28 Cdo 1585/2023-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Š.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v
Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praha,
identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí
2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 621 605 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 189/2018,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č.
j. 20 Co 71/2023-241, t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 20 Co 71/2023-241, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2023, č. j. 41 C
189/2018-230, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Usnesením ze dne 6. 3. 2023, č. j. 20 Co 71/2023-241, Městský soud v
Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2023, č. j.
41 C 189/2018-230, jímž bylo přerušeno řízení do pravomocného skončení řízení o
dovolání hlavního města Prahy proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542.
2. Oba soudy vyšly ze zjištění, že předmětem souběžně vedeného řízení u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, jehož účastníky (v opačném
procesním postavení) jsou i žalobce a žalovaný, je určení vlastnického práva
žalobce k ideální polovině pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v
katastrálním území XY, za jejichž bezesmluvní užívání žalovaným požaduje
žalobce v nyní posuzované věci peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného
obohacení. Otázku vlastnictví pozemků považují oba soudy za právně významnou i
pro dané řízení (pro posouzení, je-li žalobce legitimován k uplatnění práva na
vydání bezdůvodného obohacení). Ačkoliv souběžně vedené řízení o určení
vlastnického práva již bylo pravomocně skončeno, rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 3. 9. 2021, č. j. 8 C 62/2006-1447, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, pokládá i
odvolací soud za odůvodněné – v situaci, kdy naposled označené rozhodnutí
Městského soudu v Praze obě procesní strany napadly dovoláními – přerušit
řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) do vydání pravomocného
rozhodnutí o podaných dovoláních. Dle odvolacím soudem učiněného závěru nelze
vyloučit, že rozhodnutí vydané v souběžném řízení bude zrušeno, důvody
přerušení řízení (k němuž soudy přistoupily nejprve do doby pravomocného
skončení řízení) tak nadále trvají a nebylo by účelné ani hospodárné, aby soud
v tomto řízení sám posuzoval složitou otázku vlastnictví k pozemkům.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále i jen
jako „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že při řešení otázky
procesního práva, jsou-li splněny předpoklady pro fakultativní přerušení řízení
podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, kdy v souběžně vedeném řízení
již bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, případně může jít o otázku v rozhodování dovolacího soudu
dosud nevyřešenou. Argumentuje, že důvodem dalšího přerušení řízení nemůže být
jen nesouhlas účastníka s řešením právní otázky v odvolacím soudem vydaném
pravomocném rozhodnutí, jež sleduje právní názor, který v souběžně vedeném
řízení již dříve vyslovil dovolací soud. Jako důvod přerušení řízení dle
dovolatele bez dalšího neobstojí ani soudy zmiňovaná hypotetická možnost
zrušení rozhodnutí dovolacím soudem. K tomu dovolatel připomíná, že v dané věci
bylo řízení již jedenkrát přerušeno, z judikatury odkazuje i na hlediska pro
rozhodování o fakultativním přerušení řízení formulovaná Nejvyšším soudem kupř.
i v usnesení ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016, a navrhuje, aby bylo
napadené usnesení změněno tak, že se řízení nepřerušuje.
4. Žalovaná pokládá napadené usnesení za správné a souladné se závěry
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při
řešení otázky splnění předpokladů pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. do skončení řízení o mimořádném opravném prostředku v
souvisejícím řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
9. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu, jež takto
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích otázek
vymezených dovoláním (§ 242 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst.
1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
12. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud řízení
přeruší, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít
význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení
podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
je do značné míry na úvaze soudu a musí silně odrážet okolnosti konkrétního
případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1868/2014).
14. Přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je
fakultativním opatřením soudu; opodstatnění má v situacích, kdy se to jeví být
hospodárné a kdy tím neutrpí oprávněné zájmy účastníků. Je třeba mít na zřeteli
ustanovení § 6 o. s. ř., podle něhož soud postupuje v řízení předvídatelně a v
součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby
skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti
spolehlivě zjištěny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017,
sp. zn. 33 Cdo 4713/2016).
15. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá
řízení, v němž je řešena otázka, která má podstatný význam pro řešení daného
případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit
sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení
spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována
nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení
tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na
předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z
hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku
vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné,
tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro
jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo
nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího
řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž
nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci
je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze
dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2589/2013).
16. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, ze dne
17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo
878/2017, ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5245/2016, či ze dne 24. 2. 2021,
sp. zn. 32 Cdo 1763/2020) přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí
o dovolání v související věci (tj. v situaci, kdy již ve věci, v níž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, bylo pravomocně rozhodnuto)
je možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti) pouze výjimečně, jen
je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení
vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by
související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo
později zrušeno nebo změněno.
17. Pro mimořádné opravné prostředky, kterými lze napadnout rozhodnutí
vydaná v občanském soudním řízení (k nimž zákon řadí i dovolání; § 236 a násl.
o. s. ř.) je totiž charakteristické, že směřují proti pravomocným soudním
rozhodnutím. Protože podáním mimořádného opravného prostředku nedochází k
suspenzi právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se
pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v
budoucnu) přezkoumáno soudem cestou mimořádného opravného prostředku. Lze proto
poukazovat na to, že občanské soudní řízení (navzdory podanému mimořádnému
opravnému prostředku) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když
bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem) závazné pro účastníky řízení,
popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím
rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné
z něho vycházet; kdyby bylo cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno a
kdyby věc byla v novém rozhodnutí vyřešena jinak, může být v jiném řízení, v
němž z něho soud nebo jiný orgán vycházel a v němž na něm založil své
rozhodnutí, zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení [§ 228 odst. 1
písm. a) o. s. ř.]; k tomu srovnej i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011.
18. Výše uvedenými hledisky, akcentovanými i odkazovanou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, se odvolací soud v situaci, kdy rozhodoval o přerušení
řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci, zjevně
neřídil, není-li z jeho rozhodnutí patrné, že by zjišťoval, zda by některý z
účastníků byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a
neodčinitelným následkům pro případ, že by pravomocný rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, proti němuž byla podána
oběma účastníky dovolání, byl později zrušen nebo změněn. Právní posouzení věci
odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.
19. Relevantní a postačující pro vydání rozhodnutí o fakultativním
přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v dané situaci nemůže být
jen hypotetická možnost odklizení pravomocného rozhodnutí soudu o určení
vlastnického práva vydané v souběžném řízení se zřetelem na účastníky proti
němu podaná dovolání, jíž argumentuje odvolací soud (nehledě na to, že
přerušení řízení soud prvního stupně spojil jen s rozhodnutím o dovolání
podaném hlavním městem Prahou a že zjevně nesprávný je i jím ve výroku současně
učiněný odkaz na ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ). V situaci, kdy
je otázka vlastnického práva k pozemkům (jíž soud – jako jednu z otázek
předběžných – považuje za určující i pro výsledek tohoto řízení o žalobě na
vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků) vyřešena
pravomocným soudním rozhodnutím, jež je závazné pro účastníky řízení a v tomu
odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.),
není případná ani argumentace odvolacího soudu o dvojím posuzování této právní
otázky a z tohoto dovozované kolizi s principem hospodárnosti řízení.
20. Protože usnesení odvolacího soudu z výše vyložených důvodů správné
není, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro
které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního
stupně, proto Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
21. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1
o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto
usnesením dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. § 151 odst. 1, část věty
před středníkem; § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3, věta první, o. s. ř.).
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu