Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Brože MJur, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2025 sp. zn. 14 Cmo 365/2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.
r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, 2) obchodní společnosti MR COMMUNICATIONS, s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, 3) Hany Písaříkové, 4) Ing. Jiřího Písaříka, 5) obchodní společnosti Bohemia Energy Holding B. V., sídlem Prins Bernardplein 200, 1097JB Amsterdam, Nizozemské království, 6) obchodní společnosti Amper Market, a. s. v likvidaci, sídlem Školská 689/20, Praha 1 - Nové Město, 7) obchodní společnosti Turpin Holding s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, 8) obchodní společnosti BE Servisní s.
r. o., sídlem Školská 689/20, Praha 1 - Nové Město, 9) obchodní společnosti LUCINDA Solution s. r. o., sídlem Primátorská 296/38, Praha 8 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel (resp. původně v záhlaví uvedený dlužník, dále jen "dlužník") se jako žalobce žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 23. 7. 2014 domáhal určení, že je společníkem vedlejší účastnice 1) ve výši 10% podílu na vedlejší účastnici 1) jako žalované 1).
3. Usnesením ze dne 9. 12. 2019 č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-A-21 městský soud jako insolvenční soud rozhodl o úpadku v záhlaví uvedeného dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčním správcem stěžovatele. Usnesením ze dne 14. 9. 2020 č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-304 insolvenční soud prohlásil na majetek dlužníka konkurz. V řízení vedeném pod sp. zn. 73 Cm 218/2014 proto dále jako žalobce vystupuje insolvenční správce dlužníka.
4. Městský soud usnesením ze dne 31. 10. 2024 sp. zn. 73 Cm 218/2014 rozhodl o nařízení předběžných opatření vůči vedlejším účastnicím 6) až 9) (řízení před obecnými soudy v předmětné věci probíhalo za jejich účasti), vedoucích k zamezení přeměny podle projektu ze dne 22. 10. 2024, spočívající v rozdělení vedlejší účastnice 6) formou odštěpení sloučením s vedlejší účastnicí 8). Městský soud konstatoval, že z návrhu stěžovatele a z obsahu spisu má za osvědčené, že hrozí, že prostřednictvím projektu přeměny vedlejší účastnice 6), že vedlejší účastníci 1) až 5) [v řízení před obecnými soudy vystupovali jako žalovaní 1) až 5)] mohou s majetkem vedlejší účastnice 1) disponovat tak, že jej mohou z vedlejší účastnice 1) nenávratně vyvést a že lze mít za osvědčené, že i dosud v řízení vydaná předběžná opatření jsou vedlejšími účastníky 1) až 5) porušována.
Městský soud poukázal na to, že předběžným opatřením jsou ukládány povinnosti společnostem, které nejsou účastníky řízení. Jde však o společnosti ovládané vedlejší účastnicí 1) a rozsah uložených opatření proto zavazuje a blíže specifikuje povinnosti uložené vedlejší účastnici 1) předběžnými opatřeními ze dne 26. 3. 2018 a ze dne 26. 9. 2024. Městský soud dodal, že ukládané předběžné opatření je proporcionální i v tom smyslu, že na dotčené subjekty neklade nároky, které by od nich nebylo možné požadovat.
Jde o společnosti ovládané vedlejší účastnicí 1), které byla opakovaně uložena povinnost, aby se zdržela dispozice s obchodním závodem či jeho částí a aby se zdržela dispozice s majetkem nad rámec běžné činnosti. Městský soud dovodil, že lze-li mít za osvědčené, že tato povinnost je účastnicí 1) porušována, lze mít i za přiměřené uložení povinnosti dotčeným osobám, aby tuto již dříve jí uloženou povinnost dodržovaly. Soud měl za osvědčené, že vedlejší účastnice 1) porušuje jí uložené povinnosti nakládat s majetkem nad rámec běžné dispozice, přičemž plánovaný projekt přeměny lze považovat za takto zakázané jednání přesahující běžnou dispozici.
Soud tak nařídil předběžné opatření, a to v návaznosti na povinnosti vedlejší účastnici 1) již dříve uložené předchozími předběžnými opatřeními.
1. Proti usnesení městského soudu podali vedlejší účastníci 1) až 3) a 5) až 9) odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil usnesení městského soudu tak, že návrh na nařízení předběžných opatření zamítl. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k § 76 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), připomněl, že třetí osobě lze předběžným opatřením uložit povinnost pouze tehdy, je-li to nutné pro splnění povinnosti uložené účastníku a lze-li to po ní spravedlivě žádat.
Vrchní soud dále konstatoval, že vedlejší účastnice 6) až 9) nejsou účastníky řízení o věci samé. Vedlejší účastnice 1) není jediným akcionářem vedlejší účastnice 6) ani jediným společníkem vedlejší účastnice 8), těmi jsou vedlejší účastnice 7) a 9), a vedlejší účastnice 1) nemůže ovlivnit jejich rozhodnutí o přeměně. Přitom je třeba mít na paměti, že dlužník se domáhá účasti ve vedlejší účastnici 1), nikoliv v některé z vedlejších účastnic 6) až 9).
Jde o jinou situaci, než kterou vrchní soud posuzoval v usnesení ze dne 29. 8. 2024 č. j. 14 Cmo 235/2024-1143, v němž v kontextu předběžného opatření ze dne 26. 3. 2018 č. j. 14 Cmo 426/2017-363 dovodil, že tam řešená přeměna představuje zásadní zásah do struktury obchodního závodu vedlejší účastnice 1). Bylo tomu tak proto, že podle projektu přeměny mělo dojít k rozdělení formou odštěpení sloučením přímo vedlejší účastnice 1). V nyní řešené věci se vedlejší účastnice 1) přeměny neúčastní, ani o ní nerozhoduje. Navržené předběžné opatření podle vrchního soudu odporuje § 76 odst. 2 o. s. ř., a proto již jen z toho důvodu bylo namístě návrh ze dne 30. 10. 2024 zamítnout.
2. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že důvody, pro které vrchní soud změnil usnesení městského soudu, jsou přepjatě formalistické. Vrchní soud se navíc nevypořádal s proporcionalitou potřeby ochrany zájmů [kde na jedné straně stojí oprávněné zájmy stěžovatele a na druhé straně ochrana zájmů vedlejších účastnic 6) až 9)], přičemž nepřihlédl k zásadním skutečnostem, které mají klíčový vliv na posouzení aspektu proporcionality v tomto konkrétním případě. Městský soud zejména nepřihlédl ke skutečnosti, že vedlejší účastnice 6) až 9) nejsou skutečné třetí osoby.
Tyto osoby jsou totiž členy holdingu vedlejší účastnice 1), který je v konečném důsledku ovládán výlučně vedlejšími účastníky 3) a 4). Vedlejší účastnice 6) až 9) jsou tedy podrobeny jednotnému řízení jako vedlejší účastnice 1) [a jako všechny ostatní korporace v tomto holdingu]. Vedlejší účastnice 6) až 9) tedy nemají nezávislou vůli. Toto kritérium však vrchní soud ve vztahu k § 76 odst. 2 o. s. ř. nezohlednil a opomněl aplikovat teleologický výklad tohoto ustanovení. Městský soud dále nepřihlédl ke skutečnosti, že v případě holdingu jsou majetková aktiva ovládající společnosti představována právě ovládanými společnostmi a jejich aktivy bez ohledu na to, kolik úrovní holding má.
Přeměnou společnosti v holdingové struktuře tak dochází ke změně struktury aktiv ovládající společnosti, tedy vedlejší účastnice 1), což je právě jednání zakázané předběžnými opatřeními ze dne 26. 3. 2018 a ze dne 26. 9. 2024. Stěžovatelem navržené předběžné opatření bylo jedinou možností, jak zachovat hodnotu podílu do rozhodnutí ve věci samé, k čemuž vrchní soud nepřihlédl, a z pouhých formalistických důvodů změnil usnesení obvodního soudu a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Vedlejší účastnice 6) až 9) podle stěžovatele nejsou třetími osobami, resp. jejich status nepřináší takové důsledky, jaké k nim v tomto případě vztáhl vrchní soud. Napadené usnesení tak odňalo stěžovateli efektivní ochranu poskytnutou předběžným opatřením nařízeným městským soudem.
Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 3193/24 , který se zabývá obdobně paradoxní situací, kdy v důsledku porušování předběžných opatření (formou obcházení) bylo výsledně zrušeno již vydané předběžné opatření. Vrchní soud, který změnil usnesení městského soudu, se podle stěžovatele měl zabývat všemi relevantními skutečnostmi, zejména vztahy uvnitř holdingu a možností ochrany stěžovatele, a nikoliv pouze formalisticky odkázat na skutečnost, že vedlejší účastnice 6) až 9) nejsou přímými účastníky řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 7 Cm 218/2014.
Zejména v tomto případě měla být z ústavněprávních principů zvažována otázka proporcionality mezi újmou, která může vzniknout povinným osobám, a potřebou ochrany práv stěžovatele.
3. Dopisem ze dne 19. 9. 2025 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že vrchní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784 potvrdil, že dlužník Tomáš Bárta se ke dni 12. 3. 2014 stal společníkem vedlejší účastnice 1), a že již rozsudkem ze dne 12. 8. 2025 č. j. 27 Cdo 3435/2024-2189 Nejvyšší soud o podaném dovolání vedlejšího účastníka 4) rozhodl tak, že je zamítl, a dovolání podané vedlejšími účastnicemi 1) a 3) odmítl. To má podle stěžovatele dokládat, že veškerá předběžná opatření byla nařízena důvodně.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Současně však konstatoval, že zpravidla předběžné opatření nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s "konečnou platností", nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude poskytnuta rozhodnutím ve věci samé (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1097/22 ).
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikaturu tam uvedenou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19
(N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69, č. 48/2010 Sb.)].
9. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí vrchního soudu má zákonný podklad a bylo vydáno příslušným orgánem, což stěžovatel ostatně ani nerozporuje. Zbývá tak posoudit pouze to, zda lze napadené rozhodnutí považovat za svévolné. Stěžovatel namítá, že vrchní soud v posuzované věci nesprávně interpretoval a aplikoval § 76 odst. 2 o. s. ř., když považoval vedlejší účastnice 6) až 9) za tzv. třetí osoby, přestože jsou členy koncernu ovládaného vedlejší účastnicí 3) a vedlejším účastníkem 4). Z hlediska uvedeného třetího kroku je podstatné, zda vrchní soud svůj závěr, že navržená předběžná opatření nenaplňují podmínku stanovenou v uvedeném ustanovení, dostatečně zdůvodnil.
10. V nyní posuzované věci je z napadeného rozhodnutí zřejmé, na základě jakých okolností vrchní soud rozhodoval, jakou právní úpravu aplikoval a k jakým právním závěrům dospěl, tedy že není dána bezprostřední vazba mezi řízením ve věci samé, resp. jeho účastníky, a osobami, vůči nimž má být předběžné opatření nařízeno, tak jak je to prezentováno v usnesení vrchního soudu uvedené komentářové literatuře a v předběžných opatřeních v dané věci dříve nařízených. Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu, že vedlejší účastnice 6) až 9) považoval za tzv. třetí osoby, jde o osoby, které mají vlastní právní subjektivitu a nejsou účastníky řízení ve věci samé.
Z hlediska ústavnosti je podstatné, že i těmto osobám lze za určitých podmínek, resp. v odůvodněných případech předběžným opatřením ukládat povinnosti jako účastníkovi řízení. Vrchní soud však neshledal, že by zmíněné podmínky v posuzované věci byly naplněny. Byť za daných okolností může být správnost jeho právního názoru předmětem polemiky, Ústavní soud nemohl označit jeho rozhodnutí za svévolné (a tedy za neslučitelné s principy řádného procesu).
11. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že předmětná ústavní stížnost neobsahuje kromě odkazu na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v petitu ústavní stížnosti téměř žádnou ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud shodně jako v usnesení ze dne 25. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 2053/25 , vydaném v obdobné věci téhož stěžovatele, poukazuje na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, jak konkrétně jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny měla být porušena. Jde-li o námitku stěžovatele, že by měla být zvažována "otázka proporcionality mezi újmou, která může vzniknout povinným osobám, a potřebou ochrany práv stěžovatele", Ústavní soud k tomu dodává, že otázka proporcionality se porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nijak netýká.
12. Odkazuje-li stěžovatel na nález ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 3193/24 , Ústavní soud k tomu dodává, že v uvedeném nálezu se v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti zabýval posouzením otázky, zda napadené rozhodnutí splňuje ústavní požadavky na řádně odůvodněné rozhodnutí. Neměl přitom pochyb o tom, že uvedené rozhodnutí mělo zákonný podklad (§ 102 o. s. ř.) a bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem (soudem). Odkaz stěžovatele na uvedený nález nepovažuje Ústavní soud za přiléhavý, neboť šlo o skutkově a právně odlišnou věc, kde obchodní korporace jako účastnice soudního řízení jednala v rozporu s nařízeným předběžným opatřením, když dokončila přeměnu (projekt přeměny rozdělení odštěpení sloučením). Uvedené závěry obsažené v uvedeném nálezu s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu tedy nelze v předmětné věci aplikovat.
13. Na neústavnost napadeného usnesení vrchního soudu nelze usuzovat ani na základě toho, jak bylo rozhodnuto v (jiném) řízení vedeném o věci samé či o dovolání v tomto řízení podaném. Z hlediska ústavnosti tedy napadené rozhodnutí obstojí.
14. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost, stejně jako obdobnou ústavní stížnost téhož stěžovatele vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2053/25 , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu