejšího účastníka by tedy už jen z toho důvodu v soudním přezkumu obstálo. Z vlastních podání stěžovatele navíc plyne, že titul užívat pozemky, na nichž se vinice nacházela, neměl. Krajský soud také vysvětlil, že zamítnutí vylučovací žaloby a zapsání vinice (či práva k vinici) do soupisu majetkové podstaty úpadce nemělo na veřejnoprávní režim registrace vinice dopad. Vyložil také, proč nepovažoval za důvodnou námitku směřující proti účastenství nájemce v části správního řízení.
4. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu. Nepřisvědčil úvaze, že by právo žádat o povolení opětovné výsadby révy bylo nezávislé na existenci samotné vinice. Smyslem registru vinic je zachytit reálný stav, takže podle Nejvyššího správního soudu není důvodné zapisovat pěstitele k vinici, která dříve kvůli neobhospodařování zanikla. Právo související s vinicí (tj. právo žádat o povolení opětovné výsadby) nemůže nahradit skutečnost, že vinice jako taková přestala splňovat definiční znaky vinice, a proto zanikla. Ze zamítnutí vylučovací žaloby nájemce a soupisu práva registrace k vinici do konkursní podstaty nelze ani podle Nejvyššího správního soudu dovozovat splnění podmínek pro zápis do registru upravených veřejnoprávními předpisy. V části týkající se účastenství ve správním řízení se věcně nezabýval obsahem námitek, protože kasační stížnost v této části představovala jen zopakování argumentace obsažené už v žalobě a vypořádané krajským soudem.
5. Stěžovatel spatřuje právní podstatu věci v tom, zda měl být v registru vinic zapsán jako pěstitel úpadce nebo nájemce. Správními orgány a správními soudy řešená otázka existence vinice měla být řešena až následně. Nájemcovo právo k vinici se po omezenou dobu odvozovalo od práva úpadce a po uplynutí této doby mělo na úpadce opět přejít. Nájemce byl registrován jako pěstitel v době, kdy byla vinice ve stejném stavu, jako se nachází nyní, takže podle stěžovatele je argument "zánikem vinice" zcela nesmyslný. Usiluje ostatně právě o to, aby mu svědčilo právo opětovné výsadby, jelikož vinice sama byla dlouhodobě téměř zcela vyklučená.
6. Krajský soud nesprávně vyložil, že je existence vinice podmíněna zemědělským obhospodařováním pozemku. Obhospodařování zjevně míří jen na obhospodařování keřů vinné révy. Stěžovatel proto považuje za nelogický výklad zákona přijatý správními soudy, že po vyklučení vinice musí pokračovat její (libovolné) zemědělské obhospodařování, když se přitom za vinici považuje též vyklučená vinice, k níž dosud nebylo přiznáno právo opětovné výsadby. Druhý požadavek definovaný správními soudy, totiž prokázání právního titulu k užívání pozemku, nemá podle stěžovatele vůbec žádnou oporu v zákoně. Zákon podle stěžovatele nevyžaduje, aby pěstitel udržoval užívací vztah k pozemku, pokud hodlá požádat o přiznání práva opětovné výsadby u vyklučené vinice. Výklad zákonné úpravy provedený správními soudy označuje stěžovatel za projev libovůle, který odporuje kogentním ustanovením zákona a narušuje právní jistotu, navíc závěry správních soudů označil za nedostatečně odůvodněné.
7. Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval částí jeho argumentace v kasační stížnosti vztahující se k aktivní legitimaci nájemce ve správním řízení, a to s odkazem na své usnesení č. j. 10 As 181/2019-63 ze dne 30. 6. 2020 (publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS). Stěžovatel tvrdí, že v kasační stížnosti shrnul obsah své argumentace v žalobě, nelze ale tvrdit, že v ní předložil jen argumentaci totožnou s obsahem žaloby.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
10. Stěžovatelovu námitku, že mu byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odepřen přístup k soudu tím, že se Nejvyšší správní soud nezabýval částí jeho kasační argumentace, shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou. Těžiště správně soudního přezkumu leží v řízení před krajským soudem jako soudem nalézacím. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 soudního řádu správního). Z toho plyne, že pokud kasační stížnost pouze opakuje námitky uplatněné už v žalobě, aniž by brala v potaz jejich vypořádání ze strany krajského soudu a reagovala na něj, neopírá se o přípustné důvody kasační stížnosti, vymezené § 103 odst. 1 soudního řádu správního ? to je podstatou ustáleného právního názoru Nejvyššího správního soudu, vyjádřeného v odkazovaném usnesení č. j.
10 As 181/2019-63. Ústavní soud v minulosti neshledal porušení práva na soudní ochranu v případech, kdy došlo k odmítnutí kasační stížnosti nebo nevypořádání části její argumentace odůvodněnému podle právě uvedených východisek (např. usnesení o zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností ve věcech sp. zn. II. ÚS 1852/22 ze dne 22. 11. 2022 nebo sp. zn. II. ÚS 2349/23 ze dne 13. 9. 2023, naopak ale viz nález sp. zn. IV. ÚS 623/23 ze dne 14. 5. 2024).
11. Vzhledem k tomu lze souhlasit s Nejvyšším správním soudem, že stěžovatel v kasační stížnosti (tu si Ústavní soud vyžádal spolu s žalobou ze spisů vedených správními soudy) nijak nereagoval na vypořádání jeho námitky, které poskytl krajský soud v bodech 13 až 20 (viz zejména body 19 až 20). Krajský soud jednak odůvodnil, proč byl, přímo či nepřímo, na svých právech dotčen i nájemce vinice a svědčilo mu tak podle správního řádu postavení účastníka řízení, jednak konstatoval, že správním soudům ani správním orgánům nepřísluší hodnotit, čeho se měl jako účastník řízení racionálně domáhat nebo čeho se ve skutečnosti domáhal, když procesně relevantní projevy jeho vůle směřovaly jasně ke zrušení registrace vinice jako takové.
V kasační stížnosti (v části VII, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti sám poukazuje) pak stěžovatel znovu opakuje, že zájmem nájemce bylo (a mohlo být) jen dosáhnout svého výmazu jako pěstitele z registru vinic, aniž by se s předchozí právní úvahou krajského soudu jakkoli vypořádával. Za takového stavu nelze v závěru Nejvyššího správního soudu spatřovat exces vedoucí k porušení práva na soudní ochranu. Argumentaci "odlišnou" od žaloby v kasační stížnosti k této otázce nenachází ani Ústavní soud.
12. Co se potom týče zbytku stěžovatelovy argumentace, napadá ve své podstatě výklad podústavního práva, k němuž dospěly správní soudy. Rozporuje jejich interpretaci § 3 písm. c) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění účinném ke dni zahájení správního řízení o žádosti úpadce, a to konkrétně co do požadavku zemědělského obhospodařování vinice, u níž došlo k vyklučení, pro to, aby byla nadále považována za vinici ve smyslu uvedeného ustanovení zákona.
13. Ústavnímu soudu nenáleží přezkoumávat správnost výkladu, který zaujaly správní soudy, v podústavní rovině jako další soudní instance. Posoudil však, že odůvodnění, kterým Nejvyšší správní soud a před ním krajský soud výklad zákona podepřely, obstojí z hlediska ústavněprávních požadavků na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud v něm nespatřuje libovůli, jelikož řádně odůvodněné úvahy správních soudů směřovaly k racionálnímu uchopení účelu a smyslu zákonné úpravy, a není ani zřejmé, že by se jejich výklad protivil jiným kogentním podústavním normám nebo narušoval právní jistotu, jak tvrdí stěžovatel.
14. Správní soudy se specificky vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že § 3 písm. c) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, nevyžaduje zemědělské obhospodařování vinice. Krajský soud zdůraznil (viz zejm. body 27 a 28 jeho rozsudku), že v terénu bylo zjištěno jen částečné vyklučení a následné zpustnutí celého pozemku. Z pohledu smyslu daného zákonného ustanovení krajský soud vysvětlil, že jde o ustanovení usilující o zjednodušení režimu pro vyklučenou vinici, jež má být pěstitelem znovu osázena; nemíří však na to, aby byla v registru vinic nadále jako vinice vedena půda, která leží léta ladem, bez zájmu pěstitele a zpustlá. Argumentuje-li v ústavní stížnosti "logikou postupu správce konkursní podstaty", pak Ústavní soud poukazuje na to, že (veřejnoprávní) smysl a účel registru vinic je zjevně odlišný, jak ostatně příhodně konstatoval už krajský soud v bodě 24 svého rozsudku.
15. Co se týče námitky směřující proti požadavku prokázání právního titulu k užívání pozemku, poukazuje Ústavní soud na závěr Nejvyššího správního soudu v bodě 18, že stěžovatel proti němu nebrojil v žalobě proti správnímu rozhodnutí. Vzhledem k subsidiární povaze řízení o ústavní stížnosti může stěží dohánět nedostatek své procesní aktivity před Ústavním soudem (k materiální stránce subsidiarity ústavní stížnosti viz obecně např. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, bod 17).
16. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu