Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupen JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 25. března 2022, č. j. 5 PP 20/2022-107, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. května ledna 2022, č. j. 14 To 227/2022-134, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Návrhem na zahájení řízení ze dne 29. července 2022 brojil stěžovatel proti shora uvedeným soudním rozhodnutím s tím, že jimi mělo být, mimo jiné, porušeno jemu ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a domáhal se jejich zrušení postupem dle ust. § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně došlo k zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, v němž je pro opakovanou majetkovou trestnou činnost. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta stížnost navrhovatele podaná proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí postupem dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Lze shrnout, že obecné soudy neshledaly, že by u stěžovatele byla naplněna tzv. třetí zákonná podmínka pro jeho podmíněné propuštění, tj. očekávání, že v budoucnu povede řádný život.
Tento závěr učinily především na základě zjištění týkajících se trestní minulosti stěžovatele. Stěžovatel je recidivistou, který má deset záznamů v rejstříku trestů. Jeho trestná činnost spočívala především v podvodech, úvěrových podvodech a poškozování cizích práv. Stěžovatelova trestná činnost v minulosti akcelerovala a nemělo se jednat o nahodilá či zkratkovitá jednání. Stěžovatel má vykazovat značně narušenou kriminální osobnost. Stěžovatel rovněž již dvakrát nevyužil dobrodiní podmíněného propuštění (v letech 2010 a 2013), když se v obou případech k trestné činnosti v relativně krátké době vrátil, a to ve značném rozsahu.
Obecné soudy přitakaly stěžovateli v tom, že tzv. první a druhé zákonné podmínky pro podmíněné propuštění lze považovat prakticky za naplněné, i když měly určité výhrady ke způsobu, jakým stěžovatel přistupoval k pracovním příležitostem v aktuálním místě výkonu trestu. Nicméně o splnění třetí zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tj. očekávání, že v budoucnu povede řádný život, stěžovatel obecné soudy nepřesvědčil. Oba soudy daly najevo nemalé pochybnosti ohledně míry skutečného odhodlání a pevnosti postojů stěžovatele vést řádný život po případném propuštění, přičemž předchozí (opakovaná) selhání na svobodě dle jejich názoru odůvodňují zvýšený práh pravděpodobnosti naplnění této podmínky.
Stěžovatel se dle jejich názoru nedostatečně zaměřuje na přípravu na život po propuštění. V tomto směru Krajský soud v Praze stěžovateli explicitně doporučil vykonání specializovaného resocializačního kurzu.
4. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím brojí tak, že je označuje za svévolná a nedostatečně odůvodněná s tím, že obecnými soudy nemělo být dostatečně přihlédnuto ke skutečnostem, které svědčily ve prospěch vyhovění žádosti navrhovatele o podmíněné propuštění. Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustředí především na líčení okolností, které měly svědčit naplnění tzv. třetí zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tj. očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Ve své podstatě stěžovatel polemizuje se soudní interpretací této podmínky podmíněného propuštění.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje zákonné podmínky pro její projednání, neboť je podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon již další prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. V nyní posuzované věci se proto Ústavní soud (v souladu s obsahem ústavní stížností) zaměřil na posouzení ústavní konformity interpretace dané podmínky podmíněného propuštění provedené obecnými soudy a dále na splnění základních procesních náležitostí týkajících se odůvodnění soudních rozhodnutí.
7. Ústavní soud se seznámil s oběma napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V napadených rozhodnutích Ústavní soud ve věci neshledává žádné ústavně relevantní deficity. Lze sice přitakat stěžovateli v tom ohledu, že jsou v některých ohledech ve svých odůvodněních až hraničně stručná, přesto však jsou pochybnosti soudů o naplnění sporné (třetí) podmínky pro podmíněné propuštění vylíčeny natolik jednoznačně a srozumitelně, že nepůsobí nelogicky. Obecné soudy dospěly po objasnění skutkových okolností potřebných pro posouzení naplnění prognózy vedení řádného života po případném propuštění na svobodu k závěru, že tato prognóza ve vysoké míře pravděpodobnosti naplněna není.
K tomuto bylo během veřejného zasedání před soudem prvního stupně vedeno dokazování, proti jehož rozsahu stěžovatel ničeho podstatného nenamítá. Stěžovatel polemizuje v principu toliko s hodnotícími úvahami soudu. Zde Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy zaujaly natolik excesivní závěry, že by překročily hranice volného hodnocení důkazů či limitované soudcovské úvahy a nedovoleně přešly do oblasti svévole. Napadená rozhodnutí Ústavní soud považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování.
V této souvislosti Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v těchto případech jde typicky především o vnitřní přesvědčení soudce o tom, zdali je kladná prognóza řádného života odsouzeného dostatečně pravděpodobná. V nyní souzené věci to byl soudce a další členové senátu Okresního soudu v Kladně, kteří měli v rámci dokazování během veřejného zasedání přímý kontakt se stěžovatelem, přičemž hodnotili také jeho vystupování a odpovědi - k tomu viz též bod 9 napadeného usnesení Okresního soudu v Kladně. V poměrech souzené věci Ústavní soud přihlédl rovněž k tomu, že Krajský soud v Praze (v bodě 12 jeho napadeného usnesení) poměrně jasně vytyčil další postup poté, co stěžovatel absolvuje potřebný resocializační kurz (což vzhledem k jeho bohaté trestní minulosti považoval za nutné pro to, aby byly vyčerpány všechny dostupné prostředky resocializace a riziko recidivy eliminováno na minimum).
Stěžovateli tak poté, co absolvuje tento kurz, nebude nic bránit v podání nové žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
9. Celkově tedy Ústavní soud shrnuje, že výklad podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a jejich vztáhnutí na poměry projednávané věci shledává z pohledu ústavních kautel za ještě uspokojivé. Z napadených rozhodnutí se nejeví, že by obecné soudy hodnotily minulost stěžovatele mechanicky, popř. paušálně vyloučily potenciální možnost jeho nápravy.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu