USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby: 44941439, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalovanému Slezskému zemskému muzeu, se sídlem v Opavě, Nádražní okruh 669/31, identifikační číslo osoby: 00100595, zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 253/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2023, č. j. 11 Co 193/2023-204, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Marka Urbiše, advokáta se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2023, č. j. 37 C 253/2015-162, výrokem I zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání ve výroku specifikovaných movitých věcí (dále „předmětné movité věci“), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 16.940,- Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 11 Co 193/2023-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8.113,-Kč (výrok II).
3. Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že pro vydání žalobou vymezených movitých věcí není splněna jedna ze základních podmínek uvedená v ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a sice, že se nemovitá věc (pozemek parc. č. 190/1, jehož součástí je budova č. p. 171, v katastrálním území Opava-město – dále „předmětná nemovitost“ nebo „nemovitost“), se kterou žalobou požadované movité věci (zřejmě) funkčně souvisely, nachází ve vlastnictví žalobkyně, nebo se jí podle citovaného zákona vydává. Soudy nižších stupňů přitom shodně uvedly, že žaloba na určení vlastnického práva státu k předmětné nemovitosti ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. byla pravomocně zamítnuta v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 252/2015.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolací argumentaci založila na rekapitulaci řízení, v němž bylo rozhodováno o určení vlastnického práva státu dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž z ní akcentovala, že nikdy nepozbyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti, a tudíž se domnívá, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Podotkla, že její žaloba na určení vlastnického práva státu k nemovitosti byla rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 5. 2022, č. j. 10 C 252/2015-220, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2022, č. j. 57 Co 2012/2022-266, zamítnuta, a proto se obrátila na Evropský soud pro lidská práva se stížností, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Jestliže v projednávané věci soudy nižších stupňů přistoupily k vydání meritorního rozhodnutí dříve, než o podané stížnosti rozhodne Evropský soud pro lidská práva, zasáhly tak dle názoru žalobkyně do principu res iudicata. Vyjádřila přesvědčení, že zmíněný princip byl zneužit v neprospěch žalobkyně, neboť postupem soudů nižších instancí byla nastolena překážka pro uplatnění práv, o kterých má být teprve v budoucnu rozhodnuto. Žalobkyně by se dle svého mínění totiž již nemohla domoci svých práv ve vztahu k předmětné nemovitosti, která by zůstala v držení státu. Má za to, že soudy nižších stupňů aplikovaly zákon č. 428/2012 Sb. formalisticky, a tím i zcela v rozporu s judikatorní praxí Ústavního soudu. Namítá také, že postup soudů nižších stupňů, které přítomné řízení nepřerušily do skončení stížnostního řízení před Evropským soudem pro lidská práva, představuje porušení jejích ústavně garantovaných práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 12. 2023 v řízení, jež u soudu prvního stupně bylo zahájeno dne 23. 12. 2015 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobkyně není přípustné.
9. Z dovolání je patrné, že žalobkyně nesouhlasí s pro ni nepříznivým rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobkyně ovšem svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při zvažování nahrazení projevu vůle žalovaného k vydání předmětných movitých věcí spojuje s námitkami dožadujícími se přezkumu pravomocně skončeného řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Takové námitky v přítomné věci postrádají přiléhavost již jen proto, že jimi není naplněna obecná podmínka obsažená v ustanovení § 237 o.
s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015 – zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Odvolací soud své rozhodnutí opřel o zjištění, že žalobkyně nevlastní a ani se jí nevydává nemovitost, se kterou předmětné movité věci (zřejmě) funkčně souvisely, přičemž poukázal na závěry vyslovené v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25.
5. 2022, č. j. 10 C 252/2015-220, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2022, č. j. 57 Co 212/2022-266, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1208/2023 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1856/23, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Jestliže tak odvolací soud vyšel v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o.
s. ř. z pravomocného rozhodnutí týkajícího se otázky, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu v přítomné věci (otázka vlastnického práva k předmětné nemovitosti), nepostupoval nikterak nepřiměřeně. Ostatně žalobkyně nezpochybňuje, že se vydání předmětné nemovitosti (dosud neúspěšně) domáhá prostřednictvím samostatných žalob dle zákona č. 428/2012 Sb.
10. Výtku brojící proti postupu odvolacího soudu (a i soudu prvního stupně), který nepřerušil řízení v přítomné právní věci až do skončení stížnostního řízení u Evropského soudu pro lidská práva, pak žalobkyně vymezuje toliko jako vadu řízení, která ve svém důsledku zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces [žalobkyně ostatně ve vztahu k argumentaci stran probíhajícího stížnostního řízení ani nespecifikovala, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř., neboť má- li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (jak výslovně dovolatelka uvedla), jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatelky, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. Žalobkyně však přehlíží, že námitky obsahově směřující proti procesnímu pochybení odvolacího soudu samostatně přípustnost dovolání nezakládají a současně jejich prostřednictvím nelze uplatnit zákonný dovolací důvod. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být pouze
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde.
11. Sluší se připomenout, byť s vědomím již určité procesní nadbytečnosti (vzhledem k absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání žalobkyní), že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
12. V poměrech projednávané věci nelze procesnímu postupu odvolacího soudu, který řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. - shodně jako soud prvního stupně -nepřerušil a o věci dovoláním dotčeným rozsudkem meritorně rozhodl, ničeho vytknout. Protože podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nedochází k suspenzi právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v budoucnu) přezkoumáno soudem cestou stížnosti.
Lze proto připomenout, že občanské soudní řízení (navzdory podané stížnosti) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když bylo napadeno stížností) závazné pro účastníky řízení, popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné z něho vycházet; v případě konstatování porušení některého z práv garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod může být zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.]. V přítomné věci se tak nejedná o výjimečný případ, v němž by přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odůvodňovala obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1585/2023).
13. Namítá-li dovolatelka též formalismus rozsudku odvolacího soudu, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat – jak již bylo výše uvedeno – jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky přesto postrádají relevanci. Rozhodnutí odvolacího soudu vycházející ze závěru vysloveného v jiném pravomocně skončeném řízení, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětné nemovitosti, nelze považovat za formalistické a sofistikovaně odůvodňující zřejmou nespravedlnost.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatelka na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolání, byť ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání nepřípustné.
14. Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jeví se vhodným dodat, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněnému ústavně zaručenému právu jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebyly námitky vznesené žalobkyní shledány důvodnými. Ostatně za obdobných skutkových a právních (procesních) okolností neshledal ani Ústavní soud v jiné věci dovolatelky, že by bylo obecnými soudy zasaženo do některého jejího základního práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 223/24, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost dovolatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3274/2023).
15. Protože dovolatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
16. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobkyně povinna žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 3.388,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 2.500,- Kč dle ustanovení § 7 bod 5.
ve spojení s § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč.
18. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu