Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STPA CZ s. r. o., sídlem Jana Masaryka 708/12, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2024 č. j. 5 Afs 47/2023-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") 19 dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ze dne 4. 8. 2021 za zdaňovací období únor 2016 až říjen 2017 (kromě června 2016 a června 2017), stěžovatelce doměřil DPH v celkové výši 2 913 716 Kč a zároveň jí stanovil povinnost uhradit penále v souhrnné výši 582 734 Kč (dále jen "dodatečné platební výměry").
3. K odvolání stěžovatelky jí vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 22. 7. 2022 č. j. 26628/22/5300-21441-704561 jednotlivé dodatečné platební výměry změnil tak, že snížil doměřenou DPH na celkovou částku 1 620 940 Kč a celkové penále na 324 180 Kč.
4. K žalobě stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 2. 2023 č. j. 6 Af 17/2022-59, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II). Nejvyšší správní soud k jediné kasační námitce týkající se prekluze práva shledal, že lhůta pro stanovení daně pro nejstarší zdaňovací období, které bylo předmětem daňové kontroly, tedy únor 2016, počala běžet 25. 3. 2016 a její konec tak připadl na 25. 3. 2019. Nejvyšší správní soud potvrdil závěry vedlejšího účastníka i městského soudu o tom, že daňová kontrola byla zahájena sepisem protokolu o zahájení daňové kontroly dne 22. 8. 2018. Je zjevné, že k tomuto zahájení došlo ještě v průběhu původní prekluzivní lhůty, a tedy byl v souladu s § 148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), přerušen její běh, čímž došlo k "posunu" konce této lhůty na 22. 8. 2021. Jelikož k doručení dodatečných platebních výměrů došlo dne 6. 8. 2021, nelze než uzavřít, že lhůta byla zachována a k prekluzi práva pro stanovení daně nedošlo. Lze proto potvrdit závěry městského soudu, že pokud k prekluzi práva pro stanovení daně nedošlo ve vztahu k nejstaršímu zdaňovacímu období, kterého se daňová kontrola týkala, nemohlo k němu dojít ani pro zdaňovací období následující, když vše výše uvedené k běhu prekluzivní lhůty podle § 148 daňového řádu lze vztáhnout i na ostatní zdaňovací období, která byla předmětem prováděné daňové kontroly.
6. Stěžovatelka zejména tvrdí, že daňová kontrola nebyla zahájena až dnem 22. 8. 2018, ale kontrolní činnost byla zahájena společně s oznámením o zahájené daňové kontrole nejpozději dnem 30. 7. 2018 (spíše však ještě dříve). Případ stěžovatelky je specifickým skutkovým stavem, kdy správce daně výzvami zaslanými bankám již zkoumal a zjišťoval konkrétní skutkové okolnosti, které zjistil při svých místních šetřeních u dodavatelů stěžovatelky a při zahájení daňové kontroly vycházel z informací zjištěných prostřednictvím místních šetření a těchto výzev.
Správce daně měl tedy již ke dni 12. 7. 2018 k dispozici podklady, které již zpracovával a hodnotil. Měl k dispozici informace od dodavatelů stěžovatelky, jaké činnosti pro ni provádějí, a od bank měl potvrzené informace, jaké jsou finanční toky mezi těmito subjekty. Prováděl tak činnosti směřující k získání důkazních prostředků, které je nutné ve svém souhrnu považovat za úkony v rámci daňové kontroly. V případě doručení odpovědí od bank tak správce daně již hodnotil jednotlivé pohyby na účtech a konkrétní částky, které byly zaslány na účty předmětných kontrolovaných dodavatelů stěžovatelky.
Také výběr bank byl realizován v souladu s tím, co správce daně při své kontrolní činnosti ohledně stěžovatelky již zjistil u jejích dodavatelů. Pokud by tomu tak nebylo, správce daně by jistě oslovoval vícero bankovních domů. Správce daně tak již v této fázi svého postupu vyhodnocoval získané důkazy proti stěžovatelce a tedy prováděl činnost, kterou může podle daňového řádu provádět až po zahájení daňové kontroly. Vyhledávací činnost prováděná správcem daně před formálním zahájením daňové kontroly měla proto nepřiměřený rozsah a byla skrytou daňovou kontrolou.
Přerušila proto běh dosavadní lhůty pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 3 daňového řádu a určila její nový počátek, a to 30. 7. 2018 (nejpozději). Dodatečné platební výměry tak byly vydány po marně uplynuté prekluzivní lhůtě pro stanovení daně.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry Nejvyššího správního soudu (srov. zejména body 17 až 27 napadeného rozsudku) jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu; Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry městského soudu za případné. Ústavní soud neshledal na klíčovém závěru Nejvyššího správního soudu (tj. že k zahájení daňové kontroly došlo sepisem protokolu o zahájení daňové kontroly, tedy dne 22.
8. 2018, jelikož až tento úkon správce daně je možné považovat za naplnění třetí podmínky zahájení daňové kontroly, když správce daně požadoval po stěžovatelce kopie řady dokladů od jednotlivých dodavatelů, které následně v rámci daňové kontroly komplexně hodnotil, a tedy až k tomuto datu je tak nutné považovat za kumulativně splněné všechny tři podmínky § 87 odst. 1 daňového řádu v rozhodném znění pro formální i materiální zahájení daňové kontroly, a od tohoto data je tak nutné počítat prekluzivní lhůtu pro stanovení daně podle § 148 odst. 1 daňového řádu) cokoliv neústavního.
Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu tedy neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry správních soudů a daňových orgánů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu