21 Cdo 2719/2017-170
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
v právní věci žalobce P. P. N., zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se
sídlem v Praze 6, Stavitelská č. 1099/6, proti žalované K. Š., zastoupené JUDr.
Petrem Poledne, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, o
neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp.
zn. 3 C 47/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 31. října 2016, č. j. 30 Co 457/2016-137, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č.
j. 30 Co 457/2016-137, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že důvody pro fakultativní
přerušení řízení v posuzované věci nejsou dány, neboť dovolací řízení ve věci
sp. zn. 28 Cdo 2791/2016 není bez dalšího důvodem pro přerušení řízení v jiné
věci], je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce
dovolatele, zda „je včasné podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) v
řízení o existenci pohledávky důvodem pro přerušení řízení o neúčinnost
právního úkonu“, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21
Cdo 5471/2015, z něhož – mimo jiné - vyplývá, že při úvaze, zda řízení má být
podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno, je třeba vždy
přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu, mimo jiné k
tomu, zda důvodem pro přerušení řízení má být dosud (pravomocně) neskončené
jiné řízení nebo řízení o mimořádném opravném prostředku podaném proti
rozhodnutí, které již nabylo právní moci (právní moc je vlastnost, kterou
soudní rozhodnutí nabývá až dodatečně a která mimo jiné spočívá v jeho
závaznosti pro účastníky řízení i pro soud - § 159a o. s. ř.), a že přerušení
řízení na dobu do rozhodnutí o dovolání do pravomocného rozhodnutí v
související věci je v mezích ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
výjimečně možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti), jen je-li
odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven
mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související
pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později
zrušeno nebo změněno; k otázce přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v případě, že v době rozhodování
soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a
že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení, srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, který
byl uveřejněn pod č. 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
byl přijat právní názor, že vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení §
42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, účinného do 31. 12. 2013, rozumí taková pohledávka, která byla
věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého
lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), a že důvod k přerušení řízení o odpůrčí
žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zpravidla dán tehdy,
není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za
dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném
řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu)]; není proto
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Na tom nic nemění ani právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, podle kterého v řízení o určení
neúčinnosti právního jednání, k němuž došlo v době počínaje dnem 1. 1. 2014,
není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. jenom proto, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za
dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného
soudního řízení, že tedy závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, se - s ohledem na odlišné řešení rozhodné
otázky v ustanovení § 593 obč. zák. - po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.
neuplatní.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani druhá
otázka žalobce, zda „je pravomocné rozhodnutí soudu ohledně pohledávky věřitele
závazné pro soud, který rozhoduje o žalobě věřitele o určení neúčinnosti
právního úkonu“, ohledně níž se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011; z uvedeného
rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá závěr, že řešení otázky, která nebyla přímo
předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku,
nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal
toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není.
Vyřešení uvedené otázky není pro posouzení, zda přerušit či nepřerušit řízení o
odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., významné.
Obecně podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č.
48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) platí, že právní vztahy mezi
týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže
soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou, neboť tomu
brání ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu