Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem, se sídlem v Brně, proti příkazu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 12/2008 ze dne 30. března 2012, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podanou dne 1. června 2012 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného příkazu. Tím bylo nařízení dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. Má za to, že příkaz jakož i předchozí postup obecného soudu jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 39/2009-1170 ze dne 7. prosince 2009, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výši 500.000 Kč a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let, podal návrh na obnovu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 12/2008-1478 ze dne 12. ledna 2012 byla obnova řízení povolena. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost. Současně byl usnesením z téhož dne odložen na dobu do pravomocného rozhodnutí o obnově řízení výkon trestu, který mu byl uložen prve uvedeným rozsudkem. Ke stížnosti státního zástupce bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 19/2012-1531 ze dne 15. března 2012 zrušeno usnesení povolující obnovu řízení a nově byl návrh na obnovu řízení pro absenci důvodů zamítnut.
3. Stěžovatel namítá, že aniž by mu některé z uvedených usnesení bylo doručeno a aniž by mu po právní moci zamítavého usnesení soudu druhého stupně byla doručena nová výzva k nástupu výkonu trestu, bylo napadeným příkazem policejnímu orgánu nařízeno dodat stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. O napadeném příkazu se stěžovatel dozvěděl v okamžiku zadržení policejním orgánem dne 3. dubna 2012 ve večerních hodinách. Stěžovatel tedy má jednoznačně za to, že obecné soudy nedostály ustanovením § 62 a násl. ve spojení s § 137 odst. 4 trestního řádu, zavazující k doručení usnesení. Stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 1231/11
(ze dne 8. prosince 2011) s tím, že zejména Vrchní soud v Olomouci neměl opomenout doručit zamítavé usnesení ohledně obnovy řízení, které tím nabylo právní moci a zapříčinilo i zrušení suspenzivní podmínky obsažené v odkladném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2012 a obnovilo účinnost původní výzvy k nástupu výkonu trestu odnětí svobody.
4. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud stížnost projednal mimo pořadí, ve kterém jej obdržel. Na základě napadeného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, který v současnosti vykonává, a to ve Věznici Kuřim, může být vystaven v nejbližší době trestnímu stíhání pro přečin maření úředního výkonu a vykázání. Pokud bude napadený příkaz k dodání do výkonu trestu skutečně shledán protiústavním, narůstá dále každým dnem výše škody, k jejíž úhradě bude stát stěžovateli za nesprávný úřední postup povinen.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na přednostní projednání mimo pořadí. K takovému postupu ovšem Ústavní soud neshledal důvod. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že je takový postup zcela výjimečným a bývá aplikován zpravidla jen v případech namítaných průtahů v řízení ( sp. zn. II. ÚS 284/04
, N 123/34 SbNU 269) a v případech omezení osobní svobody vazbou ( sp. zn. II. ÚS 198/04
, N 73/33 SbNU 225). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná a stěžovatelovy důvody rozhodně nejsou natolik relevantní, aby byly způsobilé změnit praxi Ústavního soudu.
6. Ve vztahu k vlastní ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví ( sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti ( sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva ( sp. zn. III. ÚS 671/02
, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy ( sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 12/2008 Ústavní soud zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 19/2012-1531 ze dne 15. března 2012, kterým bylo ukončeno řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, bylo doručeno jeho obhájci, JUDr. Martinovi Klimo, dne 26. března 2012. To zcela odpovídá pravidlu obsaženému v § 62 odst. 2 trestního řádu, že se písemnosti doručují pouze obhájci obviněného, má-li jej, a nemá-li na základě doručované listiny obviněný sám něco konat. Ustanovení § 137 odst. 4 trestního řádu není k tomuto pravidlu speciální normou, neboť toliko reaguje na okruh osob oprávněných podat podnět k rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, který není omezen toliko na strany řízení. V každém případě se nález sp. zn. III. ÚS 1231/11
týká zcela jiné situace, než je nyní posuzována.
9. Pokud jde o skutečnost, že stěžovatel v daném případě nebyl před vydáním napadeného příkazu soudem vyzván k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, tak z úpravy obsažené v § 321 odst. 3 trestního řádu plyne, že ne v každém případě musí taková výzva předcházet vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody. I kdyby snad ve stěžovatelově případě nebyly podmínky pro nevydání předchozí výzvy k dobrovolnému nástupu výkonu trestu, tak by sama tato skutečnost nemohla relevantně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, které již byly legitimně omezeny odsuzujícím rozsudkem.
10. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu