Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2024 č. j. 7 Tdo 875/2023-2990, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2023 č. j. 6 To 77/2022-2837 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2022 č. j. 81 T 3/2022-2697, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku [pod bodem 1)], a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku, ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku [pod bodem 2)], za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozené D. A.
3. Vytýkaného jednání se stěžovatel (ve zkratce) dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku jednak vůči poškozené D. A. ve snaze přimět ji k vydání finanční částky z titulu náhrady údajné škody, kterou podle jeho názoru měla způsobit společnosti A, svým nezákonným jednáním, kterého se měla dopouštět v době, kdy byla v uvedené společnosti zaměstnána na pozici hlavní účetní [pod bodem 1)], jednak vůči poškozené K. K. ve snaze přimět ji k odkoupení jeho 30% podílu ve společnosti B, za částku 7 300 000 Kč, eventuálně k vrácení údajných půjček v řádech milionů Kč, které společnost A, měla společnosti B, v minulosti poskytnout. Ve skutečnosti však stěžovateli prokazatelně nešlo o prodej 30% podílu v dané společnosti, ale o získání finančních prostředků neoprávněným způsobem. K tomu stěžovatel instruoval doposud přesně nezjištěné další pachatele, pravděpodobně ukrajinské státní příslušníky A. K. a R. S., vůči nimž je trestní řízení vedeno samostatně, které za tímto účelem najal za částku 2 000 Euro, zajistil a současně i financoval jejich pobyt v ČR, včetně poskytnutí služebního vozidla AUDI společnosti A, k přechodnému užívání, kteří postupovali podle jeho pokynů [pod bodem 2)].
4. Odvolání stěžovatele a příslušného státního zástupce proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že krajský soud provedl potřebnou sumu důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto důkazy také způsobem konformním s podmínkami § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a správně ustálený skutkový děj podřadil pod odpovídající ustanovení zvláštní části trestního zákoníku.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jeho dovolací námitky neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 g), h) a m) trestního řádu. Po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování obhajoby z předchozích stadií trestního řízení (kdy prakticky jde toliko o polemiku s hodnocením důkazů), se kterou se rozhodující soudy již řádně a dostatečně vypořádaly. Závěr o vině stěžovatele označil za opodstatněný a správný s tím, že soudy provedly rozsáhlé a dostatečné dokazování, ve věci nebyl shledán žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a veškeré své závěry obecné soudy nižších stupňů řádně rozebraly i odůvodnily.
6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces s ohledem na postup obecných soudů, jakým se (ne)vypořádaly s provedenými důkazy. Obecným soudům vytýká, že jím navřené důkazy, z nichž bylo možno dovodit, jakým způsobem skutečně jednal, kam svým jednáním směřoval, jaká byla motivace jeho jednání a zda toto bylo oprávněné, sice provedly, nicméně následně je výslovně odmítly vyhodnotit s tím, že je považují za bezpředmětné. Za nevyhodnocené důkazy označuje výpovědi svědků P. S., J. G., M. L., J. G., řadu listinných důkazů týkající se účtování a navyšování cestovních výkazů ze strany poškozené D. A., jakož i záznam pořízený poškozenou K. K. prokazující povahu jednání ukrajinských státních příslušníků. Má za to, že nevyhodnotily-li obecné soudy uvedené důkazy, zatížily trestní řízení vadou, jež se projevila v nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí.
7. Dále stěžovatel k jednání popsanému pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu namítá porušení presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, a to konkrétně ve vztahu k závěru o pokusu způsobit škodu ve výši 10 000 000 Kč. Poukazuje na to, že prokázání škody vyplynulo pouze z výpovědi J. A. On sám od počátku řízení uvádí, že šlo o nedorozumění ohledně formulovaných požadavků z jeho strany. Šlo podle něj o situaci "tvrzení proti tvrzení", přičemž nebyly vyvráceny pochybnosti o věrohodnosti J. A., který je na výsledku řízení osobně zainteresován. Je toho mínění, že důkazní situace vztahující se k pokusu způsobit škodu velkého rozsahu je nejednoznačná.
8. Stěžovatel také rozhodujícím obecným soudům vytýká rovněž nevyslechnutí svědků A. K. a R. S. Popírá, že by těmto osobám dával pokyny směřující ke spáchání trestného činu vydírání a domnívá se, že oba jmenovaní příslušníci ukrajinské národnosti mohli svým výslechem poskytnout důkazy o jeho nevině. Má za to, že postupem soudů bylo zasaženo jeho právo vyslýchat svědky a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Následkem neprovedení výslechů jmenovaných osob je podle něj i absence souvislého a nepřerušeného řetězce nepřímých důkazů, z nichž by bylo možno vyvodit závěr o jeho vině spočívající v organizátorství trestného činu. Důkazy opatřené k těmto osobám svědčí podle něj toliko o jejich spolupráci s ním, nikoliv však o podstatě a přesnosti udělených pokynů.
9. Následně stěžovatel doručil Ústavnímu soudu návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu s tím, že nelze vyloučit, že ústavní stížnost bude shledána důvodnou a že v takovém případě pokračování ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody způsobí zcela zásadní a neodčinitelný zásah do jeho základních práv. Má za to, že odklad vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a že naopak pokračující výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout komukoli dalšímu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
14. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, které mu umožnilo dovodit průběh skutkového děje bez důvodných pochybností. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Vrchní soud považoval závěry o vině stěžovatele učiněné krajským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v § 2 odst. 5 trestního řádu.
16. K totožnému závěru dospěl po přezkoumání věci i Nejvyšší soud, přičemž ani v jeho usnesení Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání buď neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu, nebo šlo o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
17. Opakuje-li stěžovatel v podané ústavní stížnosti, že rozhodující soudy se dopustily pochybení spočívajícího v tom, že řadu důkazů sice provedly, ale náležitě nehodnotily, čímž zatížily řízení vadou tzv. opomenutých důkazů, nelze mu přisvědčit. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícímu z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Procesním právům účastníka přitom odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost [srov. např. nálezy ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19), ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16 (N 138/82 SbNU 215), ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 (N 36/88 SbNU 499) a další].
18. Již vrchní soud v odůvodnění svého usnesení objasnil, že krajskému soudu nelze vytknout, že by některý z důkazů, který k prokázání svých tvrzení navrhl stěžovatel, neprovedl. Koneckonců takto neargumentuje ani samotný stěžovatel. Co se týče vypovídací hodnoty provedených důkazů ve vztahu k ustálení skutkových závěrů, krajský soud řádně a dostatečně vysvětlil, že důkazy, kterými stěžovatel zejména prokazoval pochybení poškozené D. A. při vedení účetnictví obchodní společnosti A sice provedl, nicméně z nich nečiní skutková zjištění důležitá pro posouzení věci, neboť skutečnost, zda poškozená učinila v minulosti chyby v účetnictví společnosti, není pro posouzení věci podstatná.
Stejně tak uvedl, že nezjistil podstatné skutečnosti ze svědeckých výpovědí J. G., M. L. a P. S. Rovněž ani důkazy, které měly dokládat údajné poškozování společnosti B, ze strany poškozené K. K., případně jejího manžela, neměly podle krajského soudu žádný vliv na ustálení skutkových zjištění nalézacího soudu o prokázaném jednání stěžovatele. Krajský soud v řízení vyslechl i J. G., která je dlouhodobou kamarádkou stěžovatele, a sám stěžovatel k její osobě uvedl, že ji fakticky považuje za rodinného příslušníka.
Tato svědkyně pak na dotazy soudu toliko popřela, že by sama po poškozené D. A. požadovala či urgovala vrácení finančních prostředků obchodní společnosti A. Krajský soud uzavřel, že zmiňované důkazy, ve světle důkazů dalších, nemohly nikterak podstatně otřást závěry o věrohodnosti usvědčujících výpovědí D. A., J. A., J. K. či I. K. (viz body 81- 81, 95 - 98, 100 a 139 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
19. Rovněž se Ústavní soud na základě zjištěných skutkových okolností věci nemohl ztotožnit s přesvědčením stěžovatele, že zjištěný skutkový stav neobstojí vzhledem k neprovedení výslechu svědků R. S. a A. K. Obecné soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, že s ohledem na učiněná skutková zjištění nepovažovaly osobní výslech jmenovaných osob za nutný. Nutno dodat, že krajský soud sice zaslal formou právní pomoci na Ukrajinu předvolání oběma jmenovaným ukrajinským státním příslušníkům, avšak R. S. byl mobilizován do ukrajinské armády a jeho aktuální pobyt není znám. Jde-li o výslech svědka A. K., krajský soud na základě učiněných skutkových zjištění shledal, že jej není třeba realizovat, a to ani formou právní pomoci na území domovského státu. Poukázal na to, že jmenovaný svědek poté, co mu bylo předáno předvolání k hlavnímu líčení, prohlásil, že se k hlavnímu líčení dostavit nehodlá a ve věci odmítá vypovídat. Za uvedených okolností a za stavu, kdy jednání obou ukrajinských státních příslušníků, resp. jejich účast na stíhaném jednání, byla dostatečně prokázána jinými ve věci provedenými důkazy (stěžovatel prokazatelně najal R. S. a A. K. k tomu, aby realizovali různé formy nátlaku na poškozené manžele K. za účelem vymáhání částky, která měla reprezentovat hodnotu jeho obchodního podílu ve společnosti B, případně k vrácení údajných milionových půjček - viz zejména bod 122 odůvodnění rozsudku krajského soudu), nelze nic namítat proti závěru příslušných soudů, že nebylo nutné činit další kroky k zajištění jejich osobní přítomnosti, a to tím spíše za situace, kdy oba svědci se mohli vědomě podílet na trestné činnosti stěžovatele, a tudíž mají právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 trestního řádu.
20. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu), přičemž je výhradně na obecném soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. Tento účel v posuzované věci nepochybně naplněn byl.
21. Zpochybňuje-li stěžovatel skutková zjištění, že v rámci svého jednání popsaného pod bodem 1) výroku o jeho vině požadoval zaplacení částky 10 000 000 Kč s tím, že tento závěr je založen toliko na tvrzení svědka J. A., jehož výpověď nelze v tomto ohledu hodnotit jako věrohodnou, ani v tomto jeho mínění mu nelze na základě provedených důkazů přisvědčit. Obecné soudy řádně zdůvodnily, proč výpověď svědka J. A. ohledně požadavku stěžovatele na vrácení částky 10 000 000 Kč posoudily jako věrohodnou. Daná výpověď je podporována výpovědí svědkyně D. A., přičemž k otázce věrohodnosti obou zmíněných svědků bylo příslušnými soudy přistupováno s dostatečnou pečlivostí. V dané souvislosti nelze mimo jiné opomenout úvahy krajského soudu zohledňující skutečnost, že poškozená D. A. vyhledala následně právní zastoupení, přičemž její právní zástupkyně zaslala přípis obchodní společnosti A, k rukám stěžovatele, jehož součástí byla i zmínka o náhradě škody ve výši "pouhých" 10 000 000 Kč z částky, jejíž celková výše údajně činila 24 000 000 Kč. V odpovědi na tento přípis stěžovatel v žádném směru nepopřel uváděný nárok na úhradu 10 000 000 Kč, čímž nepřímo tento svůj požadavek, o kterém vypověděl svědek J. A., potvrdil (v podrobnostech viz body 86 - 89 rozsudku krajského soudu).
22. Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by se soudy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo přiklonily k verzi prezentované poškozeným J. A. Jeho výpověď totiž nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími v řízení provedenými důkazy, které tvoří ucelený řetězec svědčící o vině stěžovatele.
23. Ústavní soud pro úplnost dodává, že pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
24. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
25. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samotné rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu