32 Cdo 1763/2020-1013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ČEZ Prodej,
a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo osoby 27232433,
zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská
1216/46, proti žalované Správě železnic, státní organizaci, se sídlem v Praze
1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr.
Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Šafaříkova 201/17, o
zaplacení částky 857 941 973 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 46 Cm 5/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 331/2019-960, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 331/2019-960,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 46 Cm 5/2013-942,
se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. 46 Cm 5/2013-942, Městský soud v
Praze přerušil řízení do pravomocného skončení řízení o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo
183/2018-1025.
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně v řízení požaduje
po žalované zaplacení náhrady škody, jež jí měla vzniknout porušením smluvních
povinností žalované, neboť v důsledku odmítnutí odběru elektřiny ve smluvně
předpokládaném rozsahu byla nucena elektrickou energii již nakoupenou pro
žalovanou na rok 2011 se ztrátou zpětně prodat. Mezi týmiž účastnicemi je u
téhož soudu veden pod sp. zn. 2 Cm 81/2010 skutkově velmi obdobný spor o
náhradu škody týkající se smlouvy na dodávku elektřiny na rok 2010. Základní
otázkou, kterou je třeba zodpovědět v obou sporech, je (vzhledem k závěrům
vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo
3646/2015), zda existují na straně žalované jí tvrzené okolnosti vylučující
odpovědnost za vzniklou škodu podle § 374 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). V řízení vedeném
pod sp. zn. 2 Cm 81/2010 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 2. 8. 2018, v němž byla shledána existence okolností vylučujících
odpovědnost žalované za vzniklou škodu a žaloba byla zamítnuta. Tento rozsudek
byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo
183/2018-1025, proti kterému podala žalobkyně dovolání, v němž se domáhá mimo
jiné posouzení otázky existence či neexistence okolnosti vylučující odpovědnost
žalované. Podle soudu prvního stupně je vhodné a hospodárné vyčkat rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve sporu vedeném pod sp. zn. 2 Cm 81/2010, v němž lze s
konečnou platností očekávat vyřešení otázky, jež může mít pro rozhodnutí
klíčový význam.
3. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu
prvního stupně potvrdil.
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v
současné době svědčí, resp. převažují důvody pro přerušení řízení. Zdůraznil,
že souběžně probíhající řízení lze považovat za výrazně pokročilejší (co do
skutkových zjištění a právního posouzení věci), neboť je již pravomocně
skončeno. Za správné měl závěry soudu prvního stupně ohledně vzájemné
závislosti dotčených řízení týkající se posouzení dominující předběžné otázky
existence okolností vylučujících odpovědnost žalované za škodu, pro kterou je
zpravidla třeba učinit rozsáhlejší skutková zjištění a rovněž právní posouzení
nebývá jednoduché. Nutnost náročného dokazování ohledně naplnění všech
odpovědnostních předpokladů (§ 373 a násl. obch. zák.) lze podle něj sotva
označit za hospodárný způsob vedení řízení, není-li postaven najisto základní
hmotněprávní odpovědnostní předpoklad (ne)existence liberačního důvodu podle §
374 obch. zák. Vyřešení této předběžné otázky se lze domoci časově nepoměrně
snáze vyčkáním rozhodnutí o dovolání podaném proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 183/2018-1025. Odkázal též na zásadu
arbitrárního pořádku (je především záležitostí soudu, v jakém pořadí bude
provádět dokazování a hodnotit skutečnosti a důkazy pro rozhodnutí ve věci samé
významné) a též zásadu jednotnosti rozhodování.
5. Nejvyšší soud z obchodního rejstříku zjistil, že žalovaná změnila ke
dni 14. 1. 2020 svou firmu ze „Správa železniční dopravní cesty, státní
organizace“ na „Správa železnic, státní organizace“. Nejvyšší soud k této změně
přihlédl při označení žalované v záhlaví rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Navrhuje zrušení
napadeného rozhodnutí, též rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od
(konkrétně citované) rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které v
případě, že má být vyčkáno skončení řízení o mimořádném opravném prostředku,
lze předmětné řízení přerušit pouze ve výjimečných případech, a to tehdy, je-li
odůvodněná obava, že by účastník řízení byl v případě nepřerušení řízení
vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům, pokud by související
pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později
zrušeno či změněno. V předmětném sporu přitom podle žalované žádné mimořádně
tíživé a neodčinitelné následky nebyly žalobkyní tvrzeny a ani soudy obou
stupňů shledány, přičemž odvolací soud se s jejich (ne)existencí nevypořádal,
byť ji žalovaná namítala. V tomto směru považuje napadené rozhodnutí též za
nedostatečně odůvodněné a namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná dále namítá zjevnou
nepřiměřenost úvah odvolacího soudu a odklon od (jí citované) judikatury
Nejvyššího soudu, pokud se soustředil výhradně na otázku hospodárnosti řízení
ve vztahu k prováděnému dokazování, resp. nákladů řízení, aniž by přihlédl k
době, o kterou se přerušené řízení nutně prodlouží, a k narůstající výši úroků
z prodlení. Odvolacímu soudu dále vytýká rozpor s rozhodovací praxí dovolacího
soudu v otázce zásady arbitrárního pořádku, kterou již považuje do jisté míry
za překonanou, a v otázce posouzení požadavku na jednotnost rozhodování soudů
za situace, kdy řešení předběžné otázky není součástí závazného výroku soudního
rozhodnutí v jiné věci, do jejíhož skončení má být řízení přerušeno.
III. Přípustnost dovolání
7. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen
„o. s. ř.“).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při
řešení otázky splnění předpokladů pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. do skončení řízení o mimořádném opravném prostředku v
souvisejícím řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolání je důvodné.
11. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud řízení
přeruší, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít
význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro
přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné
míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu (srov.
usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, jež je veřejnosti
dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na
http://www.nsoud.cz).
13. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá
řízení, v němž je řešena otázka, která má podstatný význam pro řešení daného
případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit
sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení
spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována
nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení
tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na
předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z
hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku
vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné,
tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro
jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z
oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu
odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného
ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení
významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o
tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě
řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015,
a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
14. Současně však platí, že přerušit řízení na dobu do pravomocného
rozhodnutí o dovolání v související věci (tj. v situaci, kdy již ve věci, v níž
je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, bylo pravomocně
rozhodnuto) je možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti) pouze
výjimečně, jen je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při
nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro
případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro
rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 878/2017,
či ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5245/2016).
15. Žalované lze přisvědčit v tom, že odvolací soud se v situaci, kdy
rozhodoval o přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v
související věci, výše uvedenými judikatorními závěry neřídil, neboť z jeho
rozhodnutí není patrné, že by zjišťoval, zda by některý z účastníků byl při
nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro
případ, že by pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2019,
č. j. 3 Cmo 183/2018-1025, proti němuž bylo podáno dovolání, bylo později
zrušeno nebo změněno. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a
proto nesprávné.
16. Z uvedeného důvodu se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími
námitkami, neboť ty již nemohly na závěru o nesprávnosti právního posouzení
věci odvolacím soudem ničeho změnit.
17. Protože usnesení odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst.
2 věty druhé o. s. ř. zrušil též usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto
usnesením dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu