28 Cdo 1585/2023-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 621 605 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 189/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 20 Co 71/2023-241, t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 20 Co 71/2023-241, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2023, č. j. 41 C 189/2018-230, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 6. 3. 2023, č. j. 20 Co 71/2023-241, Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2023, č. j. 41 C 189/2018-230, jímž bylo přerušeno řízení do pravomocného skončení řízení o dovolání hlavního města Prahy proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542.
2. Oba soudy vyšly ze zjištění, že předmětem souběžně vedeného řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, jehož účastníky (v opačném procesním postavení) jsou i žalobce a žalovaný, je určení vlastnického práva žalobce k ideální polovině pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, za jejichž bezesmluvní užívání žalovaným požaduje žalobce v nyní posuzované věci peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. Otázku vlastnictví pozemků považují oba soudy za právně významnou i pro dané řízení (pro posouzení, je-li žalobce legitimován k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení).
Ačkoliv souběžně vedené řízení o určení vlastnického práva již bylo pravomocně skončeno, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 9. 2021, č. j. 8 C 62/2006-1447, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, pokládá i odvolací soud za odůvodněné – v situaci, kdy naposled označené rozhodnutí Městského soudu v Praze obě procesní strany napadly dovoláními – přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“) do vydání pravomocného rozhodnutí o podaných dovoláních. Dle odvolacím soudem učiněného závěru nelze vyloučit, že rozhodnutí vydané v souběžném řízení bude zrušeno, důvody přerušení řízení (k němuž soudy přistoupily nejprve do doby pravomocného skončení řízení) tak nadále trvají a nebylo by účelné ani hospodárné, aby soud v tomto řízení sám posuzoval složitou otázku vlastnictví k pozemkům.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále i jen jako „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že při řešení otázky procesního práva, jsou-li splněny předpoklady pro fakultativní přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, kdy v souběžně vedeném řízení již bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně může jít o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Argumentuje, že důvodem dalšího přerušení řízení nemůže být jen nesouhlas účastníka s řešením právní otázky v odvolacím soudem vydaném pravomocném rozhodnutí, jež sleduje právní názor, který v souběžně vedeném řízení již dříve vyslovil dovolací soud. Jako důvod přerušení řízení dle dovolatele bez dalšího neobstojí ani soudy zmiňovaná hypotetická možnost zrušení rozhodnutí dovolacím soudem. K tomu dovolatel připomíná, že v dané věci bylo řízení již jedenkrát přerušeno, z judikatury odkazuje i na hlediska pro rozhodování o fakultativním přerušení řízení formulovaná Nejvyšším soudem kupř. i v usnesení ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016, a navrhuje, aby bylo napadené usnesení změněno tak, že se řízení nepřerušuje.
4. Žalovaná pokládá napadené usnesení za správné a souladné se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky splnění předpokladů pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení řízení o mimořádném opravném prostředku v souvisejícím řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu, jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích otázek vymezených dovoláním (§ 242 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí silně odrážet okolnosti konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
14. Přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je fakultativním opatřením soudu; opodstatnění má v situacích, kdy se to jeví být hospodárné a kdy tím neutrpí oprávněné zájmy účastníků. Je třeba mít na zřeteli ustanovení § 6 o. s. ř., podle něhož soud postupuje v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016).
15. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
16. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 878/2017, ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5245/2016, či ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1763/2020) přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci (tj. v situaci, kdy již ve věci, v níž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, bylo pravomocně rozhodnuto) je možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti) pouze výjimečně, jen je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno.
17. Pro mimořádné opravné prostředky, kterými lze napadnout rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení (k nimž zákon řadí i dovolání; § 236 a násl. o. s. ř.) je totiž charakteristické, že směřují proti pravomocným soudním rozhodnutím. Protože podáním mimořádného opravného prostředku nedochází k suspenzi právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v budoucnu) přezkoumáno soudem cestou mimořádného opravného prostředku.
Lze proto poukazovat na to, že občanské soudní řízení (navzdory podanému mimořádnému opravnému prostředku) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem) závazné pro účastníky řízení, popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné z něho vycházet; kdyby bylo cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno a kdyby věc byla v novém rozhodnutí vyřešena jinak, může být v jiném řízení, v němž z něho soud nebo jiný orgán vycházel a v němž na něm založil své rozhodnutí, zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.]; k tomu srovnej i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011.
18. Výše uvedenými hledisky, akcentovanými i odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, se odvolací soud v situaci, kdy rozhodoval o přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci, zjevně neřídil, není-li z jeho rozhodnutí patrné, že by zjišťoval, zda by některý z účastníků byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, proti němuž byla podána oběma účastníky dovolání, byl později zrušen nebo změněn. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.
19. Relevantní a postačující pro vydání rozhodnutí o fakultativním přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v dané situaci nemůže být jen hypotetická možnost odklizení pravomocného rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva vydané v souběžném řízení se zřetelem na účastníky proti němu podaná dovolání, jíž argumentuje odvolací soud (nehledě na to, že přerušení řízení soud prvního stupně spojil jen s rozhodnutím o dovolání podaném hlavním městem Prahou a že zjevně nesprávný je i jím ve výroku současně učiněný odkaz na ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř. ). V situaci, kdy je otázka vlastnického práva k pozemkům (jíž soud – jako jednu z otázek předběžných – považuje za určující i pro výsledek tohoto řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků) vyřešena pravomocným soudním rozhodnutím, jež je závazné pro účastníky řízení a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.), není případná ani argumentace odvolacího soudu o dvojím posuzování této právní otázky a z tohoto dovozované kolizi s principem hospodárnosti řízení.
20. Protože usnesení odvolacího soudu z výše vyložených důvodů správné není, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
21. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto usnesením dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. § 151 odst. 1, část věty před středníkem; § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3, věta první, o. s. ř.). 23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu