Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 28 Cdo 1352/2024-240, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2023 č. j. 11 Co 193/2023-204 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. srpna 2023 č. j. 37 C 253/2015-162, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Slezského zemského muzea, sídlem Nádražní okruh 669/31, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy a dále v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka jako žalovaného uzavřít s ní dohodu o vydání ve výroku vyjmenovaných movitých věcí (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II.). Zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), a dospěl k závěru, že žaloba je za stávající skutkové situace nedůvodná. U stěžovatelky není splněn základní hmotněprávní předpoklad daný § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., a sice že je vlastníkem nemovité věci [pozemku p. č. 190/1, jehož součástí je budova č. p. 171, v k. ú. Opava - město (dále "předmětná nemovitost" nebo "nemovitost")], ve které byly umístěny předmětné movité věci s ní funkčně související, anebo že by jí tato nemovitá věc podle zákona byla vydána.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Krajský soud poukázal na to, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 252/2015 byl dne 25. 5. 2022 vydán rozsudek, kterým byla ve spojení s potvrzujícím rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 11. 2022 č. j. 57 Co 212/2022-266, s účinky právní moci ke dni 5. 1. 2023, zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatelka je vlastníkem předmětné nemovitosti. Podmínky podle § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. tak nebyly splněny. Stěžovatelka není vlastníkem nemovité věci, s níž měly funkčně souviset v žalobě vyjmenované věci movité, je jím Moravskoslezský kraj. Krajský soud poukázal na to, že závěry okresního soudu korespondují se závěry aktuální judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. 28 Cdo 3274/2023).
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci krajským soudem při posuzování nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka k vydání předmětných movitých věcí spojuje s námitkami dožadujícími se přezkumu pravomocně skončeného řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Takové námitky v předmětné věci postrádají přiléhavost již jen proto, že jimi není naplněna obecná podmínka obsažená v § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Výtku brojící proti postupu krajského soudu (a také okresního soudu), který nepřerušil řízení v předmětné právní věci až do skončení stížnostního řízení u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), pak stěžovatelka vymezuje toliko jako vadu řízení, která ve svém důsledku zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces.
K vadám řízení Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným. O takový případ však v projednávané věci nejde.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud a krajský soud posoudily nesprávně právní otázku, zda je možno ve věci meritorně rozhodnout bez znalosti výsledku řízení o určení vlastnictví k nemovité věci, které je s předmětem řízení v této věci (ohledně movité věci) esenciálně spjato a jde tedy o (prejudiciální) významnou otázku. Proto ve svém dovolání namítala, že řízení je stiženo vadou nesprávného právního posouzení výše uvedené procesní otázky. Nejvyšší soud však rozhodl formalisticky, když uzavřel, že v dovolání absentuje explicitní vymezení důvodů dovolání, podle stěžovatelky však tyto jednoznačně z dovolání plynuly.
6. Stěžovatelka ve svém dovolání namítala, že okresní a krajský soud dospěly k nesprávnému právnímu, resp. přinejmenším předčasnému závěru. Okresní soud nebyl oprávněn o věci meritorně rozhodnout, jelikož zde byl dán důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V předmětné věci závisí posouzení nároku stěžovatelky na skutečnosti, zda stěžovatelce bude vydán předmětný pozemek. Tuto otázku nebyly soudy, které rozhodovaly v této věci, oprávněny řešit, neboť byla předmětem jiného řízení a nyní je řešena před ESLP.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že ESLP doposud o podané stížnosti nerozhodl, a je tedy dána možnost, že stížností napadená rozhodnutí budou zrušena a věc bude vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud by se tak stalo a pokračovalo by se v řízení o předmětné nemovitosti a v tomto řízení bylo rozhodnuto o vydání předmětného pozemku, nastala by absurdní situace. Na jedné straně by zde existovalo právo stěžovatelky na vydání movitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, na druhou stranu by však řízení o jejich vydání bylo skončeno zamítnutím žaloby, proti kterému by neexistoval žádný opravný prostředek, a to ani opravný prostředek mimořádný. Vzhledem k uvedenému má stěžovatelka za to, že obecné soudy nebyly oprávněny o věci meritorně rozhodnout, ale byly povinny řízení přerušit. Pokud tak neučinily, trpí jejich rozhodnutí vadou, která má za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Okresní a krajský soud odepřely stěžovatelce právo na spravedlivé rozhodnutí o jejím nároku soudem, když rozhodovaly v době, kdy nebylo postaveno najisto, zda stěžovatelce nárok svědčí či nikoli, přičemž Nejvyšší soud toto posvětil.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že v projednávané věci jde s ohledem na restituční povahu věci o výjimečný případ, v němž přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného rozhodnutí o stížnosti k ESLP odůvodňovala obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádné tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno. Nejvyšší soud se striktně jazykovým výkladem zákona dopustil přepjatého formalismu, když se odmítl zabývat posouzením otázky procesního práva se značně formalistickým odůvodněním. Nejvyšší soud se omezil pouze na konstatování, že nebyly splněny předpoklady dovolání. Takový postup je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na historické souvislosti.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se pouze s formalistickým odůvodněním odmítl zabývat posouzením výše uvedené otázky procesního práva týkající se přerušení řízení, kterou stěžovatelka v dovolání uplatnila.
13. Ústavní soud poukazuje na to, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22 ).
14. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
15. V předmětné věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně vyložil, že stěžovatelka v dovolání podaném podle § 237 o. s. ř. nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí krajského soudu závisí. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že námitky stěžovatelky směřující proti postupu krajského soudu (a i okresního soudu), který nepřerušil řízení v přítomné právní věci až do skončení stížnostního řízení u ESLP, stěžovatelka vymezuje toliko jako vadu řízení, která ve svém důsledku zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces [stěžovatelka ve vztahu k argumentaci ohledně probíhajícího stížnostního řízení ani nespecifikovala, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (jak výslovně stěžovatelka uvedla), jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění stěžovatelky, Nejvyšší soud odchýlit]. Námitky směřující proti procesnímu pochybení odvolacího soudu samostatně přípustnost dovolání nezakládají a současně jejich prostřednictvím nelze uplatnit zákonný dovolací důvod. Jediným způsobilým dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, shledá-li z jiných důvodů dovolání přípustným, přičemž v předmětné věci o takový případ nejde.
16. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť ve svém dovolání řádně nevymezila důvod dovolání, ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
17. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že posouzení žalobou uplatněného nároku na vydání předmětných movitých věcí závisí na tom, zda jí bude vydána předmětná nemovitost v jiném řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 252/2015. Soudy nižších instancí proto měly v nyní posuzované věci vyčkat na výsledek řízení o její stížnosti projednávané před ESLP. Krajský soud v posuzované věci přisvědčil okresnímu soudu, že pro vydání žalobou vymezených movitých věcí není splněna jedna ze základních podmínek uvedená v § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., že nemovitá věc, se kterou žalobou požadované movité věci (zřejmě) funkčně souvisely, se nachází ve vlastnictví stěžovatelky, nebo se jí podle citovaného zákona vydává.
Soudy přitom shodně poukázaly na to, že žaloba na určení vlastnického práva státu k předmětné nemovitosti ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., byla pravomocně zamítnuta v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 252/2015. S uvedenými závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud. V napadeném usnesení dovodil, že v poměrech projednávané věci nelze procesnímu postupu krajského soudu, který řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. - shodně jako okresní soud - nepřerušil a o věci dovoláním napadeným rozsudkem meritorně rozhodl, nic vytknout.
18. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovodil, že vyšel-li krajský soud v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. z pravomocného rozhodnutí týkajícího se otázky, která má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu v předmětné věci (otázka vlastnického práva k předmětné nemovitosti), nepostupoval nepřiměřeně. Protože podáním stížnosti k ESLP nedochází k odložení právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v budoucnu) přezkoumáno soudem cestou stížnosti k ESLP. Nejvyšší soud připomněl, že občanské soudní řízení (navzdory podané stížnosti) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když bylo napadeno uvedenou stížností) závazné pro účastníky řízení, popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné z něho vycházet. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že v případě konstatování porušení některého z práv zaručených Úmluvou může být zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. V nyní posuzované věci tak nejde o výjimečný případ, kdy by přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odůvodňovala obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům v situaci, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že z úřední činnosti je mu známo, že usnesením ze dne 14. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 223/24 byla odmítnuta ústavní stížnost téže stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023 č. j. 28 Cdo 3274/2023-562. Nejvyšší soud přitom v uvedeném rozhodnutí dospěl ke shodným závěrům jako v nyní posuzované věci. Přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu neuplatnila a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké nedostatky.
19. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu