Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 204/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele JUDr. P.P., zastoupeného advokátem JUDr. A.K., o ústavní stížnosti, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svým návrhem domáhal vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud zakázal Krajskému obchodnímu soudu v Praze, aby v porušování práv a svobod, spočívajícím v zamezení přístupu k obchodnímu rejstříku, pokračoval. Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že v souvislosti se zastupováním klienta se v září roku 1995 obrátil na obchodní rejstřík, vedený tehdy u Obvodnímu soudu pro Prahu 1, a v souladu s ustanovením § 27 odst. 1 Obchodního zákoníku požádal o nahlédnutí do sbírky listin přesně specifikované vložky.
Jeho žádost však byla odmítnuta. Postupně se dále obrátil na předsedy Obvodního pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a posléze i na Ministerstvo spravedlnosti, avšak bezvýsledně. Dále se domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 7 vydání rozhodnutí o určení, že obchodní rejstřík vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 je přístupný, že žalobce má právo do něho nahlížet a pořizovat z něho opisy a výpisy, že na požádání lze žalobci z obchodního rejstříku vydat úřední opis či kopie listin, jež dokládají skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku 1
II. ÚS 204/96 zapsány. Kromě toho se domáhal vydání předběžného opatření a zajištění důkazů, avšak tyto návrhy byly usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 12. 1995, čj. Nc 1113/95-10, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, čj. 25 Co 95/96-17, zamítnuty. Konečně po nabytí účinnosti zákona č. 142/1996 Sb., se obrátil na obchodní rejstřík, vedený již Krajským obchodním soudem v Praze, taktéž se žádostí o umožnění přístupu ke sbírce listin, avšak i v tomto případě byl odmítnut. Protože rozhodnutí o omezení přístupu k listinám uloženým ve sbírce listin obchodního rejstříku, o zamezení nahlédnout do nich a o znemožnění pořizovat z nich opisy a výpisy, s odkazem na nezbytnost splnění podmínky, že jsou pro to vážné důvody a že jde o oprávněné zájmy toho, kdo je v obchodním rejstříku zapsán, považuje stěžovatel za zásah orgánu veřejné moci, kterým byla porušena jeho Ústavou i zákonem zaručená práva obsažená v čl.
17 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v ustanovení § 27 a § 27a Obchodního zákoníku, domáhá se uložení zákazu krajskému obchodnímu soudu pokračovat v porušování uvedených základních práv. Konečně stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatoval, že v dané věci jde o odmítnutí práva, které svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, a že byla splněna podmínka 1 roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele spolu se všemi přílohami předloženými právě stěžovatelem a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, neboť je to norma vyšší právní síly, tj. obchodní zákon, která v ustanovení §§ 27 a 28 jasně identifikuje, co je předmětem zápisu tvořícího veřejný seznam.
Proto také nelze dovodit z normy nižší právní síly, kterou je Instrukce ministra spravedlnosti ČR ze dne 30. 8. 1993, čj. 1068/1993-OOD, že tímto veřejným seznamem jsou i údaje, tvořící tzv. rejstříkový spis, jehož zpřístupnění se stěžovatel snaží docílit, aniž by byl účastníkem řízení dle § 200a a násl. o.s.ř. Jinými slovy, jestliže dle ustanovení §§ 27 a 28 Obchodního zákoníku a na to navazující úpravu § 180 a 181 citované 2
II. ÚS 204/96
Instrukce ministra spravedlnosti se zapisují v rejstříkové složce jen údaje dle § 28 cit. zák., pak pouze tyto údaje mohou mít povahu veřejného seznamu a lze je zpřístupnit i stěžovateli, zatímco listiny tvořící součást tzv.rejstříkového spisu a týkající se zapisovaného nebo zapsaného subjektu, jen stěží mohou být veřejným seznamem, zvláště mohou-li takové údaje tvořit i předmět obchodního tajemství. Protože v znepřístupnění tzv. rejstříkového spisu nebylo shledáno porušení ustanovení § 27 a 28 obchodního zákona, nemohlo dojít ani k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv či svobod, zejména jestliže není zpochybněna sama ústavnost těchto zákonných ustanovení a navíc jestliže ani porušení zákona automaticky nezakládá i protiústavnost.
Z důvodů shora uvedených byl návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut jako zjevně neopodstatněný. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 27. 8. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR